Wolfenstein II: The New Colossus Recenze Wolfenstein II: The New Colossus

Wolfenstein II: The New Colossus

Pavel Makal

Pavel Makal

30. 10. 2017 10:30 34
Reklama

Když jsem před dávnými časy v jedné velmi vzdálené školní družině objevil na bájném stroji s označením 486 obsah tajemné složky WOLF3D, moc nadšený jsem nebyl. Jednak už jsem znal Dooma, takže jsem se na nadšení spolužáků díval s mírným despektem, jednak mě ze hry po pár minutách začala bolet hlava. Return to Castle Wolfenstein z roku 2001, to bylo jiné kafe! Pamatujete, jak jsme byli nadšeni třeba ze scény, kdy na vás nepřátelé zaútočí skrz podlahu? Ve vzpomínkách dobrovolně přeskakuji nevýrazný díl z roku 2009 a přesouvám se rovnou o pět let později, kdy nám vývojáři ze studia MachineGames předvedli svou vizi staromilské lineární střílečky, okořeněné tak akorát dostatečným množstvím moderních prvků. The New Order se okamžitě zapsal do srdcí milionů hráčů, kteří po návratu žánru frenetických akcí volali jako po druhém příchodu Krista. Moc jsem si přál, abych zbrusu novému pokračování mohl vlepit plné hodnocení a doplnit jej přidušeným orgastickým výkřikem, že ho prostě musíte mít. Je to ale poněkud komplikovanější.

TADY JE TAKY TRAUTENBERKOVO

Wolfenstein II: The New Colossus svým příběhem přímo navazuje na události New Orderu. B.J. Blazkowicz, junák k neudolání, sice dokázal uštědřit vítězné nacistické válečné mašinerii zásadní políček ve formě odstranění hlavy výzkumu a vývoje nových zbraní, sám za to ale zaplatil podlomeným zdravím a tento fakt vám hra dá ve své první polovině poměrně razantně najevo. O tom ale až později. B.J. a jeho přátelé boj samozřejmě ani nadále nevzdávají a vydávají se ve své ponorce přes oceán do Ameriky, která taktéž úpí pod těžkými botami obrněných Übersoldatů. Pokud jste se těšili, že nové zasazení výrazně obmění lokace, v nichž se děj odehrává, budete nejspíš dost zklamáni. Kromě asi desetiminutové pasáže s jahodovým shakem, kterou jsme viděli v množství trailerů, se drtivá většina vašeho putování bude znovu odbývat v potemnělých chodbách různých nacistických komplexů. Jednou z prvních výtek, které na účet nového Wolfa mám, je právě fakt, že mu zoufale chybí pamětihodné okamžiky. Momentů, které by na mě při hraní výrazně zapůsobily, je míň než prstů na jedné ruce a autoři trestuhodně promarnili i takovou nahrávku na smeč, jakou je návštěva radiací zamořeného Manhattanu. Tady by se atmosféra zmaru a nacistické zlovůle dala určitě zpodobnit trochu líp než jen šedivou masou popadaných baráků. Tentokrát ale nebudu hned od začátku dštít síru a napřed vám řeknu, co se povedlo.

Je třeba pečlivě zvažovat, kdy si můžete dovolit vyrazit vstříc salvám kulek s řevem a rozpálenými hlavněmi vlastních samopalů a kdy je lepší vsadit spíše na opatrnější postup.

Povedlo se především zachovat všechno to, co činilo z minulého dílu kvalitní střílečku. Gunplay je pořád famózní, rychlost a brutalita střetů s nepřáteli je naprosto nevídaná a uspokojení z pohledu na krví a vnitřnostmi pokryté stěny chodeb, kde jste před chvílí řádili s dvojicí rotačních brokovnic, se vyrovná jen máloco. Herní mechanismy zůstaly prakticky nedotčené, hra umožňuje jak bezuzdné kropení, tak i tichý průchod, a odměňuje vaše snažení odemykáním perků podle toho, jak se vám daří. Věrný nůž vystřídala ještě účinnější sekerka a po většinu času mi působilo nesmírnou rozkoš vrhat ji nic netušícím zadumaným velitelům do zátylku. V první polovině hraní je B.J. ze zdravotních důvodů odkázán na speciální oblek, který sice umožňuje navýšení hodnoty zbroje na 200 bodů, zdraví ale budete mít na pouhé polovině. Zůstala ovšem možnost takzvaného Overcharge, tedy nasbírání většího množství zdraví, které však postupně klesá na onu maximální povolenou hranici. Musím říct, že už na normální obtížnost se vám hra vůbec nebojí pořádně zatopit. Nepřátelé sice nejsou žádní velcí myslitelé, jejich inteligence ale bohatě stačí na to, abyste je poměrně rychle začali vnímat jako kvalitní soupeře. Je třeba pečlivě zvažovat, kdy si můžete dovolit vyrazit vstříc salvám kulek s řevem a rozpálenými hlavněmi vlastních samopalů a kdy je lepší vsadit spíše na opatrnější postup. Návrat slaví i již zmínění velitelé, kteří mohou velmi snadno a rychle vyvolat poplach a tím pádem i nekonečné množství příchozích posil. O ty je tedy záhodno postarat se ze všeho nejdříve. Wolf rozhodně není ani na normální obtížnost snadnou hrou, obtížnosti na konzolích pak ještě nahrává poměrně nepohodlné zaměřování skrz gamepad. Nemohu ale říct, že by mě hra kvůli nutnosti víckrát opakovat některé úseky frustrovala nad míru. A jak už jsem říkal, když na rozsáhlé chodby padne mrtvolné ticho, máte pocit z dobře odvedené práce.

BRZDA-PLYN

Jak jste z předchozího povídání nejspíš pochopili, akce je velmi povedená, a když vás hra nechá řádit, budete si to užívat. Bohužel se vývojáři z nepochopitelného důvodu rozhodli vynikající okamžiky totální zkázy ředit zcela zbytečnými momenty, kdy dupnou na brzdu a nechají vás courat po palubě ponorky. Na tu se vracíte mezi jednotlivými bojovými misemi a setkáte se tu s řadou starých i nových známých, můžete si vyzkoušet svůj um na střelnici nebo si třeba na automatu zahrát starého Wolfa. Přestože se tu lze zaposlouchat do vtipných rozhovorů posádky či nakrmit věčně hladové prase, slouží tyto pasáže především jako nástroj k posunutí příběhu. Nemohu se zbavit dojmu, že Wolfovi by mnohem více slušel strohý přístup „dost keců, jdeme na věc“, protože ačkoli mají scenáristé v rukávu několik skutečně bizarních postaviček, vyprávění se občas táhne jako Operace Barbarossa a jedna rychlá animace by bohatě stačila. Přitom třeba záznam událostí jednoho obzvlášť vydařeného mejdanu je naprosto skvělý a autoři dokáží pobavit během pár střihů. Stran scénáře mám ještě dvě osobní výtky. Wolf svým přístupem velmi jasně připomíná snímky, jako jsou Hanební Pancharti a celou řadu jiných, přiznaně béčkových bijáků. Proto mu velice sluší za vlasy přitažené události a naopak mu v mých očích nesmírně škodí zejména v první půli velmi výrazné emo nálady hlavního protagonisty. Pokud jste hráli jedničku, určitě si na jeho vnitřní monology vzpomenete. Tady se ještě přitvrdilo a troufám si tvrdit, že to není zrovna ku prospěchu věci, jakkoli se mi vedlejší příběhová linie s Blazkowiczovým dětstvím a rodinnou minulostí poměrně líbila.

Druhá výtka míří ke konkrétní scéně, v níž se objeví jeden hodně starý známý, tentokrát ale bez mechanického obleku s rotačními kulomety. Chápu, že tuto neslavnou historickou figuru chtěli v MachineGames nějakým způsobem zesměšnit, ale to, co nám servírují, mi přišlo neskutečně trapné, humor se v tu chvíli dostal někam do sféry South Parku a já jen nevěřícně zíral. Neberte mě špatně, jsem dalek horování za zachování úcty jednomu z nejhorších masových vrahů historie, ale zesměšnit se dá i mnohem elegantnějším způsobem. Na druhou stranu je třeba jednoznačně pochválit roli hlavní antagonistky. Frau Engel už minule nastínila své kvality, tentokrát je ale rozbaluje s plnou parádou a mohu vám slíbit, že ji budete milovat stejně jako nenávidět. V těsném závěsu pak figuruje její buclatá dcera Sigrun, předmět nejedné humorné scény, který ale dokáže, že není jen vedlejší figurkou na bohaté šachovnici zajímavých postav. Wolfenstein II občas překvapí nenucenou syrovostí některých scén, dojde na krví potřísněnou těhotnou ženu a dokonce i na necenzurované kojení.

LASER ODER DIESELKRAFTWERK?

Mrzel mě poměrně omezený a nepříliš zajímavý zbraňový arzenál. Až do samotného konce jsem očekával nějakou opravdovou bombu, něco, co mě naprosto uhrane a zařadí se mezi mé nejoblíbenější vražedné hračky. Nebudeme si nic namlouvat, svět Wolfensteina k něčemu takovému přímo vybízí. Bohužel dostaneme poměrně standardní sestavu, z níž mírně vybočuje snad jen paprskomet, laškovně měnící nepřátele na oblak žhnoucího popela. Zbraně opět můžete modifikovat skrz nalezené díly, takže třeba na automatickou útočnou pušku lze přimontovat optiku, jinde zvětšit zásobník nebo z granátometu vytvořit raketomet. Mimo to zhruba v půlce hry dostanete na výběr ze tří vylepšení, která vám následně do jisté míry určí způsob hledání cest napříč úrovněmi. Buď se můžete spolehnout na speciální smršťovací zbroj, díky níž prolezete i úzkými skulinami, zvláštní chůdy, umožňující dosáhnout i na nedostupné výšiny nebo okované nárameníky, s nimiž není problém překážku jednoduše prorazit. Nebojte se ale, že by na vás vývojáři připravovali nějaké komplikované puzzly, místa, kde tato vylepšení použít, vždy na první pohled odhalíte. Úrovně jsou tak akorát rozsáhlé, aby umožnily ukrytí různých bonusových pokladů, které vám zpravidla odemknou koncept arty nebo podobizny vývojářů.

V průběhu hraní ze zabitých velitelů sbíráte fragmenty kódu Enigma a na palubě ponorky si pak skrz jednoduchou minihru můžete zjistit lokaci některého z takzvaných Überkommandantů.

Prakticky jedinou zásadní novinkou, s níž druhý díl přichází, jsou vedlejší mise zasvěcené lovení velitelských špiček nepřátelské armády. V průběhu hraní ze zabitých velitelů sbíráte fragmenty kódu Enigma a na palubě ponorky si pak skrz jednoduchou minihru můžete zjistit lokaci některého z takzvaných Überkommandantů. Ty se pak následně vydáváte lovit do již navštívených lokací, které ale občas nabídnou upravený vizuál, jinou denní dobu a samozřejmě i jiné rozestavení nepřátel. Tyto mise můžete plnit jak v průběhu hlavní kampaně, tak i po jejím dohrání. Odměnou je vám samozřejmě nalézání sběratelných předmětů, vylepšení na zbraně a také zbylých dvou kusů speciálního vybavení, které jste si v kampani nevybrali. Průchod hrou mi na střední obtížnost zabral 13 hodin, vedlejší mise toto číslo mohou ještě velmi slušně navýšit. Ačkoli samotný závěr představuje velké zadostiučinění a poskytuje jednoznačnou jistotu v tom, že série bude pokračovat, výrazně mi chybělo vyvrcholení v podobě náročnějšího závěrečného souboje. Byl jsem až překvapený, že to, co se v posledních minutách skutečného hraní odehrálo, bylo "to ono".

TŘIKRÁT A DOST

Co se týče grafiky, není si nač stěžovat. Testoval jsem jak verzi pro Xbox One, tak i tu na PlayStation 4 Pro. Rozdíly jsou na 4K televizi jasně patrné, ale neznamená to, že by hra na běžném Xboxu vypadala zvlášť špatně. Prostředí je poměrně detailní, totéž se dá říct i o modelech postav. Hudba a zvuky jsou jako minule na velmi vysoké úrovni, potěší přítomnost němčiny. Nahrávací časy jsou snesitelné, byť bych při častějším umírání v jedné a té samé pasáži ocenil okamžitý respawn. Je škoda, že i přes návštěvu některých velmi exotických lokací nám vývojáři vlastně servírují stále totéž, barevná paleta je dost fádní a jak už jsem předesílal, výrazně mi v průběhu hraní chyběly momenty, které si zapamatuji, jako tomu bylo v případě prvního dílu. Je škoda, že hra velmi málo využívá možnosti alternativní historie a spíše jen recykluje vtipné prvky z minula - například hudební skupinu Die Käfer.

Wolfenstein II: The New Colossus
i Zdroj: Hrej.cz

Možná vám přijde, že jsem hru celou dobu kritizoval, abych jí nakonec dal vysoké hodnocení. Věc se má tak, že Wolfenstein II: The New Colossus je pořád vynikající a nadmíru zábavnou střílečkou, která ale zároveň hřeší na popularitu svého předchůdce a nepřináší prakticky nic nového. Jestliže se vám The New Order líbil, nemáte nad čím váhat, pokud jste ho naopak nehráli, určitě neuděláte chybu, když si za levný peníz pořídíte nejprve ten, případně samostatné rozšíření The Old Blood, a následně zhodnotíte, zda máte náladu na více téhož. Podobných her není zrovna moc a rozhodně bychom si nepřáli, aby byl Wolfův koncept rozředěn zbytečnými moderními prvky, nedej bože třeba otevřeným světem. Jen té invence, nápadů a drženého tempa by to chtělo víc, pánové z MachineGames, napotřetí už by se vám to rutinérství nemuselo vyplatit.

Wolfenstein II: The New Colossus
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Velmi povedená staromilská střílečka, která se ale od minula nenaučila prakticky žádné nové triky. Jestliže ale hladovíte po zabíjení nácků po stovkách, nemusíte váhat.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama