PSP přehled: dvojí adrenalinové soupeření

Ve dvojrecenzi novinek na handheld PSP jsme se podívali na tituly, které mají svůj předobraz na dokonalejší konzolové platformě. Jak se povedly kapesní verze úspěšné bojovky Soulcalibur a neméně oblíbeného závodění Gran Turismo?

Soulcalibur: Broken Destiny

Všichni vlastnící PSP mohou spokojeně zvolat – Nejen Tekkenem: Dark Ressurection živ je člověk! Je to tak, tato dosavadní bojovková jednička má konečně na PSP svého konkurenta a přiznejme si, čekání to bylo dlouhé (což nic nemění na tom, že nám vlastně ten Tekken dobře posloužil až do dnešních dnů). Soulcalibur: Broken Destiny je vlastně do jisté míry jen klonem velkého bráchy Soulcaliburu IV z velkých konzolí, který patří k tomu nejlepšímu, v čem si můžeme navzájem konzolově rozbíjet svá interaktivní ústa (a kusadla, chapadla, klepeta, brnění...). Nicméně pár změn tu je, některé kosmetické, některé zásadnější, některé pozitivní, některé vysloveně k naštvání. Ne že bychom u bojovek potřebovali nějaký extra příběh, ostatně ani čtyřka nějak speciálním neoplývala a zajímavým ho mohl nazvat jen jedinec po frontální lobotomii. Broken Destiny jde ve svém zpracování příběhu ještě dál. Lépe řečeno, jde ještě dál ve zjednodušení a dosahuje takřka nirvány simplicity. Pro každou z postav je zde jakási pochybná, velmi primitivní dějová linka, kterou nejde brát moc vážně. Nicméně vážně ji neberou ani tvůrci, a tak kratičké epizodky prošpikovávají hodně ujetým (čti – typicky japonským) humorem. Někdy jsou vtípky povedenější, někdy méně. Celkově se dá říci, že tento záměr autorům vyšel tak napůl.

Co se týče hereckého obsazení, vrací se celá skvadra ze čtvrtého Soulcaliburu, tedy kromě hostujících hvězd ze Star Wars. Ani Darth Vader, ani přesílený Yoda či Apprentice se nevrací a nedá se říci, že by to někomu nějak zvlášť chybělo. Hlavní je, že tu jsou stále nováčci typu Hildy, kteří jsou funkční, a je zábava za ně hrát. Tedy jeden host tu je, s blížícím se třetím God of War přišel na kus bitky Kratos a nutno říci, že není ani přesílený ani podceněný. Jak by řekl klasik – prostě tak akorát. Trochu zvláštním případem je pak ještě asasín a alchymista Dampierre, šílené individuum připomínající nejvíce zestárlého Ezia na drogách, který kolem sebe chrlí humor a bodá dýkami na pružinách. Je zábavný, ale jestli to zvládne do dalšího Soulcaliburu je ve hvězdách.

Největší skvrnou na kráse jinak graficky dokonalého Broken Destiny je ovšem absence hraní přes internet. Ona to není ani tak skvrna jako spíš pořádný flek. Prostě žádné nadávání na stupidní protihráče, kteří vás ubili opakováním jednoho útoku, žádné žebříky, pokud si nechcete hrát jen sami se sebou, najděte někoho kdo má také tuto hru a bijte se přes ad-hoc. To Broken Destiny docela sráží z pozice nejlepší PSP bojovky. Gauntlet mód je sice zábavný a návykový, ale po čase se ta osmělost omrzí a člověk zatouží po komunitním držkobití. Takže nakonec můžeme konstatovat, že jde o hru skvělou, ale ne výjimečnou.

8/10

Gran Turismo PSP

Tahle hra má s předchozím Soulcaliburem společného víc, než by se mohlo zdát (ano, to hodnocení, které jste již zkoukli). Je vypulírovaná, skvělá, ale má několik mušek, které z předního skla neodstraníte ani důkladným promytím ostřikovači a titanovými stěrači. Handheldové Gran Turismo ale dobře může sloužit jako dávka do žil fanoušků série, kteří stále a stále a stále čekají na pátý díl z velkých konzolí, a docela dobře je zabavit, byť ne ve všech sférách. Stejně jako si tvůrci Broken Destiny řekli, že příběh prostě pro hráče handheldové bojovky není třeba sofistikovaného děje, autoři Gran Turisma PSP si zřejmě pomysleli, že kariérní mód je pro handheldové hráče zbytečný. Ano, lze za tím vidět určitou logiku. Mnozí hrajeme v tramvajích či na zastávce a hru nahodíme jen pro jeden či dva rychlé adrenalinové závody a nic víc nás nebude zajímat. Nicméně další část hráčů bude chtít pulírovat svůj profil a kochat se dosaženými úspěchy.

Nicméně to oč jde v tomto případě v první řadě je jízdní model. A ten je, vážení, perfektní. Auto reaguje na vše, velmi citlivě, což budete občas proklínat, ale to holt k závodění patří. Ovládání analogem je překvapivě jemné a během deseti minut přejde do krve a vy si můžete vesele užívat jedné z pětatřiceti tratí (plus pár bonusových) všechny jejich záludnosti a vychytávky. Významnou roli hraje i počasí, které jízdní vlastnosti trati celkem realisticky mění a rozhodně je třeba říci, že v tom nejdůležitějším Gran Turismo ani v nejmenším neselhává. Grafická podoba je taktéž skvělá, a tak v oblasti „zapni a jeď“ plní svou úlohu na jedničku.

Bohužel, stejně jako u recenzovaného kolegy ovšem chybí online hraní. Takže zase si hledejte kamarády (z multiplayeru na PSP se stává nová dimenze komunitního hraní, něco mezi virtuálním a reálným) a odměnou vám bude ad hoc mód pro čtyři hráče. Opět ovšem tedy hrozí opakování, pokud nikoho takového nemáte po ruce a různé singlplayerové módy vám zas tak dlouho nevydrží. Nicméně Gran Turismo i tak funguje skvěle. Zapnul jsem hru na deset minut a vypnul po třech hodinách. Ježdění je návykové, soundtrack solidní a odpovídající žánru, a i když hra mohla být lepší, jde o zábavný a návykový kousek.

8/10