Wolfenstein: The New Order Recenze Wolfenstein: The New Order

Wolfenstein: The New Order

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

20. 5. 2014 05:06 30
Reklama

Svěží. Přesně tohle slovo si člověk nespojuje se hrou Wolfenstein. Tou z roku 2008, na kterou jsme už všichni raději zapomněli, protože na všechny strany křičela cosi o tom, že jde o nový začátek a krok tím správným směrem. Pokud tím vývojáři mysleli skok pod kola rozjetého Kübelwagenu, tak je vše v tom nejlepším pořádku a je paradoxní, že se novinka s podtitulem The New Order svému předchůdci v mnohém podobá. Také se mezi misemi vracíte do velitelství odboje. Také si během hry projdete mnoha různými prostředími a také si zakoketujete s odlišnými časovými rovinami. S tím rozdílem, že v jedné z nich jsou obří levitující brouci...

99 LUFTBALLONS

Předně, zapomeňte na to, co jste viděli téměř ve všech trailerech, a co vás možná od hry dávno před jejím vydáním mohlo odradit. Tohle není bezhlavá střílečka ve stylu Painkillera, v níž byste se sto procent času proháněli po chodbách se dvojicí samopalů v rukách, kterými rozséváte smrt mezi řadami nepřátel, razící strategii kamikadze. Nový Wolfenstein totiž velmi stylově střídá dynamickou akci s plynulým přechodem k lehce stealthovým pasážím a najdou se zde i chvilky, kdy se nestřílí a pouze poslouchá. Člověk, který má něco odehráno, začne velmi rychle rozpoznávat, že celkový design vychází z pouček, které byly aktuální na začátku tohoto tisíciletí. Totiž střídat klidnější pasáže s těmi akčními, nechat hráče vypořádat se s hrozbou za použití nikoliv přednastaveného skriptu, nýbrž kompletního zbraňového arzenálu a nekončit misi po deseti minutách jen proto, že už autorům došly nápady na „wow“ sekvence.

Atmosféru čtyřicátých let si raději užijte na maximum, počínaje druhou misí se totiž bez nějakého obšírnějšího vysvětlování ocitnete téměř o dvacet let později.

Na druhou stranu to ale neznamená, že by šlo o titul ze starobince. Jenom sympaticky nekašle na své kořeny a nebojí se přiznat, že vychází z více než dvacet let starého kulturního odkazu původní hry. I přesto se v něm ale objevují některé prvky, které se nebojíme označit za inovátorské v rámci celého žánru. Jde kupříkladu o perky, které se odemykají v závislosti na tom, jakým stylem hrajete, což znamená, že pokud během celé, zhruba desetihodinové kampaně, nezastřelíte nikoho při podklouzávání pod překážkou, zůstane vám daná linie zcela uzavřena. Mluvíme také o regeneraci zdraví, která se dobíjí vždy do určité hladiny po dvaceti číslech, ale abyste se dostali zpět na maximum, musíte sbírat staré dobré lékárničky. Fajn nápady, fajn provedení.

ÜBERLIN

NOSTALGIE

Až se poprvé dostanete do úkrytu odboje, který se jen tak mimochodem nachází tam, kde byste ho vážně nečekali, vyjděte až do nejvyššího patra a pořádně se porozhlédněte kolem sebe. Objevíte hned dvě věci, které vám jistě vykouzlí úsměv na tváři...

Nový Wolfenstein se chvilku snaží působit jako relativně realistická střílečka z druhé světové války – konkrétně zhruba tři minuty do chvíle, než na obzoru uvidíte útočící německé letouny, vybočující svým designem ze všech myslitelných standardů Luftwaffe. O pár okamžiků později už hledíte tváří v tlamu obřímu mechanickému čoklovi, abyste se chvíli poté probojovávali zákopy s dvěma samopaly v rukou do útrob nacistické pevnosti. Uvnitř sice nesedí samotný Papa Führer, o němž v celé hře překvapivě nepadne ani slovo, ale náhrada v podobě doktora Wilhelma Strasseho, známého rovněž pod slušivou přezdívkou Deathshead, je více než slušná.

Atmosféru čtyřicátých let si ale raději užijte na maximum, počínaje druhou misí se totiž bez nějakého obšírnějšího vysvětlování ocitnete téměř o dvacet let později v sanatoriu pro trvale postižené kdesi v Polsku. Prvotní absence vysvětlivek a postupné odkrývání příběhu je z hlediska zážitku podstatné a začnete si klást nejednu otázku. Proč nacisté vyhráli válku? Kdo je teď nejsilnější mocností na světě? Co se stalo s Velkou Británií a Spojenými státy? Kdo vám přijde na pomoc? Jak vlastně vypadá svět v nacistickém područí? Je toho zkrátka hodně, nicméně alternativní realita na vás pozvolna vystrkuje růžky, a ačkoliv je místy dost přitažená za vlasy, tak nějak dává z vnitřního logického hlediska smysl.

HAMBURG SONG

Když už nic jiného, od prvních krůčků po válečném prologu zůstanete místy zírat, jak skvěle The New Order vypadá. Recenzovali jsme verzi pro PlayStation 4 a kvalita 60 snímků za vteřinu s rozlišením 1080p některé z vás možná zhýčká natolik, že odteď budete mít problém s hrami, které se sice tváří jako next-gen, ale pohání je tak-trochu-last-gen technologie. Během hraní jsme nezaznamenali ani jeden záškub či extra nahrávání lokace za zavřenými dveřmi a dokonce i filmové sekvence naskakovaly v intervalu několika vteřin od zmáčknutí tlačítka. Absence většího počtu otevřených prostor a orientace na prostorné, leč maličko sevřené interiéry, pak není něco, co by šlo Wolfensteinovi příliš vyčítat.

Wolfenstein: The New Order
i Zdroj: Hrej.cz

Do výsledného dojmu totiž vstupuje ještě jeden veledůležitý aspekt a tím je celkový feeling, jenž ve vás hra zanechá. Od prvního okamžiku je patrné, že všechny ty betonové sloupy, chodby do pravého úhlu a nepřátelé, kteří na sobě mimo černé a červené mnoho barev nemají, jsou záměr. Že se vám tím autoři možná snaží sdělit něco trochu hlubšího o samotné ideologii, než že by nedokázali vytvořit spíše klikatou chodbu s blikajícími světýlky po stranách. Tohle vše vám ale není podsouváno nijak násilně, ale až se vám při jedné z posledních misí naskytne vyvýšený pohled na okupovaný a náležitě přebudovaný Londýn, pochopíte, oč tu běží. Alespoň trošku.

AMERIKA IST WUNDERBAR!

Onen výsledný dojem ovšem kazí jedna věc, která je však natolik zásadní, že může zbořit váš zážitek stejně snadno, jako stielhandgranát domeček z umakartu. A ne, netýká se umělé inteligence (pozor na nepovinný day-one update ve velikosti 5-8 GB), která mě během testování dokázala několikrát pěkně potrápit různými obíhačkami a granáty ve chvíli, kdy bylo třeba přebíjet (prostřední obtížnost z pěti možných). Problém vězí někde trochu jinde – ve stylizaci. Ta osciluje mezi břitkým humorem jako vystřiženým z Hanebných panchartů nebo Iron Sky a situacemi, kdy „o něco jde“ ve stylu Nepřítele před branami. Bohužel, jejich vzájemné prolínání zde neexistuje – buď se smějete skvělému headshotu, nebo máte být smutní, protože právě umřel váš parťák.

Ve hře je i jedna extra zbraň, která vám svými schopnostmi a postupným zvyšováním frekvence jejího používání vzdáleně připomene Gravity či Portal Gun.

Emoční změny hlavního hrdiny a dění kolem něj se konají klidně i několikrát za misi, přičemž obě dvě polohy jsou zpracovány na jedničku. Jenom vám občas trvá skousnout ostrý přechod mezi nimi, kdy po vás kupříkladu autoři užuž chtějí emoce a ve vás ještě stále bublají zbytky adrenalinu po souboji se dvěma plechovými sturmbannführery. Pokud vám to nevadí, gratulace, dost možná jste právě dali šanci nejlepšímu hernímu zážitku roku. Těm cyničtějším mezi vámi se ale celé autorské snažení lidí z MachineGames může okamžitě zvrhnout v obyčejnou frašku. Ostatní, nás nevyjímaje, budou stát někde na půli cesty…

BLAU MONTAG

Byla by každopádně škoda, nedat novému Wolfovi šanci. Dřímá v něm totiž potenciál nabitého dynama, které čeká, až vám předá pořádný kopanec energie. Zbraňový arzenál je sice z velké části standardní přehlídkou brokovnic, pistolí a samopalů, ovšem možnost navléct si je na ruce hned ve dvojím provedení a většinu z nich upgradovat za pomoci zmiňovaných perků a speciálních nábojů, z nich dělá zábavné pomocníky likvidační čety, čítající přesně jednoho B.J. Blazkowicze, familiérně přezdívaného Blažko. Navíc je zde i jedna extra zbraň, která vám svými schopnostmi a postupným zvyšováním frekvence jejího používání vzdáleně připomene Gravity či Portal Gun. A to přitom umí jenom pálit elektrické paprsky! V dobré polovině úrovní navíc nechybí situace, kdy je třeba se lidově řečeno prostřílet přes hradbu nacistického masa, obaleného v krásné plechové krustičce na pozadí nějaké epické události. A věřte nám – až dorazíte do lobby jedné z finálních úrovní, která působí tak trochu jako obdobná scéna v Matrixu, a postupným ukrajováním omítky na sloupech začnete ničit nepřátelům jejich kryty, budete se u herního střílení bavit jako už dlouho ne.

ÜBER ALLES!

Zároveň s tím je ale nutno zmínit, že poměrně velkou část hry lze projít, aniž byste vystřelili jediný náboj. Je vidět, že zkušenosti autorů z titulů série Riddick se nezapřou, a ačkoliv vás nepřátelé budou okatě šmírovat přes překážky s lakonickým – Was? – jedná se o příjemné oživení ve chvíli, kdy nemáte na bezuzdnou akci tak úplně náladu.

Wolfenstein: The New Order
i Zdroj: Hrej.cz

A to nejdůležitější na konec – Wolfenstein: The New Order je především svěží zábava. Střílení, rozhovory s ostatními, prolézání úrovní za účelem hledání tajných chodeb, novinových ústřižků dokreslujících příběh na pozadí a zlatých pokladů (ano, sbíráte je tu taky!), střílení, sledování animací, likvidace generálů, střílení a také střílení – to vše působí v tomto podání mimořádně dobře a neotřele, jakkoliv jste stejné činnosti dělali v jiných hrách už tisíckrát. Možná se o téhle hře nebude mluvit za deset let jako o žánrové klasice, zcela určitě to nebude klasika multiplayerová, protože mód pro více hráčů překvapivě kompletně chybí, ale prosincovému vyhlašování toho nejlepšího za uplynulý rok by přihlížet mohla...

Wolfenstein: The New Order
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Energií sršící střílečka, které je mimořádně snadné propadnout a užívat si jí zplna hrdla. Pokud se vyrovnáte s problémy, vycházejícími z kolísavé atmosféry, máte před sebou nominaci na nejlepší střílečku roku.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama