#WarGames

V poslední době jsme svědky návratu interaktivních filmů – a teď skutečně nemyslím hry jako Life Is Strange nebo The Walking Dead, ale pravověrné FMV (Full Motion Video) tituly, navazující na devadesátkové „skvosty“ typu Under a Killing Moon nebo The Pandora Directive. Není bez zajímavosti, že inspirační zdrojem všech těchto titulů je československý Kinoautomat, který byl představený v roce 1967 na Světové výstavě v Montréalu. Ale to bychom odbíhali. Důležité je, že dostupnost záznamové techniky, rozšíření hráčského publika a rozvoj indie scény způsobily, že se interaktivní filmy vrací – třeba v podobě Late Shift nebo The Bunker. A s návratem tohoto žánru je zpět i odvěké dilema – jak je vlastně hodnotit? Jako hry, nebo jako filmy, popřípadě seriály?

Většinu interaktivních filmů totiž spojuje, že oné „interakce“ nabízejí ve skutečnosti pomálu. Většinou si jen vybíráte z několika přednatočených variant, kudy se film, tedy vlastně hra, vydá. Režisér a vývojář Sam Barlow, který se před tím ve studiu Climax podílel na spin-off dílech série Silent Hill, bezmála před třemi lety ukázal, že to jde i jinak. Interaktivitu v Her Story posunul na novou úroveň faktem, že hráče nechává příběh konzumovat na přeskáčku podle toho, jakých stop se ve vyprávění Hannah Smith chytí. Po třech letech Sam Barlow v průzkumu interaktivních filmů pokračuje s novým titulem, který nese název #WarGames.

BACK TO 1983

Je vám název WarGames povědomý? Aby ne, osmdesátkově naivní představa o světě hackingu patřila ve své době mezi kasovně úspěšné trháky. Příběh seattleského studenta Davida Lightmana, který nahackuje autonomní systém kontroly jaderného arzenálu, má se skutečným světem hackingu společného asi tolik, co Jules Verne s Magdalenou Dobromilou Rettigovou – oba píšou knížky, ale tím podobnost končí. Videoherní #WarGames nemá s filmem společný pouze název – i v tomto případě totiž jako producent vystupuje slovutná MGM, i tentokrát bude řeč o mladých hackerech, kteří si zahrávají s ohněm v zájmu vyššího dobra, a i v případě videohry je hlavním hrdinou Lightman. Akorát se teď píše L1gthman – právě pod touto přezdívkou se skrývá hlavní hrdinka Kelly, představovaná herečkou Jess Nurse.

Kelly pracuje v týmu s několika dalšími hackery – pubertálním Zanem, rumunskou punkerkou Torch nebo tajemným Resistorem. Zní vám to trochu jako Mr. Robot nebo snad partička výrostků z druhého dílu Watch Dogs? Máte pravdu v obojím. Celou hru sledujme skrz webkamery počítačů a telefonů hlavních hrdinů, sem tam i skrze CCTV kamery nebo objektivy dronů. Na obrazovce je přitom většinou hned několik záběrů, mezi kterými můžete volně přepínat a volit tak další směřování příběhu.

SCIO ME NIHIL SCIRE

A tady nastává z mého pohledu problém. Nápad, že to, na kterou z aktivních obrazovek se soustředíte, určuje směřování dalšího děje, je sice zajímavý, ale co do hráčského zážitku absolutně neuchopitelný. V praxi to znamená, že pokud se více soustředíte na Kellyinu kameru, stane se něco jiného, než když sledujete více obrazovku jejího bratra Jakea. Jenomže, co se stane, jaká je souvislost mezi vaší aktivitou a tím co se děje na obrazovce, to už hra neprozrazuje. Hráč je tak ještě více než v jiných interaktivních filmech redukován na pouhého pasivního diváka, který sice může přepínat mezi jednotlivými záběry, ale činí tak spíše z nudy a snahy, aby mu něco neuniklo než kvůli tomu, aby ovlivnil dění na obrazovce.

Hra je rozdělená do šesti v průměru zhruba dvacetiminutových epizod – a přesto zvládá i nudit.

Je-li herní obsah redukován, nebo, jako v tomto případě, zakryt mlhou nepochopitelnosti souvislostí, záleží mnohem více na tom, jak kvalitní je filmové umění, které hráč musí sledovat. A tady podruhé padá kosa na kámen. Nemohu si pomoci, ale #WarGames nenabízí ani dobrý scénář, ani kvalitní herecké výkony. Co se scénáře týče, očekávejte ta největší hackerská klišé, podivné deklamace a zejména ultra protivnou rádoby „cool“ mluvu adolescentních protagonistů. Hra je rozdělená do šesti v průměru zhruba dvacetiminutových epizod – a přesto zvládá i nudit. Výchozím bodem příběhu je skutečnost, že Kellyina matka, vojačka bojující v Afgánistánu, je popravena militantními islamisty – ale místo úcty se ji jedna televizní moderátorka pokouší očernit. Později se do toho zamotají ještě další zápletky – Spojené státy, prodávající zbraně diktátorům, paranoia hackerů nebo milostné trable hlavní hrdinky. Jak vidno #WarGames se pokouší i o sociální komentář, ale opět jde o pokus, který díky svojí naivitě klouže po povrchu a žádné hlubší stopy na hráči nezanechá.

ZLATÉ MALINY

Kde selhává scénář, mohly by situaci ještě zachránit herecké výkony protagonistů, ale ani tady mnoho pochvalných slůvek utrousit nemohu. Ne, že byste museli sledovat výkony vysloveně na úrovni produkce TV Regina, ale všichni aktéři působí před kamerou strojeně (a přitom to nejsou amatéři), a když má dojít na vysloveně emotivní okamžiky, vůbec se nedaří vykřesat jiskru divácké účasti. Jedním z důvodů je zcela jistě skutečnost, že postavy neustále mluví přímo na kameru, což dialogy pocitově roztíná na desítky drobných monologů. Nakonec je dobře, že ze všech herců předvádí nejlepší výkony právě představitelka hlavní hrdinky, Jess Nurse, ale nic to nemění na tom, že je jen jednookým králem mezi slepými.

i Zdroj: Hrej.cz

Z videí čiší, že produkce si žádné velké náklady dovolit nemohla, na druhou stranu, zvolený koncept umožňuje mnohé nedostatky skrýt. Přesto však #WarGames působí spíš jako nadšenecký projekt než jako titul, který zaštituje mediální kolos formátu MGM. Na druhou stranu, příznivá cenovka okolo 3 eur znamená, že pokud máte chuť na nějaký experiment z řad interaktivních filmů, zkouška #WarGames vás rozhodně nezruinuje.

BYLO UŽ I LÉPE

#WarGames nefunguje moc dobře jako hra – svému hráči nedává jasnou zpětnou vazbu o tom, co jeho akce způsobují, což je jeden ze základních stavebních kamenů toho, jak hry fungují. Jenomže #WarGames bohužel nefunguje moc dobře ani jako film – roztěkaný scénář plný klišé, nesympatičtí hrdinové a ochotnické herecké výkony hrozí tím, že i na skromné ploše dvacetiminutových epizod, se začne hráč/divák nespokojeně ošívat. Hru tak lze doporučit zejména těm, kteří rádi zkouší experimentální koncepty, nebo těm, kteří zbožňují původní WarGames. Pro nikoho dalšího novinka Sama Barlowa není.