Hororové hry neexistují!
Minulý týden jsme v rámci vysílání HrejTV odehráli kompletní průchod hrou Daylight. Ihned po skončení živého přenosu se však začaly objevovat názory, že jsem neprojevil dostatek strachu, že jsem tím zničil celou atmosféru, a že bych už nikdy, ale vážně nikdy neměl hrát hororovou hru. Samozřejmě jsem přemýšlel nad tím, proč mě hraní Daylight ani trochu neděsilo a postupně jsem přišel na to, že jsem za posledních pár let rozhodně nehrál nic, co by se dalo nazývat hororem. Ve skutečnosti zastávám názor, že hry hororový žánr zabíjí a nutně za tím nemusí být jen neschopnost vývojářů přicházet s novými nápady. Hry se možná pro horory vůbec nehodí…
OD ZÁKLADU NEFUNKČNÍ
Co je základní myšlenkou každé hry? Být její součástí, aktivně se podílet na jejím hraní a nakonec ji vyhrát. To s sebou nese klasický model, kdy se hlavní hrdina, personifikován skrze hráče, stává lepším a lepším, aby na konci všechny porazil, nad všemi zvítězil, získal nejvíc bodů... Není to však samo o sobě vyvrácením toho, čemu říkáme kvalitní horor? Není snad tím nejděsivějším fakt, že člověk nemá kontrolu nad svým vlastním osudem a bez ohledu na to, co dělá, se noří do stále hlubšího bahna? Pokud má v příběhu štěstí, na konci ho mlýnek vyplivne zdeptaného, polomrtvého, a jak dokazuje například Stephen King pomalu v každé druhé knize, prokletého až do smrti. Chtěli byste hrát hru, která funguje přesně obráceně a místo ze tmy vás do ní vedla? Já ano, ale žádná taková zatím neexistuje.
Pokud stojíme proti jedenácti čarodějkám, uslintanému xenomorfovi, anebo jakékoliv bestii schované ve tmě, dočkáme se zásadního odhalení moc brzy a/nebo moc často.
Vývojáři se sice snaží v poslední době učinit z hlavního hrdiny bezbranného člověka, který nemá kontrolu nad situací, ale ani to bohužel nevede k budování lepší atmosféry. Podobně jako se to má se stavbou příběhu, i důležitý prvek smrti funguje ve hrách zcela opačně a tudíž naprosto nefunkčně. Zatímco ve filmu nebo v knize hrdina dělá všechno proto, aby přežil co nejdéle, ve hře je smrt symbolem uvolnění. Dobře, tak vás tahle věc zabila, zkusíme to znovu, ale tentokrát už bez atmosféry… Pokud se vrátím k hraní Daylight, mohli jste si toho všimnout v momentě, kdy jsem poprvé zemřel. I přes to, že jsem o atmosféře pochyboval od začátku, po první smrti jsem se neobtěžoval chodit pomalu a prostředím jsem probíhal. Po druhé smrti se dostavila frustrace a z boje o život se stala jen snaha konečně pokořit otravný kus úrovně.
Všímáte si, jak rychle se ze hry s hororovými ambicemi může stát katastrofa? Přesto s tímto problémem některé hry srdnatě válčí, nicméně za cenu dalších problémů. Vzpomeňte na Outlast – při interakci s nepřítelem jste většinou dostali druhou šanci někam rychle utéct, čímž byla smrt odvrácena, tento postup ale není možné opakovat donekonečna. Hráč by si za chvíli začal myslet, že je vůči všemu kompletně imunní, a tak musí zákonitě přijít smrt, čímž se dostáváme do spirály, na jejímž konci se zážitek válí v prachu.
VÍM, CO MĚ ČEKÁ
Dalším problémem je neschopnost pracovat s tím nejdůležitějším – původcem strachu. Pokud stojíme proti jedenácti čarodějkám, uslintanému xenomorfovi, anebo jakékoliv bestii schované tam někde ve tmě, dočkáme se zásadního odhalení moc brzy a/nebo moc často. Nic pak nezkazí zážitek víc, než když máte po chvíli hraní hlavní zápornou entitu zmapovanou od hlavy až k patě a jste na ni dopředu připravení. V knihách i filmech dochází k postupné gradaci a mnohdy se ani přímého pohledu na plíživé zlo a ztělesněných strach nedočkáme, avšak hry často sází na jednoduchost a krmí vás monstry vrchovatými lžícemi. Patrné je to i na videu k Alien: Isolation, u kterého byly sledovány reakce jejich hráčů v setmělé místnosti. V určitý moment hratelné ukázky se hráč schovává pod stolem a může si prohlížet vetřelce, jak se mu zlíbí, v kombinaci s umělou inteligencí, která v tomto konkrétním bodě selže, pak už ale nemůžete brát hru zcela vážně.
Myšlenky, jestli jsem se zbláznil já, anebo daná věc/osoba, o které jsem si myslel, že ji kompletně znám, mi svírá žaludek a tlačí jeho obsah jícnem vzhůru.
Pravděpodobně to vychází z neutuchající snahy, učinit hororový titul intenzivní po celou dobu jeho trvání, což je samozřejmě nesmysl. I ve hrách už bylo prokázáno, že zdánlivě tiché a neškodné pasáže, podpořené jen zvuky či hudbou, fungují mnohem lépe, nežli jedna lekačka za druhou a například série Dead Space na tom vybudovala v rámci mainstreamu celé své renomé. Pokud by navíc vývojáři přidali takřka vždy fungující prvek – drastické pochybení normálnosti – pak bych se pravděpodobně vzdal jakýchkoliv snah hrát takovou hru. Jestli existuje něco, co by mě přinutilo drkotat zuby a bát se otočit, pak to jsou momenty, kdy se ještě před chvílí obyčejné věci či postavy chovají zcela neočekávaně. Myšlenky, jestli jsem se zbláznil já, anebo daná věc/osoba, o které jsem si myslel, že ji kompletně znám, mi svírá žaludek a tlačí jeho obsah jícnem vzhůru.
PROČ BÝT SÁM?
Bohužel, aby mohlo něco takového ve hře fungovat, pak by samotnému hororu musela předcházet hodně dlouhá fáze nabývání jistoty. To je něco, co nejde odbýt textem, nebo zfilmovanou pasáží, čímž opět narážím na tvrzení z úvodu, že se hry pro opravdový horor možná opravdu nehodí. Jak jinak si totiž vysvětlit, že vývojáři sklouzli ke stále se opakující šabloně o zběsilém baráku, ve kterém se ocitáte úplně osamoceni a nic v něm ani zdánlivě neodpovídá realitě? Proč v každém ústavu nacházíte roztodivná mučící zařízení, převrácené vozíky, stopy krve, lidských ostatků a tak podobně?
Jako kdyby existovala příručka, které se všichni křečovitě drží a bojí se vystoupit z davu. Je to škoda, protože s narůstajícími možnostmi, jako je například Oculus Rift, bychom si v případě zájmu skutečně mohli prožít teror v tom pravém slova smyslu. S momentálně využívanými kulisami a postupy nám ale opravdu zůstávají jen ty dětinské lekací scény, kvůli kterým pravděpodobně vyskočíte metr do vzduchu, ale pak se nebavíme o hororu. Za padesát korun si skočte do domu hrůzy na nejbližší pouti a výsledek bude úplně stejný.
