Recenze Life is Strange: True Colors, nejempatičtějšího dílu série | Kapitola 3

Je možná trochu škoda, že díky ní nemůžete změnit způsob hry. Třeba v hlavě ještě držíte, čeho byla Max schopná, ostatně svým způsobem dosáhl zajímavějších věcí i Daniel. Alex je v tomto směru chudší příbuznou, která svět zákonitě nemůže „ovládat“ tak jako předchozí hrdinové Life is Strange. Na druhou stranu, až na vybrané části nebyly tyto schopnosti nikdy pilířem hratelnosti, jen dokreslovaly, maximálně určitým způsobem lehce ovlivňovaly svět kolem vás, kterému jste se pak tradiční hratelností museli přizpůsobit. V tomto směru je až na pár výjimek True Colors naprosto tradičním zástupcem nejen série, ale obecně tohoto žánru filmově laděných adventur vůbec. Opět je už na každém z vás, nakolik se vám zajídá dělat řadu obyčejných úkolů jenom proto, abyste ve hře učinili několik klíčových rozhodnutí.

Obecně vzato by se vyprávění těch nejdůležitějších částí dalo smrsknout možná méně než na polovinu.

Tím, že si podobné zážitky relativně dávkuji, přejedený nejsem. Je ale pravda, že i já jsem se párkrát přistihl při přemýšlení nad tím, zda některé pasáže nejsou jen pouhou herní vatou a zda jsou pro celý zážitek důležité. Už tak není herní čas bůhvíjak bohatý, True Colors nabídnou jen lehce přes 12 hodin herní doby, a obecně vzato by se vyprávění těch nejdůležitějších částí dalo smrsknout možná méně než na polovinu. Autoři se alespoň snaží vyplnit čas trochu smysluplnějším dojmem, a tak si vyzkoušíte i jiné herní styly než jen adventuru; z druhé strany jde však jako vždy říct, že pokud hledáte první poslední a chcete vytěžit hru na maximum, čekejte klidně o dvě, tři hodiny víc. A kdo ví, jste-li dostatečně všímaví, třeba leccos odhadnete v předstihu a pomůže vám to dělat správná rozhodnutí.

Nedá se říct, že bych sršel nadšením, ale to vám těžko předám, když to nejlepší je příběh, o kterém mluvit nechci, možná spíš ani nemůžu. Tak aspoň mohu pochválit grafiku. Částečně. Některé modely v mých očích vypadají fantasticky, nový styl Life is Strange vážně sluší. Nevím proč a nevím, jestli následující příměr spíše nevyložíte negativně, ale z nějakého důvodu mi nově zvolený design připomíná propagační videa Fortnite. Což je za mě dobře, ale chápu, že pokud máte ze slova Fortnite osypky, asi vás úplně do hry nenalákám. A bude hůř – jindy mám totiž pocit, že jsou modely vyloženě ošklivé, což v kontrastu bije do očí. Škoda. Na PlayStationu 5 bych ocenil i 60 snímků za vteřinu, ale ruku na srdce, to ze hry větší doják stejně neudělá. 

i Zdroj: Hrej.cz

Je to totiž pořád dokola. O příběhu. Však nebýt příběhu, Life is Strange nikdy není takovým pojmem, jaký je (nebo jaký alespoň byl). Upevní s True Colors svou pozici? Překračuje aktuální díl svůj stín? Ne. A ne. Nedá se ale říct, že by něco dělali vývojáři špatně, excelují v lidském přístupu, excelují v pointě, dokážou překvapit… jen nejsou dostatečně epičtí. Vytvořit osobní příběh není samo o sobě málo, ale paradoxně autorům škodí právě srovnání s geniálním prvním dílem. Je logické, že se mu nevyhnou, proto se mu nevyhýbám ani já, ale jestli True Colors „není tak dobrá hra“ (a radši zmíním uvozovky, i když je určitě registrujete!), tak jen proto, jak dobrá hra vycházela před šesti lety. Aby se z True Colors stal znovu takový hit, muselo by se jednat o absolutní spektákl, který já i přes veškeré úsilí nevidím. To ale pořád neznamená, že jde o špatnou hru. Je potřeba trochu zariskovat, jít vývojářům naproti a doufat, že vás příběh zasáhne u srdce. Když nic, čeká vás hra plná barev, pohnutých osudů i věcí k objevování, rodinných dramat, složitých rozhodnutí i hrátek s novou schopností. Stále přitom platí, že mnoho kvalitnějších příběhových her na trhu nenajdete; jakkoliv to v tomto případě spíše vypovídá o impotenci ostatních studií.