Zákon Pouště

Na přebalu k sobě zády stojí muž a žena. Muž je vysoký, urostlý, v pravé ruce svírá brokovnici a ve tváři hostí sveřepý výraz. Žena je spoře oblečená, bujné poprsí ti cpe až pod nos, v rukou pistole. Nedaleko dvojice nedobrovolně parkuje obrněné vozidlo s rychlopalným kanónem na střeše, šlehají z něj jazyky plamenů a stoupá dým. To vše situováno do vyprahlé pouště, s linkou skal na obzoru. Blok do ruky a zaznamenejme si patrné inspirační vlivy:

- Mad Max
- Interstate '76
- James Dean
- Mad Max
- Fallout
- Mad Max
- Mad Max!

Zaznamenáno? Fajn.

Navrch fuj, vespod...

Kupodivu má ale hra, kterou takhle vymóděná krabička skrývá, hodně daleko do střílečky nebo automobilové akce. Zákon pouště je v jádru zcela tradiční real-time strategií, s klikáním na jednotky, klikáním na zem, klikáním na jednotky, klikáním na... však to jistě sami velice dobře znáte. Než ale stihnete usnout spánkem spravedlivě znuděných hráčů, rychle dodám, že RTS základy to nekončí, naopak - na RTS postavili autoři z Arise (spadajícího pod hyperaktivní Nival) svým způsobem ne_tak_úplně_okoukaný hybrid dalších žánrů, kdy do obvyklých zákonitostí strategie z ptačího pohledu promlouvají RPG statistiky a především pevná vazba na příběh. A to je prosím pěkně kámen úrazu celé hry. Když totiž v úvodních deseti minutách padnou věty jako...

„Poslyš, omlouvám se, nechtěl jsem být nezdvořilý.“ (říká hrdina dívce, kterou před misí plácal po zadku a nabízel jí, ať si to rozdají)
„To je v pořádku, já taky ne - prostě na to nejsem zvyklá.“ (odpovídá dívka, jejíž tělo přímo křičí „jsem coura“)
„Ne, vážně to byla moje chyba. Jen mě napadlo... možná to byl osud?“ (hrdina se vytasil s oslím můstkem, že by každý recenzent záviděl)
„Ty věříš na osud?“ (recenzent závidí a padá pod stůl, zalknutý smíchy)

...tak víte, že je něco shnilého ve státě scénáristickém. Ne, vážně, možná to byl osud (hahahahaha), ale vzhledem k tomu, že Zákon pouště to opravdu zkouší táhnout přes napínavý děj a ostré hlášky, tohle je průšvih, na jehož přijetí z hráčovy strany závisí volba, jestli s tímhle titulem ztrácet čas. Příběh se vine jako silnice v klasickém béčkovém filmu, míchá na začátku vypsané motivy a pokud jste v tomhle ohledu nenároční, třeba vás i pobaví. Celkem osvěžující by mohla být comicsová forma, skrze kterou je hráči servírován, jenže jak mizerně je na tom scénář, s kresbou to není o nic lepší. Kvalita prezentovaných obrázků se pohybuje na úrovni takového toho spolužáka ze základky, co si celou dobu čmáral do sešitu na matematiku obrázky pistolí a náklaďáků a holek a fotbalistů, aby se z něj po škole stal úředník nebo řidič metra nebo... ehm, ilustrátor v Arise.

Písek nad zlato

Ale budiž, smiřme se s tím, že autoři neměli k dispozici psací stroj Alana Moorea nebo tužku Alexe Rosse, jaká je Zákon pouště HRA? Inu, taková, no... dejme tomu, že vás baví drncat s auťáčky rozpadlými městy a postapokalyptickou pouští. Ono je to ze začátku i docela fajn, protože mapy jsou (v rámci jednotného prostředí) celkem pestré a byť je hra technicky někde na úrovni devět let starého Krush'Kill'N'Destroy, tenhle „izometrický detailismus“ nejspíš neomrzí ani za půl století. Jenže i když třeba jednotky připomínají v podstatě takové rozkošně vymodelované angličáky, v pohybu už všechno vypadá hůř a i sebevětší bitvu prozíváte, jak není na co koukat. Kdeže časy bitmapovského Z jsou! Tam vám to panečku lítalo, jakýpak copak! Ne, tady prostě veškerá komiksovost končí na posledním panelu před začátkem mise a dál je hra sterilní až hanba. A přesně tak se i hraje...

Většina misí se točí v kruhu přijet-najít-zničit-odjet a bitvám kromě grafického pozlátka schází i jakákoliv dynamika nebo potřeba taktizovat. A tak měníte nepřátelská vozidla na šrot, postavám za volanty nabíhají body zkušenosti a byť to všechno možná působí velmi komplexně, víčka se klíží a pozornost uvadá. Jedinou frajeřinou, se kterou se hra vytasila, je možnost vystoupit, vzít to po svých a přestoupit do jiného vozidla. Tenhle detail v Zákonu pouště funguje na výbornou a krapet oživuje na začátku odstavce zmíněný kolotoč. Ve chvíli, kdy vyskočíte z hořícího tiráku, proběhnete vírem bitvy k opuštěné bugině a vzápětí už frčíte s hrdinou vstříc dalším šrámům na tváři i kapotě, tak přesně v tuhle chvíle ukazují autoři, že nezaslouží odprásknout bez špetky slitování. Mít víc talentu a peněz, nejspíš (tady opatrně - tenký led spekulace!) by dokázali s celým tímhle zpropadeným žánrem docela solidně zatřást. Nejspíš.

No fun / my babe / no fun

Ale jak na jednu stranu hra prosí, žadoní, na kolenou škemrá o shovívavost, onde je to vážně jen kus hloupého programu, který vám tak maximálně pocuchá trpělivost a nervy. Takže zapomeňte na moderní vymoženosti jako je inteligentní pathfinding nebo plynulá reakce na povely: chápu, že ovládat těžkotonážní vozidla uprostřed pouště nemůže být legrace, ale pokud se v Arise pokoušeli virtuálně navodit podobný dojem, tak se jim to vážně povedlo na výbornou - legrace, tedy zábava, to vážně není.

Jsou případy, kdy i pozdní dovoz z východu stojí za pozornost (z poslední doby třeba fantastické pokračování Space Rangers aka Vesmírných kovbojů). Asi bych si neodvážil kategoricky prohlásit, že Zákon pouště měl radši zůstat za hranicemi, ale těžko z něj bude nadšený. Za pár šupů asi i dokáže potěšit, zvlášť pokud se vám stýská po klikání na výdrž a kazety s Mad Maxem máte dávno ohrané, jenže je to vážně jen taková laciná záplata. Schází jí vytříbenější styl, schází jí vize, schází jí vtip - což je částečně i vina humpoláckého překladu - a především jí schází touha dotáhnout všechny ty dobré nápady a úmysly do šťastného konce. Stát kilo, možná bych si Zákon pouště koupil. Před pěti lety.

Na krabici ještě píšou, že „vůz znamená svobodu“. Vzhledem k cenám ropy a kvalitám hry si dovolím nesouhlasit.