Wario: Master of Disguise

Wario je jedna z méně využívaných postaviček z panteonu maskotů Nintenda. Samozřejmě, nekřičte hned, Wario Ware je tou hrou, která právě tuto postavičku vytáhla z hrobu, jenomže kde při hraní všech těch miniher je vidět Waria samotného? Snad proto, že jde o zlé alterego Maria, bývá tato postavička spíše využívána, než řádně používaná. Role neomalených záporáků v Nintendo sportovních hrách jsou tou hlavní živnou půdou, protože další záporné role už dávno obsadil Weazer a jeho kumpáni. Wario si tedy nějaký plnohodnotný part moc často neužije. Naposled před dlouhými čtyřmi lety vznikla pro Gamecube klasická hopsačka právě s Wariem v hlavní roli. A to už nějaká voda pod mostem protekla. Není se tedy čemu divit, že naši milovaní reciklátoři hrdinů v Nintendu po vyčerpání většiny důležitějších persón ze své stáje opět vztahují ruku pod své vývojářské stoly a vytahují prachem přidušeného Waria, aby znovu ukázal svůj zatrpklý šarm nejen jako uvaděč, ale i jako hlavní aktér. Nyní na Nintendu DS.

Skákavý zlodějíček

Už při prvním spuštění hry a úvodu do jakéhosi podivného děje každému dojde, že tohle není jenom nezávazný soubor herních rychlovek, jak by se mohl mnohý ze zájemců dle zavedené série Wario Ware domnívat. Před námi totiž leží plnohodnotná plošinovka s několika zajímavými, i když ne vždy tak příjemnými, zpestřeními. Abychom ale začali, jak se říká, od Adama. Vlastně od televize, před níž si Wario jednou podřimoval. Probudil se zrovna, když dávali nějaký podivný seriál o mistrném zloději, v soukromí nejvybranějším gentlemanovi s urozeným původem. Wario si řekl: „Co je tohle za šaška?“ A přitom ho napadla spásná myšlenka. Skočil do dílny a po celodenní dřině vylezl s televizním transportérem. Toto zařízení ho dokázalo přenést do světa televizního seriálu a zase zpátky. A nebyl by to právě Wario, kdyby toho nezneužil. Hned jak se ocitl po boku zloděje gentlemana, mu tím nejsprostším způsobem sebral jeho největší zbraň – kouzelnou hůlku převleků a takřka mu výsměšně naprděl do obličeje, načež se vydal s touto hůlkou vybílit plácek, na který si brousil zuby onen gentleman. Ten si to samozřejmě nenechá líbit a drzouna s knírem pronásleduje po celou dobu hry a zatímco spolu soupeří o ukořistění jakési prastaré egyptské tabulky splněných přání, přichází řada na nás, hráče.

Šikovný zlodějíček

Úkol je tedy jasný. V relativně malém, přesto spletitém dvourozměrném levelu máte vybílit všechno co má nějakou cenu a na konci dosáhnout nejvyššího finančního skóre a nejnižšího času. A jak na to? Hůlka, kterou Wario zabavil tomu otrapovi na začátku, je pěkně ukecaná a sama vám prozradí, že určité drahé kameny jsou pro ni chutným pokrmem a pro vás velkým přínosem. Tyto drahokamy totiž rozšiřují hůlce možnosti různých převleků, které může přičarovat na Waria. Na začátku máte jenom převlek zvaný Fialový vítr, ten vám dovoluje rychlejší pohyb a vyšší doskok, ale pro pokoření všech překážek a nepřátel budete potřeboval víc. Dostane se vám tak převleku za astronauta, který zpomaluje vliv gravitace a dává vám do rukou útočný laser, taktéž umělecký háv je velmi pomocný, díky němu si budete moci nakreslit velkou pevnou krychli či jiný předmět kdekoliv dohlédnete a pomocí ní pak zatížit spínač, nebo se dostat na jinak nedostupné místo. Bokem ale nezůstává ani vědátorský plášť, jež vám odkryje schované předměty a průlezy, jinak neviditelné. Celkově je vám ve hře ku pomoci devět různých kostýmů s rozličnými udělátky.

Zlodějský šatník

Chyták je ovšem v tom, jak se tyto kostýmy mění. Nebyl by snad problém přepínat je pouhým stiskem tlačítka, Nintendo DS jich má docela dost a snad by to tak bylo i velmi přehledné a rychlé, ale autoři hry se to rozhodli pro jinou cestu. Nasadili při tom do akce dotekový displej a funkci veškerých tlačítek odsunuli do ligy navigace postavičky po okolí. Garderoba se tedy mění načrtnutím daného, docela jednoduchého, symbolu přes Waria. Každý z devíty převleků má jiný symbol. Naštěstí není tak těžké si je zapamatovat, jak je obtížné je v napjatých momentech nakreslit tak, jak se to od vás očekává. Následné používání aktivních vlastností se pak děje opět čmáráním po displeji, včetně útoků všeho druhu. Zdá se to jednoduché a snad i nápadité, což opravdu nelze tomuto konceptu upřít, nicméně problém nastává v momentě, kdy je třeba využít všechny tyto kostými během krátké chvilky. Typický postup při vstupu do jedné z mnoha místností přítomných v každém levelu je nasadit nejdřív kosmonauta nebo jinou na dálku útočnou masku a zbavit se všech přítomných nepřátel, kteří se mimochodem při každém vstupu do místnosti obnovují, následně očíhnout ukryté průchody jako vědátor, nato pak zajistit případné spínače načrtnutím kvádru jako Wario malíř a až nakonec hupsnout do kostýmu Fialového větříku a vybílit všechny cennosti. Tady i označení triatlon ztrácí smysl. Každopádně tohle je při hraní každodenní chléb a dá se na něj zvyknout, ale jakmile dorazíte do závěru úrovně, kde se střetnete s bossem, musíte všechny dostupné převleky měnit rychlostí kulometné palby, aby tento zpravidla silný sok padl. A to jsou právě ty situace, kdy by každý spíše ocenil možnost přepínání těchto mutací Waria skrze rychlou volbu tlačítky, než díky pomalému a ne vždy přesnému črtání symbolů, jež jste nuceni často překreslovat.

Ztracený a chycený zloděj s paklíčem

Jednotlivé úrovně nejsou, jak již bylo řečeno, ty z největších, jak je známe z Castlevanie, zato však oplývají značným množstvím puzzlů a vyžadují několikeré prolezení celé mapy pro její zdárné dokončení. Ze začátku může jedna úroveň klidně zabrat i příjemnou hodinku, což při jejich celkovém počtu dává slušnou herní dobu. Kde ale získává promyšlenost level designu náskok, tam hra ztrácí díky malé nápaditosti námětů jednotlivých lokací. Graficky totiž není mezi většinou úrovní příliš velký rozdíl a nečekejte nějaké skoky mezi úrovní odehrávající se v pralese a pouštním levelem. Spíše získáte silně klaustrofóbní technicistní pocit ze všech těch šedivých plošinek a překážek. Nepřátelé procházející se po těchto mapkách jsou na rozdíl od map samotných dost rozliční a funguje na ně různá taktika. Co je ale důležité jsou truhly poschovávané všude kolem. Než z nich ale nahrabete nějaký ten peníz, musíte je nejdřív otevřít. A tady už přichází ke slovu tradice pocházející z Wario Ware. Truhly se totiž otevírají pomocí rychlých miniher. Jaká to obrovská příležitost vložit do hry prvek osvěžujících mini her, jež proslavili Wariovo jméno. Bohužel byla tato příležitost trestuhodně opomenuta. Kromě omalovánek, spojovačky, jakéhosi směrování předmětů k jejich cíli (mince do peněženky, drahotami do truhličky, baseballové balóny do lapačky atd.), bludiště, či po sté zopakované hře na přehazování kolejí, aby hlava vašeho hrdiny dojela ke svému cíli v spletenci kolejnic, zde totiž nenaleznete žádné jiné blbůstky vnesené na herní scénu právě skrze značku Wario Ware. Minihry se při otevírání množství truhel opakují už v prvním levelu a to je opravdu na pováženou. Kam se poděla ona originalita, jež Wario už několik let nese na hrbu?

Drzý zloděj s kočičím zlatem

Po několika hodinách s Wario: Master of Disguise dosáhnete myšlenky, že by bylo skvělé, kdyby tahle hra zaobalila do podoby jakéhosi dobrodružství všechny ony nápadité hříčky, které všichni známe a máme rádi z několika Wario Ware titulů. A to je přesně onen nutný závěr, jež musíme pronést i my. Wario: Master of Disguise promarnil perfektní šanci a všechny snahy vývojářů směrem k využití dotekového displeje nakonec vyznívají jako zbytečné, ba často otravné. Jako plošinovka je to hra lehce nadprůměrná, jako Wariovka, je to počin silně podprůměrný, ba díky minimálnímu počtu stále se opakujících meziher až mínusový. A právě ono zanedbání cti, jež sebou nese hlavní jméno hrdiny stahuje celkové hodnocení hry do šedého průměru, což je velká škoda.