Virtua Tennis 3

Již od nejmladších let mne fascinoval svět bílého sportu. Sledoval jsem zápasy těch nejlepších a poté se na kurtech pokoušel napodobit alespoň některé jejich údery. Když jsem se pak před několika dny rozhodoval, zda vzít recenzi na novinku od Segy Virtua Tennis 3, souhlas byla jasná volba. Ti z vás, kteří se o virtuální zpracování tenisu zajímají trochu více, zajisté vědí, že série Virtua Tennis je primárně určena pro konzole. Zatímco první díl, jenž spatřil světlo světa v roce 1999 na konzoli Dreamcast, se dočkal také svého předělání pro PC platformu roku 2002, díl druhý již takové štěstí neměl. Naštěstí pro nás se hlavouni společnosti SEGA umoudřili a třetí pokračování arkádové série vychází také na PC. Tolik miniexkurze do historie, nezdržujme se formalitami a pojďme se rovnou podívat, nakolik se Virtua Tennis s pořadovým číslem tři povedl.

Základem všeho dění je v něm kariéra. Na jejím počátku si vyberete svého borce, určíte si vzhled, dále pak tvar jednotlivých prvků obličeje, oblečení, raketu, apod. Hlavním cílem, jenž je i snem prakticky všech hráčů světové špičky, je dostat se na první místo žebříčku ATP. To ovšem není nikterak lehké, hráč začíná na třísté pozici a musí nejprve řádně potrénovat, vyhrát spoustu challengerů a prokousávat se výše. Základy těchto začátků jsou ale postaveny na tréninku, velkém úsilí a vypilování osobitého stylu, který je zabezpečován několika RPG prvky – kvalitou a přesností servisu, technikou základních úderů, volejů a v neposlední řadě pohybu po dvorci. Zvýšit si hodnoty v jednotlivých odvětvích lze buď v tenisové akademii v San Franciscu, anebo absolvováním některé z miniher, jež tvoří jeden ze základů zábavnosti Virtua Tennis 3.

i Zdroj: Hrej.cz

Bez miniher ani ránu

Zatímco ve výše zmíněné tenisové akademii trénujete jednotlivé reálné herní situace typu „zakonči výměnu lobem“, či zahraj pět úderů forehand-cross v řadě, minihry jsou totálně nereálné, arkádové hříčky. To ale neznamená, že by nebyly zábavné, naopak! Já osobně jsem v nich strávil několik hodin, zejména pak při pilování podání na bowlingu. Ano, čtete dobře, na bowlingu. V okolí čtverce jsou umístěny kuželky a hráč musí dle bowlingových pravidel v pěti framech uhrát daný počet bodů. Že je to jednoduché? Ze začátku možná, ale chcete-li mít v rukávu servis, z něhož se i Andymu Roddickovi stahuje ocas mezi nohy, pak se hodně nadřete.

Máte chuť rozdat si to s Rafaelem Nadalem ve sprintu na sto metrů? Není nic lepšího, než procvičit si nohy v disciplíně, které přezdívám Rolling Stones. Z korby obřího náklaďáku se na dvorec valí hromady ovoce spolu s obřími tenisáky. Těm je třeba se vyhýbat, zatímco jablka, hrušky či ananasy sbírat tak rychle, jako by vám u zadnice hořela koudel. A právě smrtící tempo dodává potřebnou šťávu zvyšující výslednou hratelnost. Máte chuť si to také zkusit? Pak věřte, že zde naleznete ještě mnoho dalších výstředností, namátkou zmíním třeba bingo, odhánění krvelačných krokodýlů od kusů masa, srážení barelů s naftou, curling… Jedna zábavnější než druhá, nelze než kvitovat, jde o vynikající zpestření k turnajovému kolotoči.

i Zdroj: Hrej.cz

Ze třístovky na vrchol

Jedna stará sportovní pravda, která se sem moc dobře hodí, říká: „Trénink je důležitá věc, ale zápasovou praxi nenahradí“. Chce-li člověk něčeho dosáhnout, musí vždy měřit síly s těmi nejlepšími. Ti zde jsou zastoupeni hojným počtem licencovaných jmen, a že jsou to zvučná jména – Federer, Nadal, Hewitt, Roddick, Grosjean a na osm dalších za muže, za něžné pohlaví pak rovných sedm kousků včetně Nicole Vaidišové a Martiny Hingisové, což rozhodně potěší nejednoho vlastence. V tomto směru je třeba autory pochválit, neboť byli při zpracování ikon světového tenisu velmi důslední – nejen, že jsou si podobní jako vejce vejci, ale také lze podle stylu hry krásně rozeznat, kdo je kdo. Dent se neustále tlačí na síť, Nadal běhá jako fretka, Federer zase působí jako elegán s dokonalou technikou.

Zamrzí ale, že tyto výborné hráče potkáváte i na těch nejméně dotovaných podnicích, kde se podobají spíše svým deset let starým a nezkušeným já. Když už jsme u těch turnajů, krom challengerů, do nichž se mohou přihlašovat tenisté z první světové třístovky a v nichž je třeba probojovat se přes tři soupeře v zápasech hraných na dva vítězné gamy, jsou zde i další významnější podniky až po turnaje série Masters a Grand Slamy. Na ty už licence není, a tak namísto French Open si zahrajeme French Cup, US Open nahradil US Super Tennis, apod.

Nejednoho ale nejspíše překvapí, že na Grand Slamech je třeba porazit pouze dva soupeře, a to v zápase hraném na čtyři vítězné gamy. Budete-li v nich úspěšní, máte šanci se probojovat na druhé místo žebříčku a kvalifikovat se na závěrečný Turnaj Mistrů, kde je kupodivu oponent jen jeden. Aby tedy bylo jasno, počet zápasů s postupem času klesá, nicméně obtížnost roste doslova geometrickou řadou. Zatímco zpočátku lze vyhrávat se zavřenýma očima a prstem v nose, na Grand Slamech už jen s prstem v nose a Turnaj Mistrů, ten se mi ani napotřetí nepodařilo vyhrát, přiznávám se bez mučení.

Fajnšmekry potěší spousta na první pohled bezvýznamných perliček. V Anglii a Spojených státech se měří rychlost podání v mílích za hodinu. Turnaje pořádané na území cizojazyčných států, jako je třeba Itálie, Francie či Německo, mají svůj vlastní komentář.

i Zdroj: Hrej.cz

Intuitivní ovládání a několik nedostatků

Valná většina konverzí z konzolí trpí jedním zásadním nedostatkem – nemožností rozumně použít k ovládání klávesnici. S radostí oznamuji, že Virtua Tennis 3 tímto nedostatkem netrpí, naopak. Používají se pouze směrovky a tři tlačítka, jedno pro topspinový úder, druhé pro chopovaný míč a třetí pro lob. Ač se přikláním spíše k realistickým simulacím než arkádám, tentokráte mi nevadilo, že stačí stisknout tlačítko, určit směr a je hotovo. Tento fakt už k sérii Virtua Tennis patří, nelze jí to mít za zlé.

Ovšem nebyl bych to správný recenzent, abych u všeho přimhouřil oko, to tedy ne. Jakožto vášnivému tenistovi mi vadilo a bude vadit téměř totální vypuštění úderů do sítě a do autu. Ano, vím moc dobře, že hráči kalibru Nadala či Federera téměř eliminovali tuto chybu hraním přeliftovaných míčů, nicméně nelze ji přece vypustit úplně a u rovnou všech hráčů! Dále mne nemile překvapila přesnost při podání počítačového oponenta, nestalo se mi, že by zahrál aut, nebo nedej Bože síť. A v neposlední řadě je tu takzvaný syndrom skokana obecného, jímž trpí prakticky všichni hráči a který se projevuje skákáním po téměř nedosažitelných míčích. To by ještě nebylo nic špatného, kdyby devadesát procent nebyla vrácena do dvorce a to tak, že velmi dobře. Může tak dost dobře nastat situace, kdy smečujete a smečujete a smečujete, ale oponent stále odvrací a nakonec třeba i kýžený bod uhraje sám.

V posledních řádcích této vyčerpávající recenze nemohu nezmínit parádní grafiku, jež obstojně běhá i na relativně slabších strojích a přítomnost multiplayeru, i když pouze na jednom PC. Síťová podpora bohužel chybí, to zamrzí, zejména máte-li choutky si s přáteli zahrát čtyřhru, neboť mačkat se ve čtyřech u jednoho počítače není nic příjemného.

Co více dodat? Arkádová série se vrací v plné kráse, pokud patříte alespoň trochu k příznivcům bílého sportu, neváhejte a vyzkoušejte. I přes několik nedostatků se skvěle hraje a dokáže pobavit na dlouhé, předlouhé hodiny. Game, set and match – Virtua Tennis 3.