Wolfenstein: Youngblood

Nikdo nemládne. Ani bijec formátu BJ Blazkowicze, jenž za svou kariéru pokosil tisíce nacistů, se proudu času neubrání. Tohle vám dojde hned v intru hry Wolfenstein: Youngblood, kde proslulý nasvalený blondýn nefiguruje jako bůh pomsty s dvěma řvoucími samopaly v rukou, nýbrž jako trpělivý a léty ošlehaný (a zarostlý) tatík. Pár šedých pramínků ostatně zdobí účes i jeho lásce Anye, kterou jsme v posledním díle mohli vidět, kterak v požehnaném stavu odesílá nacistické jednotky na onen svět a její těhotné břicho přitom zkrápí árijská krev (no fakt, však si na tu scénu vzpomeňte!).

HOLKY DO NEPOHODY

V onom zmíněném břiše v té době přebývala dvojčata, dívky, jež následně dostaly jména Jess a Soph. A právě ony jsou tou mladou krví, jíž si nová hra propůjčuje do svého podtitulu. Blazkowiczovo hrdinství z New Collosus přineslo kýžené ovoce, Spojené státy se úspěšně vymanily z nacistické okupace, to ale rozhodně neznamená, že jiné části světa jsou na tom stejně dobře. A zatímco mladé dívky pod dohledem svých rodičů trénují techniky přežití, Evropa stále úpí pod okovanou botou nacistického übersoldata. BJ to zřejmě nemůže nechat jen tak, a tak bez rozloučení zmizí neznámo kam. A protože holky mají svého taťku rády a nadto se jim možná už život na rodné farmě zajídá (a rády by prožily dobrodrůžo jako vystřižené ze svých oblíbených young adult detektivek), vydávají se mu na pomoc. Jediná stopa vede k jednoznačnému cíli – vzhůru do Neu-Paris!

Musím říct, že mi trochu odlehčenější atmosféra docela sedla. Připomněla mi druhé Watch Dogs, i když tak divoké to tu zase není.

Wolfenstein: Youngblood je svým pojetím od samého počátku dost odlišný od toho, na co jsme byli dosud v rebootované sérii slavné značky zvyklí. Zatímco v uplynulých dílech jsme byli neustálými svědky Blazkowiczových temných vnitřních monologů, aktuální svěřenkyně berou celou válečnou situaci tak trochu s lehkým srdcem. Přeci jen se jich hrůzy boje s nacismem dotkly jen velmi okrajově, nemají ty samé zkušenosti, jako jejich rodiče, a přeci jen se už píše rok 1980 a 2. světová válka se táhne už poněkud dlouho. Musím říct, že mi trochu odlehčenější atmosféra docela sedla. Připomněla mi druhé Watch Dogs, i když tak divoké to tu zase není. Opět budeme zachraňovat svět (a tátu), ale to přece neznamená, že by si to dvojčata poblázněná dobrodružnou literaturou nemohla taky trochu užít. Ve speciálních bojových oblecích, které pro ně dle návrhů Da’at Yichud připravila kamarádka Abby, dcera Grace Walkerové, která v současné době vede FBI, se tedy vydávají vstříc starému kontinentu.

HLAVNĚ VE DVOU

Youngblood není tak úplně plnohodnotným novým dílem, jako spíše jakýmsi spin-offem, který do série přináší zásadní novinku – kooperativní hraní. To navíc hra oslazuje přítomností takzvaného Buddy passu v Deluxe edici, který vám umožňuje pozvat ke hře i kamaráda, který si plnou verzi nekoupil. Na začátku hry si zvolíte, za kterou ze sester budete hrát, vyberete jí vzhled obleku, přilby, startovní zbraň, a nějaké ty schopnosti a hurá do boje. Pokud nemáte k dispozici kamaráda, postará se o ovládání sourozence umělá inteligence. Jak to ale bývá, ve dvou se to (znatelně) lépe táhne a se živým spoluhráčem si užijete daleko více legrace. Navíc má bohužel umělá inteligence znatelné mouchy, projevující se například v brutální neochotě vás v kritické situaci oživit, případně až sebevražednými choutkami při potyčkách s nepřáteli. Kooperace navíc nedodává hře žádný zvláštní prostor pro taktiku, nepřátelé se mohou v mnohdy nekonečných vlnách valit prakticky ze všech stran, takže zkrátka kropíte, co se hne, a na úvahy o opatrném postupu rychle zapomenete. Stejně jako v minulých dílech je tu přítomen i stealth, podpořen dokonce zneviditelňovacím skillem. S ohledem na frenetičnost akce mi ale přišel prakticky nepoužitelný. 

Hra celkově působí mnohem „arkádovějším“ dojmem, čemuž přispívají i (nevypnutelné) ukazatele zdraví nepřátel. Nejsou ale jen tak samoúčelné, u drsnějších protivníků totiž znázorňují i typ brnění a dávají tak najevo, jakou zbraň byste měli použít pro co nejefektivnější ohlodání zbroje. Díky tomu hra mnohem víc inspiruje k obměňování zbraní. Těch ostatně není mnoho a originální kousky tu bohužel nenajdete. Je to škoda, protože tuhle výtku jsem měl už k minulému dílu a opravdu bych si přál, aby vývojáři lépe využili skvěle navrženou alternativní historii a vyrazili nám dech originálním arzenálem. Inu, tak snad příště.

NA TO NEMÁŠ ÚROVEŇ

Během svého putování sbíráte zkušenosti, za něž si následně můžete odemknout skilly, jako je třeba navýšení maximálního zdraví, možnost třímat dvě jednoruční zbraně naráz nebo zabíjet i übersoldaty jednou ranou při plížení. Levelování je důležité, protože na některé nepřátele zkrátka s příliš nízkou úrovní nemáte a je lepší se jim prozatím vyhnout. Upřímně, nejsem si jist, zda byla implementace podobných RPG prvků šťastnou volbou, protože v mnoha ohledech může rozbíjet plynulou akční hratelnost a bohužel se vám také může stát, že se dostanete do šlamastyky, ze které zkrátka není úniku.

Kooperace mimo střílení a zvedání se omezuje na občasné poskytnutí nějakého buffu, velice často ale budete muset společně otevírat dveře, tahat za páky a podobně.

Ve hře figuruje systém takzvaných sdílených životů. To znamená, že pokud vás nepřátelé zabijí, padnete na zem a kolega vás může v časovém limitu ještě zvednout. Pokud to nezvládne, zapojujete se znovu do boje, ale přicházíte o jeden život. Když životy vypotřebujete úplně, končíte a vracíte se k poslednímu checkpointu. Bohužel ale ne s vybavením a municí, které jste měli, když jste tu byli naposledy, ale s tím, jak jste zemřeli. V kombinaci s tím, že mi obecně přišlo množství munice poměrně nedostatečné, umí tenhle herní prvek být nesmírně frustrující. Kooperace mimo střílení a zvedání se omezuje na občasné poskytnutí nějakého buffu, velice často ale budete muset společně otevírat dveře, tahat za páky a podobně. Zpočátku to působí logicky, postupně vám ale čekání na toho druhého bude připadat spíše otravné.

CORVOVY ZKUŠENOSTI

Pochvalu si nicméně zcela bez debat zaslouží design úrovní, a to snad ani ne tak pro svůj vzhled, jako spíše pro obecnou členitost a celou řadu poschovávaných zákoutí. Na Youngblood s MachineGames spolupracovalo i lyonské studio Arkane a jejich zkušenosti z Dishonored 2 a vertikálního návrhu levelů (podpořeného schopností dvojitého skoku) je na hře znát. V Youngblood se opravdu vyplatí úrovně prozkoumávat a hledat skryté poklady, už jen proto, že zakódované bedny (hesla je třeba najít na různě poházených disketách) skýtají odměny v podobě speciální měny. Za tu si následně můžete vylepšovat zbraně, nebo odemykat nové skiny na postavu i svůj arzenál. Mnohé z vás asi nepotěší, že si prémiovou měnu lze také nakoupit za reálné peníze, neměl jsem ovšem pocit, že by mě do toho hra nutila, penízků jsem pečlivým hraním nacházel dostatek.

Co hře naopak výrazně chybí jsou bohužel jakékoli pamětihodné momenty. Důraz na kooperativní hraní jakoby autorům vzal tah na bránu na poli příběhu nebo výpravy, protože „Dyť voni tam stejně budou běhat a střílet a budou spokojený“. Je to škoda, protože třeba takový první reboot s názvem New Order byl až po okraj naplněný dobrými nápady, šikovně střídal prostředí i hratelnostní možnosti a v každé misi měl v rukávu nějaké to překvapení. Tady bohužel nic takového nečekejte, nad rámec „dobrého postřílení s kamarádem“ si pro vás Youngblood nic světoborného nepošetřil. Po dohrání se sice můžete těšit na různé denní challenge a podobně, ale upřímně? Velkou motivaci k návratu po dohrání tedy nemám.

JE TO HEZKÉ, ALE...

Co se týče grafiky a technického stavu, byl jsem se hrou spokojený, testovaná PC verze ve 4K při ultra nastavení běžela na počítači s i7-8700K a RTX 2080Ti v průměru kolem 120 FPS. Youngblood pohání technologie id Tech 6, známá z předchozích dílů. Jak je u tohoto enginu zvykem, skvěle zvládá především koridory, když už vám hra nabídne pohled do otevřeného světa, začne grafika znatelně ztrácet. Naštěstí si to vývojáři uvědomují a herní svět tomuto faktu přizpůsobili. Jinak se samozřejmě můžete těšit na skvělé pseudoreálie nacismem nakaženého světa, parádní „dobovou“ hudbu a také na ultra násilí, kterého se vývojáři absolutně neštítí a s radostí nám dávají nahlédnout do hrudních košíčků odpravených esesáků.

Youngblood sází na jednu kartu, kterou je pro sérii inovativní kooperace, a vychází mu to tak napůl. Fanoušci předchozích Wolfensteinů dost možná pocítí zklamání nad tím, že se jedná o mnohem menší titul, a ti, kteří mají rádi kooperaci, narazí na absolutní absenci jakékoli taktiky. Pokud sháníte povedenou odpočinkovou akci pro dva, v níž je střílení prostě jednoznačnou radostí, pak neváhejte. Ale víc určitě nečekejte.