Herní literatura 2.0
Při nedávné prezentaci Dragon Age ve Varšavě mě ujišťoval jeden z vývojářů, že pro plné pochopení příběhu hry je nutné přečíst si knihu Stolen Throne od Davida Gaidera. Prý tak plně porozumím detailům v uspořádání světa a událostem, které vedly k rozehrání herního příběhu. Nejen Bioware nastoupilo do vlaku vydávání papírových prequelů. Podobný přístup byl vidět i u Electronic Arts s komiksy Mirror's Edge nebo Dead Space. Subkultura knižních adaptací her ovšem sahá mnohem dále a není ničím novým. Na pultech českých knihkupectví můžete vidět řadu paperbacků s logem Diablo, HALO, Starcraft, (World of) Warcraft nebo Hellgate London a Doom. Obvykle jde o literární jednohubky, které kritika obchází velkým obloukem kvůli povrchním příběhům a pramalé nápaditosti. Nepomáhají ani jména autorů, která mají do věhlasu na stovky kilometrů daleko. Například Gaider u Bioware existuje jako normální herní scénárista a knihu si střihl jako bokovku. Tvorba těchto nájemných spisovatelů se dá shrnout jako „do detailu rozepsaný quest“ a obálky Jana Patrika Krásného jsou často tím nejzajímavějším, co je na českých verzích k vidění. Samotnou kvalitu trefně shrnuje tvrzení, že jde vlastně o harlekýnky pro hráče, kteří nemají dost výkonný počítač na to, aby si titulní hry zahráli.
Je zajímavé, že (až na světlé výjimky) převody knih do her a her do knih sklízejí samé negativní ohlasy. Dokonce i mezi hráči. Problém knižních adaptací her se dá shrnout jednoduše: v porovnání se samotnými hrami nepřinášejí nic zásadně zajímavého. Jde hlavně o marketingový nástroj pro rozšíření povědomí o značce, kvalitou pak v nehráčích vzbuzují pocit, že hry jsou skutečně primitivní. Není divu. Prožitek z hraní kniha nikdy nedokáže nahradit a obráceně. Kdybychom stopovali, odkud většina autorů pochází, zjistili bychom, že jde obvykle buď o zneuznané herní scenáristy anebo autory se specializací na fanfiction. Ke své vlastní škodě se musí držet zákonů předepsaných světů a musí respektovat i cílové publikum, kterému prostě nemohou napsat knihu Doom, ve které by tekla střeva a krev chlístala na všechny strany jako v Kulhánkových dílech nebo v Asfaltu Štěpána Kopřivy. Přitom právě zmíněné knihy výborně vystihují atmosféru všech masakrálních stříleček a jejich přečtení je rozhodně přínosné, protože se nedrží jasně vymezených morálních mantinelů a (mimo jiné) z akčních her hodně čerpají.
Přitom řada her, knih a filmů má jedno shodné téma, na jehož popředí rozehrává vlastní příběh hrdiny a jeho problémů. Jinými slovy: kulisy zůstávají stejné, jen herci se mění. Často ani motivace herců není příliš odlišná, jednak kvůli tomu, že ze sebe knihy, filmy a hry čerpají, a za druhé kvůli tomu, že prostředí zhusta nabízí jen několik základních typů zápletek. Uvědomil jsem si to víc než kdy jindy při čtení Cesty od Cormaca McCarthyho. V porovnání s ostatními McCarthyho knihami jde o poměrně optimistickou záležitost, která ve vás nevyvolá pocit, že musíte nutně odejít do lesa, stát se poustevníkem nebo skočit pod nejbližší auto. Cesta totiž mluví na hráče důvěrně známým prostředím postapokalyptického světa, jaký známe z her typu Fallout. V dobře známých kulisách sledujeme osudy otce a syna, kteří se snaží dostat skrz poničenou americkou krajinu k moři a čelí kanibalům, zimě, nedostatku potravin, nábojů a šedivým barvám, kterými pokrývá svět popílek a sníh. Bez mrknutí oka si můžete představit, že se události odehrávají ve Falloutu, třeba jako příběh vedlejší postavy.
Cormac McCarthy samozřejmě Fallout nikdy nehrál. Svět po nukleární katastrofě je ovšem pro Američany velké téma, takže není divu, že se na něj vrhají všichni možní autoři. McCarthy svým popisným stylem buduje falloutovské dojmy stejně dobře jako kniha a v mnohém jim dává konkrétnější obrysy (ukázka zde). A není to jen Cesta. Příklady by mohly pokračovat a určitě vás samotné nějaké napadnou. Napište je do komentářů. Jaké znáte knihy, které nemají herní logo a přitom se vážou k atmosféře některé hry?
