Velvet Assassin

Špionážní hra. Vcelku silný atribut pro ty, kteří jsou už unaveni plejádou hektických stříleček, co říkáte? Takovéto hry vsázejí spíše na pomalejší postup, upřednostňují taktiku před akcí a ještě vám svěří všemožná technická udělátka, díky kterým se budete moci nepozorovaně dostat nepříteli na kobylku. Málokdo si ale uvědomuje, že jde o dvojsečnou zbraň – pokud vývojáři vsadí na tento koncept, musí se sakra ohánět, aby udrželi křivky zábavy, motivace a obtížnosti v žádoucích mezích. O něco takového se pokusili i vývojáři hry Velvet Assassin, kteří naroubovali zmíněný koncept do prostředí druhé světové války a nechali v něm vyřádit ženskou jako lusk.

Kde to vlastně jsme?

Jestli jste se o Velvet Assassin, dříve Sabotage 1943, zajímali, určitě vám nemohlo ujít, že inspiraci našli lidé z německého Replay Studio ve skutečné postavě agentky Violette Szabó. Ta se během války starala o sabotážní akce ve Francii, kde společně s tamějšími skupinami ničila mosty, silnice, nebo rádiové spojení Němců. Samo o sobě by to dalo na zajímavou hru, jenže chlapci od vývoje se nechtěli s tak fádní záležitostí smířit. Raději proto uvedli hrdinku hned na začátku hry do kómatu a nechali ji retrospektivně vyprávět, co všechno během zuřivé války zažila. Problém najdete v tom, že od počátku nebudete absolutně tušit, proč se nacházíte tam, kde se zrovna nacházíte a všechny otazníky, které budou ze hry pulsovat stále silněji, dostanete zodpovězené až na úplném konci hry. I ten je ale divným způsobem useknutý, takže je celkový dojem z příběhu vpravdě neslaný.

Jdeš tudy a hotovo!

To by samozřejmě nevadilo v případě zábavné hratelnosti, jenže ani tady nepůsobí Velvet Assassin zrovna přesvědčivě. Pokud byste po vzoru stealth klasik, jako je Thief, nebo Splinter Cell, čekali nějakou volnost, možnost volby a skutečně vámi vymyšlenou taktiku, tahle hra vám ji jednoduše neposkytne. V uzoučkých koridorech, kde nebudete moci překonat ani zdánlivě překonatelné překážky, vás tlačí nalinkovanou cestou kupředu a nutí dělat přesně to, co plánovali vývojáři. Tím je v drtivém počtu případů myšleno krčení se ve stínech, poslouchání dialogů vašich nepřátel a mačkání jednoho tlačítka pro spuštění některé animace instantního usmrcení kudličkou, nebo efektní vytahování pojistek z granátů za opaskem nic netušících vojclů. Děje se tak pouze, pokud se ke své oběti připlížíte v podřepu a samozřejmě zezadu. 

Horší to pak je, když si na některém místě nedáte pozor, uděláte nežádoucí zvuk, nebo vás někdo překvapí a odhalí vaší pozici. V ten moment se snad všichni dosud lelkující panáci na mapě zaktivují a skrz půlku lokace vás budou ostřelovat. Je jedno, jestli budete skrčení za bednou, nebo jinou překážkou, oni si vás stejně najdou a nebudete mít proti nim šanci. Z logických důvodů, zachování nutnosti tichého postupu, nebudete nikdy disponovat dostatkem munice, v mnoha chvílích ani samotnými zbraněmi, a tak nezbude nic jiného, než po několika zásazích do nebohé hrdinky znovu načíst uloženou pozici. Protože se ale jedná o port z konzolové verze, checkpointy se ukládají sami a většinou je mezi nimi vcelku dlouhá doba, kterou musíte projít znovu. A znovu.

Povinná omáčka kolem

Jen občas probleskne hrou zajímavý prvek, například v možnosti přeběhnout osvětlenou uličku, schovat se v kadibudce a až posléze zaútočit z úkrytu, nakukování do klíčových dírek nebo naopak totální odhalení a procházení se v německé uniformě kolem nepřátel. Takových momentů je ale na podobnou hru trestuhodně málo, a tak se po několika hodinách dočkáte stále se opakujících sekvencí a ztráty motivace, pro kterou hrát dál. Částečnou útěchu naleznete v lehkém RPG systému, v rámci kterého můžete přidělovat získané zkušenosti do několika základních skillů.

Postupem hraní si tak budete moci vylepšit rychlost, nebo odolnost vaší postavy, rozdíl je však téměř neznatelný a v žádném případě vás nevytrhne. Podobně je na tom i nikdy nechybějící zpomalení, v tomto případě v podstatě až zastavení času, závislé na injekcích morfia. Při aktivaci tohoto režimu se hra přebarví do růžovo-bílého hávu a za přítomnosti poletujících červených krvinek uvidíte Violettu jen ve spodním prádle, jak si to bez okolků míří k nehybnému protivníkovi. Následuje opět spuštění vražedného komba a účinek bezbolestných injekcí zmizí.

Atmosféra den nezachrání...

V kontrastu s ne zrovna lichotivým povídáním o obsahu hry pak zcela určitě stojí grafické, neřku-li umělecké zpracování hry, jež se grafikům podařilo zvládnout takřka na jedničku. Kromě očekávaných stínů bylo zapracováno i na světlech, které mnohdy záměrně celou scénu přesvětlují a dávají hraní dojem mlhavého snu, kterým s ohledem na retrospektivní vyprávění skutečně je. Dále v místech, kde se prolíná Violettina přítomnost s minulostí, dochází k efektnímu vlnění celého obrazu, čemuž dopomáhá i ucházející dabing, přicházející jakoby odnikud. Přičteme-li k tomu pak atmosférický soundtrack, využívající především důrazu piana, vychází nám z toho po dojmové stránce nadprůměr.

Bohužel, atmosféra, ač sebelepší, tvoří jen část z celé hry a v případě Velvet Assassin právě ty zbylé prvky nefungují tak, jak bychom si přáli. Vše je samozřejmě dílem malých zkušeností vývojářského týmu, který nedokázal zakrýt násilný skript a je tedy dost možné, že se v některé z budoucích her dočkáme vyšší kvalit. Tahle hra ale zůstává jen tou první nesmělou vlaštovkou…