White Knight Chronicles

JRPG se nemají v poslední době nejhůř, i když od zlatých časů, kdy na Xboxu udeřilo Lost Odyssey, jsme neměli nějak zvláštní žně, u nichž bychom pohýkávali nadšením a lehce si smáčeli trička při otevření dutiny ústní nad efekty, které by Barney Stinson popsal prostě jako „awesome!“. Teď nás čeká Final Fantasy XIII a malá neznámá jménem Resonance of Fate. A White Knight Chronicles? Ty jsou také výjimečné. I přes mou, možná až nezdravou lásku k žánru, se bezkonkurenčně stávají nejhorším konzolovým JRPG za poslední dobu. Lidstvo pro tuto hru vymyslelo krásný pojem – jelimanská.

Udělej si svého jelimana

Tvorba postavy, to nebývá v japonských RPG zas tak častá záležitost, vždyť se sází na příběh a postavy bývají do pečlivě vystavěných dramat ještě pečlivěji designovány. Tady strávíte (ne nepříjemnou) půlhodinku tvořením svého avatara, jeho výšky, barvy vlasů, ostrosti brady, huňatosti obočí... nu a když svého svěřence pojmenujete a vpustíte do hry, zjistíte, že on hlavním hrdinou nebude. Když budete mít smůlu, zjistíte to až po pár hodinách, kdy Leonardovi, skutečnému hlavnímu rekovi, nadesignujete zcela jiné schopnosti, než byste chtěli. Váš avatar slouží pouze pro potřeby multiplayeru a jinak tvoří jednu z nejsmutnějších součástí White Knight Chronicles. Mlčí. Stále mlčí a zarytě mlčí. S ostatními postavami nijak nekomunikuje a v cut scénách je vždy vzadu jako ten nejubožejší poskok. Němý Bobeš je proti němu vzorem aktivity. Což ovšem nic nemění na tom, že Leonard je také jeliman. S jeho příběhem se totiž odkrývá další achillova pata této hry (je to zřejmě stonožka), tedy příběh.

Jelimani vypráví

Skutečně netuším, co by mohlo být v JRPG důležitější nežli příběh. Nebudeme sahat hned po nejtvrdších kádrech jako jsou Final Fantasy či již zmíněné Lost Odyssey. Ale i takový Last Remnant i přes mnohá klišé nabídl solidní porci zajímavých zvratů, konceptů a scény, kdy hráč správně jen valí zraky a do děje se emocionálně pokládá. Jenže náš milý Leonard je jeliman. Sirotek pracující v hospodě, který shodou náhod při přepadení „hodného hradu“ „zlými padouchy“ vrazí do supermasakrozní zbroje a získá možnost se proměňovat v desetimetrového rytíře. Nu a nezbude na něj nic jiného než záchrana princezny a světa. A teď všichni sborově: „Prosím?!“ V dnešní době, kdy se hry snaží prezentovat co nejzajímavějšími příběhy a dějovými zápletkami je nám naservírována s prominutím idiotská vyprávěnka o tom, jak chudý sirotek k brnění a slávě přišel? Jistě, přes toto klišé by se dalo přenést, kdyby se v následných událostech cokoliv změnilo. Jenže ono ne. Příběh je předvídatelný až hanba a svou prostoduchostí až uráží. Dialogy jalové a - ano, správně – jelimanské, takže se na vás hrne ten nejprovařenější odpad ze všech průměrných fantasy. Postavy samy o sobě jsou klišovitými kopiemi z jiných her a k srdci vám nepřiroste jediná. A to je, vážení, v JRPG zatraceně špatně. Ničemu nenapomáhá ani fakt, že hra je v anglickém dabingu a japonský z ní nevyrazíte za žádnou cenu (nebo se to alespoň mně ani po přehazování všeho možného nepodařilo). Dobrá, onen dabing není zlý, ale bohužel synchronizace je na japonštinu, takže klapání úst na zvuk opravdu nesedí.

Zteč, jelimane!

Když už hapruje příběh, může vás vytrhnout soubojový systém. To se povedlo Infinite Undiscovery, jehož real-timový soubojový systém mi i přes vrozenou lásku k tahovému bitvení docela sedl. O Last Remnantu a příjemnému čachrování s bojovými skupinami ani nemluvě. White Knight Chronicles jde cestou real-timové nudy. Nejsou zde random encounters, což je dobře, ale ve výsledku to znamená, že se na vás natáhne velkým aggrem takřka každá potvora při cestě. A nastane boj. Ten mi evokuje MMORPG, protože kliknete na potvoru, vyberete úder a X jej spustíte. Jenže pozor, pak čekáte, než se dobijí akční body. Poté znovu X a zase čekáte... a tak dokola, dokud potvora neleží mrtvá. Díky tomuto pitomému systému se ze sebemenší šarvátky stává půlminutová otrava, kdy klidně s ovladačem vaříte kávu a máčknete X, protože si bohatě vystačíte s jedním úderem, samozřejmě nejsilnějším. Systém řetězení komb existuje, ale na rozdíl právě od Infinite Undiscovery nenabízí taktiku, na níž se jde spolehnout. Sem tam se povede, ale nejde s tím počítat napevno. Ostatně proč také, když tupé mačkání jednoho tlačítka je vše, co musíte dělat. Vaši spolubojovníci mají AI dosti rozporuplnou. Sice jim jde dát role v bitvě (mág, léčitel, jeliman), ale občas to prostě selže a místo léčivého kouzla dostane potvora ránu a vy zemřete. Flexibilitě bojů nenapomáhá ani fakt, že během nich nejde přehazovat set skillů, s nimiž jdete do boje. Konečnou ranou atraktivitě bojů je cca od poloviny se na půlku soubojů měnit na onoho velkého rytíře (nezvládá to jen Leonard, ale blýskne se i další z členů party), protože jinak si s vámi někteří bossové vytřou... mýtinku. Bohužel ten umí jen mlátit, anebo mlátit silněji, stejně pomalu, ale vcelku nezastavitelně. Další X-kový klikfest.

A na závěr povídání o bojích perlička. Abyste potvoru bouchli nebo smahli kouzlem, musíte být v dosahu. Logické, že? Jenže naopak to nefunguje. Ač má skřet jen palici, její máchnutí vás zasáhne klidně na třicet metrů. Naprosto nepochopitelný systém tak znevýhodňuje lukostřelce a také jakoukoliv taktiku. Chcete během čekání na dobití útoku pobíhat a manévrovat? Není třeba, potvora vás trefí všude. Nabíhání z boku je tak zbytečné, cokoliv, co není z očí do očí, je zbytečné, protože vás prostě trefí všude.

Grafika jeli... no slušná

Vizuálně White Knight Chronicles kolísá. Obecně jde říci, že rozmanitost prostředí je příjemná a minimálně z dálky vše vypadá krásně. Pravda, mnohé části se ovšem opakují, jeden typ kopce potkáte snad padesátkrát a v některých místech se zdá, že tvůrci prostě neměli dost času. Podobně jsou na tom cut scény. Občas jsou skvělé, většinu času průměrné a sem tam pitomé. Bohužel, děj, který vyprávějí, je otřepaný, a tak i kdyby se milé cut scény na pixely stavěly, ničím víc než vzhledem nezaujmou. Podobně je na tom hudba, vystupují tři lepší motivy, jinak slyšíme poměrně standardizovaný doprovod, který vás k sehnání soundtracku nepřiměje.

A tak je na konec nejpozoruhodnějším multiplayer, kde konečně přijde na řadu váš němý jeliman. Můžete pomocí systémového editoru vytvořit vlastní vísku, v níž se k vám mohou přidat přátelé i kolemjdoucí a společně se pak, bez příběhových postav, vydáváte na různé questy, které ovšem stejně jako drtivá většina příběhových spočívá v tom, že způsobíte genocidu podzemí, palouku nebo dračího doupěte. Ovšem nemyslete na nějaký kampaňový co-op, tady máte předem vybrané questy. Nicméně s živými kolegy se hraje vždy lépe a zábavněji, za což náleží White Knight Chronicles celý bodík do závěrečného hodnocení. To snad jasně odráží jak je tato hra ubíjející svou předvídatelností a nedotaženými prvky. Není katastrofální, to bych ve svém znechucení lhal. Je jen zcela nevýrazná a nedokáže zabavit na déle jak hodinu. Nenabízí nic originálního a když vykrádá, vykrádá špatné části her. Její soubojový systém je neodpustitelně nudný a tuto velkou nevýhodu vyrovnává tak tak multiplayer, solidní škála vylepšení předmětů a možnost vývoje postavy. Ale kvůli dílčím částem se z White Knight Chronicles skutečně zábavná hra nestane.