"Nikdy se nemůžeme zavděčit všem" - rozhovor se Sarah Beaulieu, narativní režisérkou Assassin's Creed Mirage | Kapitola 4

Velmi dobře řečeno! Ale opusťme už vody virtuální reality. Stalo se ti už někdy, že jsi psala něco, co velice dobře fungovalo třeba v kontextu knihy nebo divadla, ale totálně selhalo ve hře?

Na to se těžce odpovídá, protože to pravděpodobně fungovalo pro mě, jen ne pro ostatní. (smích) Třeba u videoherních playtestů se vždycky dočkáš různých překvapení. Před pár dny jsem se bavila s kamarádem, který pracoval jako herní režisér na Dishonored a Deathloopu, a říká mi: „I věci, o kterých sis myslela, že objevit vlastně nejdou, hráči najdou. Jedna taková věc se nám stala po dvou minutách playtestu…“

Někdy jsou to překvapení příjemná, jindy zase méně příjemná. Protože ano, můžu si být naprosto jistá že scéna bude zobrazovat kýžený typ emoce – ale pak se třeba dozvím, že to úplně nefunguje. V takovém případě je to pro mě samozřejmě zklamání, jenže… Občas je na druhou stranu složité určit, jestli je to vlastně moje chyba. Možná že je to tím, že ten člověk před obrazovkou zrovna neměl dobrý den a proto to nefungovalo?

Určitě jsi někdy viděl špatné obrazy. Pro některé lidi tyhle obrazy budou uměním už jenom ze své podstaty, jsou to přeci obrazy, že? Ale pro mě? Určitě ne.

Ale abych odpověděla na tvoji otázku, samozřejmě se mi tahle nepříjemná překvapení dějí – věci, u kterých jsem si myslela, že budou fungovat lépe. Ale dochází k tomu obvykle už v týmu během vývoje, tedy ještě dlouho před tím, než začneme pracovat s hráči. Prezentace vlastních nápadů je totiž celkem složitá záležitost. Jak sám určitě dobře víš, někteří lidé mají problém například s vizualizací myšlenek. Takže když prezentuješ vlastní nápady ostatním a oni si nejsou schopní představit, jak by mohl takový nápad vypadat v praxi, je nesmírně složité ten nápad prodat dál.

Ostatně u scénářů je tohle poměrně častý jev. Když píšeš scénář, je to prostě jen dokument popsaný slovy. Tu samotnou scénu si musíš představit – herci, hlasy, kulisy… Všechno okolo. A funguje to pro tebe jako pro autora. Funguje to, když se v tomhle odvětví pohybuješ a jsi zvyklý scénáře psát nebo číst. Ale mimo komunitu spisovatelů? Pro lidi, kteří se v tom nepohybují, je těžké takový skript přečíst, pochopit a ještě k němu dát nějakou zpětnou vazbu.

A tohle se mi stává relativně často. Cítím, že člověk na druhé straně třeba není schopný plně pochopit tu formu a učinit na základě ní nějaké erudované rozhodnutí. Ale to je samozřejmě v pořádku. S těmi stejnými problémy se pak potkáváme i během přípravy motion capture. Jakmile máme finální výsledek, každý je nadšený. Ale předtím musíš udělat hromadu různých kroků, a pokud pracuješ s lidmi, kteří ten proces neznají nebo nechápou… Podívají se na tebe a řeknou ti, že to nefunguje, že je to divné. Samozřejmě že je to divné, je to probíhající proces. Je to jako soudit koncept a říct, že se nejedná o hru. Samozřejmě že to není hra. Je to jen koncept.

Chápu tuhle frustraci a předpokládám, že i naši čtenáři se ve svých pracích často cítí úplně stejně. Na začátku rozhovoru jsi zmínila, že jsi hráčkou. Kterou hru z poslední doby bys za sebe doporučila?

Obecně mám moc ráda kondenzované vyprávění, kondenzované příběhy. Ale miluju třeba i Little Nightmares – ta hra vlastně žádný velký příběh nemá, ale je výborná v jiných směrech. Každopádně jedním z mých nejoblíbenějších titulů vůbec je velmi nezávislá hra, ve které je všechno tvořeno ručně. Dělali na ní jen dva Švédové, jmenuje se The Dream Machine a jedná se o point and click adventuru se strhujícím příběhem.

Ovládáš tam malého chlapíka, který se se svou těhotnou manželkou právě přistěhoval do nového bytu. Hned na začátku ovšem zjistíš, že se nad tvou postelí nachází kamera. Jdeš tedy konfrontovat pana domácího a během toho najdeš ve sklepě obrovský stroj na sny, který mu slouží k monitorování a ovládání snů všech nájemníků.

Jenže na stroji se vyskytne problém, majitel budovy zemře a všichni nájemníci zkolabují. Tvým úkolem je tedy vkročit do snů každého nájemníka a všechny probudit. Každý sen, každý svět, je pak naprosto odlišný – a jelikož je to sen, může být velmi děsivý, poetický, nebo třeba i smutný. Jako hráč se vlastně taky cítíš jako ve snu – atmosféra, příběh, výtvarná stránka… Všechno je to úžasné. Ti dva lidé na hře dělali celých pět let a já zbožňuju výsledek. Jsou skvělí!

Vyjde v dohledné budoucnosti nějaký titul, na který se opravdu těšíš?

Jasně, právě vychází The Talos Principle 2. První díl jsem si moc užila, je to hra podobná třeba Mystu, se spoustou záhad a hádanek… Takže dvojku si určitě moc ráda zahraju.

Na závěr otázka stará jako hry samotné… Jsou podle tebe hry uměním?

Ano! (smích) Ano, rozhodně. Určitě jsi někdy viděl špatné obrazy. Pro některé lidi tyhle obrazy budou uměním už jenom ze své podstaty, jsou to přeci obrazy, že? Ale pro mě? Určitě ne. Umění je velmi subjektivním pojmem, ale videohry pod něj, minimálně podle mě, určitě patří. Ale ne každá hra je uměním, stejně jako není uměním každý obraz.

A vidí to tví kolegové z uměleckých kruhů stejně? Shodneš se na tom například s bývalými spolužáky z vysoké školy?

Určitě ne se všemi. Hádám že jsi měl podobné diskuze i se svými kamarády nebo rodinou. Obzvláště se staršími lidmi je to komplikované, protože s videohrami nevyrůstali – pro ně jde pořád o věci, které se pohybují po obrazovce a nedávají žádný smysl. Prostě na to nejsou zvyklí. Když se o hrách bavím s někým, kdo o nich nic neví, vždycky má v hlavě jedinou myšlenku: „Zabíjení lidí.“ Takže pro ně, jako pro externí pozorovatele, jsou videohry jen o zabíjení lidí, střílení do monster, násilí obecně.

A občas je to čistě jen o tom, aby si nějakou hru vyzkoušeli. Třeba Journey je výborný příklad titulu, který je jednoduché hrát i bez jakýchkoliv zkušeností. A sám o sobě je to zážitek – zážitek, který ti ukáže, že videohry nemusí být jen brutální střílečky nebo mlátičky.

Ostatně, je to jako říct, že nemáš rád filmy. Nikdo neříká že nenávidí kinematografii, protože se jedná o extrémně rozmanitý průmysl s nekonečným množstvím různých žánrů. A se hrami je to stejné. Právě lidi, kteří o hrách vůbec nic neví, mají v hlavě velmi utkvělou představu o tom, jaké hry jsou. A ta představa je mylná, protože na světě přeci existuje více her, než jen bezduché střílečky…