V těch nejlepších okamžicích se může Wolfenstein: The Old Blood směle rovnat se všemi fantastickými střílečkami z druhé světové války, na které dodnes přísahá nejeden herní nadšenec. Medal of Honor, Call of Duty, Brothers in Arms nebo právě nový Wolfenstein zkrátka tvoří natolik silný základ, že když v rámci tématu zkusíte jednoduše navázat, takřka vždy to funguje. Naneštěstí tento datadisk, pro jehož hraní mimochodem nepotřebujete původní The New Order, není tvořen pouze z „fungujících“ částí. Poměrně často si zde musíte odbýt povinnou pasáž, v níž vystřílíte hromadu nudně nabíhajících vojáků, abyste se dostali k tomu skutečně zajímavému.
ZABÍJET NÁCKY
Vyvanulé kouzlo? Byl jsem až příliš nasycen původní hrou, když jsem ji zapnul naposledy zhruba před měsícem, abych v ní sesbíral poslední achievementy? Ne. Zkusil jsem si schválně znovu pustit slabší úrovně The New Order, ale ta síla, díky níž se Wolfenstein dostal až do závěrečné fáze hlasování o redakční titul roku, v ní stále je. The Old Blood pak je, zcela upřímně řečeno, o stupeň horší. Ve všech směrech. V dávkování zajímavých situací, v designu úrovní ve vyprávění příběhu a také v tom, jak vám jsou představovány nové schopnosti hlavního hrdiny. Není to nijak dramatický sešup a rozhodně nelze paušalizovat na všechny výše zmíněné aspekty, ale cítit to je od samotného začátku.
Příběh se zde dělí do osmi kapitol, které se lámou přesně v polovině na dva víceméně oddělené kusy. V tom prvním se vkradete jakožto špion do ikonického hradu Wolfenstein, abyste získali polohu pevnosti generála Deathsheada, v tom druhém se na malebný německý venkov připletou nejen vaše věčně neklidné zbraně, ale také trocha toho okultismu. Vzhledem k tomu, že se ve hře píše rok 1946, zatímco původní The New Order pracoval s alternativní historií šedesátých let, není překvapením napsat, že B.J. Blazkowicz přežije a plány nakonec skutečně získá. Je však minimálně trochu nepřesné nazývat The Old Blood prequelem, jakkoliv by to k tomu svádělo, neboť ve druhé polovině se autoři zcela utrhnou z řetězu a (pozor, spoiler, přeskočte rovnou na další odstavec) pošlou na vás nacistické zombíky. Závěr se sice snaží lehce pracovat s tím, že se vlastně vše hlavnímu hrdinovi tak trochu zdálo, ale příliš mu to nejde.
The Old Blood je jednoduše o stupeň horší.
Kampaň vám zabere na datadisk mimořádně slušných osm hodin, a pokud se rozhodnete plnit všemožné výzvy, hledat zlaté poklady a procházet nočními můrami ve stylu Wolfensteinu 3D, můžete herní dobu prodloužit až někam ke kulaté desítce. Vedle toho si postupně otevíráte takzvané Challenge místnosti, v nichž na vás po vzoru hordy útočí nacisté ze všech stran, a do toho cepuje váš výkon neúprosný ukazatel skóre. Singleplayer je bohužel stále podmínkou, žádnou formu kooperace nebo jiného typu multiplayeru zde nenajdete, ačkoliv by se zrovna tento mód kooperativně hrál krásně. Ani nemluvě o tom, že po splnění kritérií na ziskachievementů už prakticky nemáte důvod The Old Blood znovu zapnout, což se o jinak velmi podobně zpracované původní hře rozhodně prohlásit nedá.
ČISTÁ RASA
ZBROJNÍ ARZENÁL
iZdroj: Hrej.cz
Vedle starých známých si vyzkoušíte trojici nových zbraní. Granátomet v podobě revolveru, jednorannou odstřelovací pušku s odklápěcím dalekohledem a závěrečnou upilovanou brokovnici. Do všech najdete dostatečné množství nábojů, takže se je nebojte použít. Snad jen onen granátomet si šetřete na závěrečný souboj, který se rázem stane o dost lehčím!
Jedním z hlavních důvodů, kvůli kterému ve vás hra nezažehne zájem projít si ji znovu, je jednoznačně význam slova plastičnost. Ať už ho vztáhneme na pohnutky hlavního hrdiny (jakkoliv se to může zdát u tohoto typu hry absurdní), design úrovní nebo občasnou nemožnost zvolit si tichý či krvavý postup vpřed. Blazkowicz jednoduše nemá žádný charakterový oblouk. Je to stroj na zabíjení, kterému chybí Anya, Ferguss, ale i pořádný záporák, kterého svalnatý nácek s fetišem na vlčáky („boss“ první části hry) zkrátka nepředstavuje. Vše je zde rychlé, okamžitě odbyté, nemáte důvod jako hráč projevit emoce, protože není kde.
Úrovně jsou sice skvěle rozsáhlé, komplikované, a pokud si nedáte pozor, tak se v nich můžete na pěkných pár minut ztratit. Stále je také pohání úžasný engine, který odrolí omítku z každé zdi po salvě z brokovnice. Ovšem na ploše osmi levelů jsou až příliš přímočaré a nutí vás dělat věci, kterých byste se raději neúčastnili. Příkladem mohou být stealth pasáže. Stejně jako v případě předchozí hry se po vstupu do většiny lokací objeví v rohu obrazovky signál, vycházející od korzujících generálů, schopných vyvolat posily. Opět máte možnost se jich zbavit přednostně a zamezit přísunu nových vojáků. Ve valné většině případů je ale pro nepřátele daleko snazší vás odhalit, ačkoliv jste stále stejně obezřetní a pomalu se plížíte za každý roh. Přítomno je i nucené procházení dvěma zrcadlovými pasážemi jedné úrovně jen proto, abyste přehodili dvě páky a prošli dále. Tento pozdrav z roku 1999 si mohli autoři odpustit.
iZdroj: Hrej.cz
Nepochopte mě špatně. Wolfenstein: The Old Blood je pořád velmi dobrá střílečka, za kterou je radost vysolit, dle platformy, něco kolem čtyř až šesti stovek. Dokonce si myslím, že právě vzhledem k nízké ceně se leckomu může líbit daleko víc, než kdejaká „fullprice“ hra o střílení do (zlých) lidí. Zároveň ale má své palčivé nedostatky, které není možné jen tak přehlédnout. Pokud jste The New Order doposud nehráli, začněte nejprve jím a pokud se vám bude opravdu hodně líbit, můžete najít zalíbení i v jeho samostatně spustitelném datadisku. Jestliže s ním ale doposud nemáte žádnou zkušenost, The Old Blood vás na jeho hraní nenavnadí na sto procent.
Na datadisk mimořádně slušná herní doba, která si v ničem nezadá s běžnými střílečkami. Zároveň ale The Old Blood není bez chyb a i přes jeho nízkou cenu vám raději doporučujeme začít nejprve s původním Wolfenstein: The New Order a toto si dát „jen“ jako nášup.
