DiRT Showdown

Proměna téhle automobilové série je přímo ukázková. Před pěti lety přišel první DiRT, který ještě byl docela běžnou rally záležitostí a v podobném, leč jednoznačně američtějším duchu, se pak blýskl i o dva roky mladší bratříček. Společně s odstraněním jména legendárního Colina McRae se třetí kousek postaral o otevření dvířek pro mnohem výraznější arkádovitost s důrazem na čistou zábavu, která byla zprostředkována různými hravými režimy, z nichž výčnivala indicky znějící gymkhana. Neočíslovaná odbočka nese výstižný podtitulek "Showdown" a my už měli možnost si tuhle zběsilou jízdu vyzkoušet.

DiRTout

Protože hratelnostní podobnost mezi novou a starou podobou DiRTu bychom hledali těžko a marně, pro srovnatelnou konkurenci musíme o pár studií dál. Pamatujete na vynikající Flatout? Tu sérii, jejíž katastrofální třetí díl jí nedávno udělal neskutečnou ostudu? Jestli ano a u čtení jména téhle populární frančízy jste museli zamačkávat slzu s příchutí nostalgie, pak právě nový DiRT by mohl tyhle příjemné vzpomínky oživit. A když už jsme u těch "-outů", bylo by nevhodné opomenout maličko zapadnutý Burnout, který se sice koncepčně liší, ale samotné řízení a jízdní model jej rozhodně připomínají. Kolosální bouračky, rychlostní boost a spravedlivé ohodnocení za co největší nepořádek zkrátka nemohou chybět.

Přesto se Showdown drží v poměrně jasně vymezených hranicích normálnosti a do extrémů se (naštěstí?) nepouští, takže letů na cíl či řidičových průletů oknem směrem do neznáma se tentokrát nedočkáme. Současná preview verze představila pětici více či méně zajímavých režimů, tak po nich tedy pojďme házet kusy asfaltu a bomby z hlíny.

Vrrrum i bum

Jak jinak lze uvést závodní hru, než tradičním okruhovým závoděním v docela tradičních automobilech. Showdown tohle poselství poslušně následoval a už tady se nebál zdůraznit, že jakákoliv stopa po realistickém chování vozidel je tatam. Tyhle čtyřkolové potvory totiž krásně provede každou zatáčkou i motorsportem nepoznamenaný diletant a samotná auta s drahami evidentně udržují velmi pevné vztahy, protože trakce mezi vozovkou a pneumatikami je takřka optimální, dokud se tedy neodhodláte k hrátkám s ruční brzdou. Do stejné rodiny bychom pak s klidem na duši mohli zařadit i režim "ball", jehož výsadou podle všeho budou mimořádně krátké okruhy o vyšším počtu kol, které by měly upozadit linearitu a naopak by se jejich části měly proplétat, k vizuální představě poslouží tvar čísla "8". Tentokrát si však hlavní roli střihnou nabušenější vozítka, v jejichž čele stojí pravidelní konzumenti steroidů – hot rody.

Stejné výkonnostní třídě pak připadají hned dva další režimy. Ten obyčejnější z nich (rampage) je vesměs povedenou kopií všemožných variací na stařičké Destruction Derby, kdy je potřeba v určeném časovém limitu rozmačkat/rozdrtit co nejvíce nepřátelských vozů. Čím stylověji a silněji se do soupeře opřete, tím více bodíků připadá na vaše konto. A právě sem spadá největší neduh celého Showdownu – neumí moc dobře započítávat uštědřené údery a už vůbec nedokáže ocenit pořádnou ránu o zeď či mantinel, což právě v ničitelských částech nesmírně vadí. Až překvapivě citelně se získaný počet bodů odvíjí od toho, kterou část vozu se vám podaří zasáhnout. A kam že se vyplatí mířit?
Čelo – ne, zadek – ne, přímý náraz do boku – rozhodně ano. O trochu obohacenější variantou je knock-out, ve kterém už tolik nejde o samotnou destrukci jako o vystrčení soupeřů z vyhraničeného území. To hráče celkem spolehlivě odrazuje od neřízeného šílenství a nutí jej alespoň k minimu taktizování.

Na samotný závěr tak zbývá nostalgická vsuvka (DiRT 3) a zároveň jediný kousek hry, který je alespoň částečně vměstnán do oblasti rally – režim head2head, alespoň co se použitých aut týče (konkrétně Ford Fiesta Kena Blocka). Na poměrně úzkém a lineárním hřišti je pečlivě nachystána řada různých disciplín a překážek – zatáčky vybírat výhradně driftem, svítivě žluté panely si doslova vyžadují zboření a ti zdatní si kolem zelených sloupů budou točit donuty. Ti méně zdatní budou vztekle klikat na tlačítko restart, ale známe to všichni – trénink dělá šampiona.

A ještě pár detailů, které se jízdy týkají jen nepřímo. Uplatněme rozšířenou verzi jedné známé poučky - "dobrý čas = výhra = peníze". A co s penězi? Není nic lepšího, než těžce vyježděné tisícovky utratit za drsnější a občas i lepší auta, pokud se však sžijete se svým začátečnickým miláčkem, nezoufejte. Každý vůz má ještě dost prostoru pro jednoduchý upgrade (síla, rychlost, řízení), jehož vrcholné fáze sice vyjdou draze, ale chuť utrácet bývá nezastavitelná.
A pokud rádi sdílíte videa na youtube, nezapomeňte na funkci crashback. Ta už ovšem neumožňuje návrat časem v případě, že se "něco" nepovedlo, ale skutečně slouží pouze jako zpětný přehrávač nějaké pěkné kolize či jiného pamětihodného momentu.

Jízda pro všechny

Po stránce grafické jsme vzhledem k pouhému odbočení od hlavní série nečekali téměř žádný pokrok, ale ačkoliv Showdown vypadá téměř stejně jako jeho předchůdce, stále se jedná o možná nejhezčí závodní hru posledních let, což platí především pro výkonné počítače s DirectX 11 kompatibilním vybavením. Krásné modely aut doprovází i surové řinčení motorů a mohutné zvuky nárazů, k jejichž nespoutanosti dále přispívá nezvykle rozmanitý soundtrack a se záběrem od rocku až po drum'n'bass si to své najde většina.

Poslání nových DiRTů je jasné. Klade mnohem větší důraz na zábavnost, jednodušší ovladatelnost a úplným vrcholem je zněkolikanásobení přístupnosti co nejširšímu publiku. Paradoxně to nikomu nemusí být proti srsti, protože, a teď budu za mručouna a pesimistu, série svoje staré fanoušky ztratila už dávno před Showdownem a ten teď přijde na trh s téměř čistým štítem. Ještě je na finální prognózy příliš brzy, ale tak nějak se nemůžeme ubránit pocitu, že takhle to DiRTu sluší.