We Happy Few

Vzpomínám si, jak bylo We Happy Few před více než třemi lety odhaleno a prakticky okamžitě kolem sebe, pravděpodobně velmi nechtěně, vybudovalo étos „toho nového BioShocku“. Vývojáři z Compulsion Games úspěšně prošli kampaní na Kickstarteru a od léta 2016 se jejich hra vyskytovala v předběžném přístupu na PC a Xboxu. Pokud jste tehdy hru vyzkoušeli, asi jste velmi rychle pochopili, že se nový BioShock skutečně nekoná. To ale ani nebylo záměrem autorů, relativně malého studia, které se najednou ocitlo pod tíhou nemalých očekávání. We Happy Few bylo původně zamýšleno jako roguelike survival titul v originálním světě, kde by ale příběh rozhodně nehrál první housle. Pokud však zpětná vazba z předběžného přístupu přinesla nějakou informaci, pak to byl jednoznačný fakt, že hráče mnohem více zajímá příběh originálního světa a jeho obyvatel než prvky přežívání, craftingu a tak podobně. Hra se dočkala poměrně výrazného redesignu ve prospěch vyprávění, bohužel zajímavý svět a poutavou premisu táhne k zemi nudná hratelnost.

ZJEVNÉ INSPIRACE

Vezmeme si to pěkně popořádku. We Happy Few vás vezme do alternativní historie, v níž Německo ve druhé světové válce vyhrálo bitvu o Británii a po následné invazi okupovalo celé její území. Obyvatelé městečka Wellington Wells ale učinili jisté, poměrně drastické opatření, díky němuž nyní mohou na svém ostrově žít svobodně. Bohužel ale ono opatření nechalo na psychice místní populace tak hluboké šrámy, že musela vládnoucí garnitura přistoupit k drsnému řešení. Tím je pilulka Joy, tedy radost, kterou musí místní obyvatelé pravidelně konzumovat a zůstávat tak ve stavu spokojené letargie, symbolizované všudypřítomnými veselými maskami na obličejích. Bohužel se ale ve společnosti najdou tací, kteří se z drogy zbláznili, a také pár vzpurných, kteří její konzumaci odmítají. Samozřejmě že takové živly jsou nepřáteli zřízení a je s nimi podle toho nakládáno. A ačkoli se hra odehrává v alternativních 60. letech a z mnoha stran se vás snaží přesvědčit o úžasném pokroku, který Wellington Wells potkal, vy spíše vidíte všudypřítomný úpadek a dlouhodobou neudržitelnost situace.

Pokud hra něčím vyniká, pak je to skutečně svět, nebo respektive jeho reálie, které míchají snovou a barevnou atmosféru 60. let s vizí útlaku a rozkladu společnosti i celého prostředí.

Z předchozích slov je patrné, že We Happy Few velmi aktivně čerpá z klasických dystopických děl, jako je 1984, Brazil, V jako Vendetta nebo Mechanický pomeranč. Má vlastního Velkého bratra, který se tu nazývá Uncle Jack, jeden z protagonistů má velmi podobnou práci, jakou zastával Winston Smith na Ministerstvu pravdy a obecný rozklad společnosti a násilí zase připomíná slavné dílo Anthony Burgesse, zfilmované Stanley Kubrickem. Pokud hra něčím vyniká, pak je to skutečně svět, nebo respektive jeho reálie, které míchají snovou a barevnou atmosféru 60. let s vizí útlaku a rozkladu společnosti i celého prostředí.

TRIO HRDINŮ

V rámci hraní dostaneme k dispozici tři postavy, každá svým úhlem pohledu odhaluje události, které vedly k současnému stavu. První na řadě je Arthur, úředník s typickou britskou náturou, který během své práce cenzora novinových článků narazí na informace o svém bratrovi, na nějž jako by už dávno zapomněl. Poté, co si odmítne vzít další dávku drogy Joy, aby si vzpomenul na to, co se s bratrem stalo, je označen za nepřítele systému a stává se lovnou zvěří na cestě za odhalením pravdy a především útěkem z Wellington Wells. Další postavou je chemička Sally, nucená vyrábět Joy pro potřeby policie. Její touhu po útěku komplikuje dcerka Gwen, po mnoha letech první dítě, které se ve Wellington Wells narodilo. Trojici uzavírá bývalý voják Ollie, který to má v hlavě tak trochu popletené, nakonec ale sehraje v osudu ostrovního městečka klíčovou roli. Každý hrdina má nějaké ty unikátní schopnosti a každý k řešení problémů může přistupovat trochu jinak. Třeba takový Arthur umí pořádně rychle běhat, což se rozhodně hodí, Sally si zas rozumí s uspávacími prostředky. Všechny postavy si pak v průběhu hraní mohou odemykat nové skilly, které jim výrazně usnadňují pohyb v poměrně přísnými pravidly sevřeném světě, kde jste neustále pod dohledem.

Jak jsem již napsal v úvodu, zjišťování, co se vlastně v pokřiveném světě We Happy Few stalo, patří k těm největším kladům hry. Bohužel ale prakticky vše, co tohle snažení provází, stráží zážitek na kolena. Vývojáři se rozhodli ponechat ve hře velkou většinu survival prvků, tedy management žízně, hladu, zfetovanosti Joy a tak podobně. Tyto elementy mají vliv na vaše výkony v soubojích a musím říct, že mě fakt neskutečně otravovalo, když mě prázdný žaludek zahnal hledat něco k snědku zrovna ve chvíli, kdy jsem začínal být víc pohlcen vypravováním a atmosférou. Do podobného ranku spadá i sbírání materiálu a crafting. K čemu je x variant různých nástrojů, když ve finále úplně bez problémů vystačíte s tou základní?Kdyby se vývojáři oprostili od těchto pro We Happy Few vskutku zbytečných, skoro až destruktivních prvků, hře by to jen prospělo.

...A BUDE HŮŘ!

Tady ale bohužel nářky nekončí, ba právě naopak. Polovičatý je totiž i systém plížení, který jsem zjevně za celou dobu hraní nepochopil. Umělá inteligence totiž v okamžicích plížení zřejmě funguje na principu „hodím si korunou“ – a podle výsledku se rozhodne, zda vás vidí nebo ne. Kromě toho se také musíte snažit splynout s okolím odpovídajícím oblečením – ve vyloučených lokalitách bude čistý a upravený oblek působit jako pěst na oko (rudý hadr na místní obyvatele), mezi konformními a spokojeně zfetovanými obyvateli zase určitě vzbudíte poprask jako trhan, kterému odpor k systému čiší z očí. Místní podivní doktoři navíc dokáží zjistit, že jste si nevzali svou pravidelnou dávku Joy. Konzumaci drogy musíte dobře balancovat, protože dlouhodobé vysazení může vést k velmi nepříjemným následkům. Umělá inteligence NPC postav je ale na dost zoufalé úrovni, svět rozhodně nepůsobí živoucím dojmem a většina postav se v něm vyskytuje jen proto, aby nepůsobil ještě prázdněji, než ve skutečnosti je. Když už se na vás vrhne nějaký ten nepřítel, můžete se mu postavit v nepříliš zábavném souboji, případně utéct za několik rohů. Nebojte, po chvíli jsou vaše přestupky zapomenuty.

Ani Geforce GTX 1080 Ti si s ní zjevně nedokáže poradit tak, aby ve 4K rozlišení na maximální detaily běžela uspokojivě plynule.

Problém je i to, že We Happy Few sice nabízí otevřený svět, jeho obsah je ale naprosto šedivý a nezajímavý. Některé části herního světa jsou procedurálně generované a samozřejmě svým provedením ostře kontrastují s těmi, které skutečně vytesal pečlivý designér. Vedlejší úkoly jsou nudné, průzkum jen málokdy přináší patřičnou odměnu a to jediné, co si lze užít, jsou do prostředí vetknuté stíny minulosti a náznaky toho, co se zde asi kdysi stalo.

EARLY ACCESS UŽ SKONČIL, NE?

Hře se bohužel nevyhnuly ani technické problémy. Testoval jsem ji na sestavě LYNX PowerMedia Aura a ani Geforce GTX 1080 Ti si s ní zjevně nedokáže poradit tak, aby ve 4K rozlišení na maximální detaily běžela uspokojivě plynule, framerate výrazně kolísá. Přitom pokud odhlédneme od sympatické a nápadité stylizace, čistě technicky se nejedná o nic převratného. Narazil jsem ale i na problémy s mapováním ovládání, na několik bugů, které mi znemožnily pokračovat ve hře a donutily mě nahrát starší pozici a podobně. We Happy Few rozhodně nepůsobí dojmem vybroušeného titulu, za který si vývojáři mohou bez problémů říct plnou cenu AAA titulu. V průběhu hraní jsem měl často dojem, že se pořád pohybuji v předběžném přístupu. A to rozhodně není dobrá vizitka.

i Zdroj: Hrej.cz

Vývojáři We Happy Few podle mě tak úplně nezvládli vybalancovat to, co od své hry skutečně chtějí a co chtějí její hráči. Původní plán, tedy survival v otevřeném světě, se nakonec ukázal být tou nejslabší složkou hry, která i zajímavý námět a často brilantní suchý humor s velmi temnými podtóny táhne ke dnu a ze hry dělá otravnou, repetitivní nudu. We Happy Few je jasným vítězstvím formy nad obsahem, které v průběhu hraní budí v hráči touhu mít to celé už konečně za sebou. Bohužel.