Vampyr Recenze Vampyr

Vampyr

David Rozsíval

David Rozsíval

4. 6. 2018 22:01 22
Reklama

Krev není voda. A člověk, nota bene upír se nemůže vzpírat svému dědictví. Francouzské studio Dontnod, nám se svým novým akčním RPG přináší příběh jednoho takového upíra. Jmenuje se Jonathan Reid a s krví se dostává do styku poměrně často. Je totiž lékař. Píše se rok 1918 a v Londýně řádí smrtící epidemie španělské chřipky. Nebo je to snad něco ještě horšího?

Přiznám se, že jsem měl z toho, jak Vampyr dopadne, docela obavy. Dontnod je moje oblíbené studio – Life is Strange je fenomenální hra a Remember Me titul přinejmenším nedoceněný. Na druhou stranu, právě při tvorbě Remember Me se ukázalo, kde mají pařížští tvůrci rezervy. Není to v tvorbě fascinujících světů nebo vtahujících příběhů, ale spíš schopnosti využít vlastní herní mechanismy a titul vybrousit po mechanické stránce k dokonalosti. Když si k tomu připočteme podezřelé červnové datum vydání, menšího vydavatele v zádech a také nevelký instalační soubor (na PS4 si hra zpočátku ukousla na dnešní dobu úsměvných 15 GB!), důvěry ve výsledný produkt ve mně mnoho nebylo. I proto jsem byl při hraní překvapen – a nebylo to jediné překvapení, které mi tvůrci nachystali.

KREV ZNAMENÁ ŽIVOT

Vampyru u kolébky zjevně stály tři sudičky – peňákové povídky viktoriánské doby, Sherlock Holmes (nejen ten od Frogwares) a Bloodborne. Hlavně poslední sudička mě zaskočila, protože inspirace v dílech studia From Software z Vampyru čiší daleko více, než jsem původně očekával. Není to jen v tom, že i Bloodborne je inspirován viktoriánským hororem, ani pouze tím, že v obou hrách hraje prominentní roli krev. I soubojový systém, byť se ovládá přes tlačítka a nikoli triggery, agresivitou, do které vás tlačí, na japonské akční RPG nepokrytě odkazuje.

Zatímco mechanismus práce s výdrží se podobá všem hrám, inspirovaným dílem Hidetaky Mijazakiho, nutnost čerpat krev vás nutí chovat se v boji agresivněji.

Vampyr však nekouká jenom ke konkurenci. Naopak, štědře přihazuje z vlastních nápadů, přičemž tím nejzásadnějším je využívání krve. Krev je potřeba k využívání speciální upírských schopností, jako je teleportace, silné údery na blízko či na dálku, autofágie (léčení) nebo ochranné štíty. Zatímco mechanismus práce s výdrží se podobá všem hrám, inspirovaným dílem Hidetaky Mijazakiho, nutnost čerpat krev vás nutí chovat se v boji agresivněji. Krev můžete získávat obyčejnými útoky, máte-li příslušně vylepšenou zbraň, nebo je nutné protivníka nejprve omráčit a poté jej vysát. Jonathan v takovém případě vyléčí sám sebe, doplní ukazatel krve, a ještě uštědří zranění protivníkovi. Aby to ale mohl udělat, musí se přirozeně octnout v kontaktní vzdálenosti, a tedy nebezpečně blízko nabroušených mečů či smrduté mordy nepřítele. V těch místech to ale hlavního hrdinu může dost zabolet.

VRACEL JSEM SE PRO MEČ

Dalším zajímavým mechanismem je reflexe skutečnosti, že, jak dobře víme z literatury, některé věci upírům nedělají úplně dobře. Oheň, česnek, sluneční svit, svaté předměty, kousnutí jiných upírů, to všechno Jonathana nejen připravuje o životy, ale zároveň mu také snižuje maximální možné zdraví. To lze samosebou řešit – pomáhá sání, autofágie, nebo odpočinek, ale i přesto se nezřídka jedná o komplikaci, která přidává další vrstvu do už tak nervy drásajících soubojů.

V těch se budete střetávat především s lovci upírů a jinými upíry různých druhů. Ač se to tak zpočátku, kdy bojujete zejména lovci a divokými skaly, nemusí zdát, rejstřík protivníků je ve Vampyru poměrně pestrý. Na vhodných místech je navíc doplňuje celá řada bojů s bossy, z nichž některé sice trochu zavání recyklací obsahu, ale ty zásadnější (ne)příjemně zpestřují průchod hrou.

DOBRÝ DEN, GABRIELI

Tvůrci si ale všechny inovace nevyplýtvali v zábavném soubojovém systému. Zbylo jim toho dost i pro další složky hry. Tou nejvýraznější je využití občanů Londýna. V každé ze čtyř čtvrtí můžete potkat zhruba patnáct civilistů, s nimiž bude Jonathan čile interagovat. Možná si říkáte – není to málo, Antone Pavloviči? Rozhodně není, každá z těchto postav má totiž nějakou minulost, často může Jonathanovi zadat nějaký ten vedlejší úkol, nemluvě o pavučině vztahů, jež proplétají vedlejší postavy navzájem. K čemu to ale všechno je? Někteří fungují jako obchodníci, jiní jako zadavatelé úkolů, ale všichni do jednoho mohou hlavnímu hrdinovi posloužit jako potrava. Právě skrze krční tepny více či méně nevinných spoluobčanů totiž může Jonathan přijít k většímu množství zkušeností. A ty se rozhodně budou hodit, protože úroveň nepřátel se v průběhu hry zvyšuje nepříjemným tempem.

Najednou jsem musel zabít některé civilisty, i když jsem se tomu toužil vyhnout.

Přiznám se, že v prvních hodinách hraní jsem si říkal, že celá řada mechanismů je ve hře jen na oko, aby mohl vydavatel něco napsat na krabici. Zabíjet civilisty? Proč, zkušeností je dost a porazit se dají i nepřátelé o deset úrovní silnější, než jste právě vy. Využívat obchodníky? K čemu, surovin se všude válí habakuk. Investovat zkušenosti do většího množství léčivých lahviček? Pche, přece se můžu sám léčit! Prodávat nepotřebné předměty? Vždyť peníze nemají skoro žádnou hodnotu! Z toho všeho a dalších záštiplných poznámek mě hra zhruba po třetině vyvedla. Najednou jsem musel zabít některé civilisty, i když jsem se tomu toužil vyhnout. Zjistil jsem, že bez pomoci obchodníků si už dále svoje zbraně vylepšit nedokážu (mimochodem vylepšování zbraní patří k dalším velmi podařeným mechanismům hry). Bez léčivých lahviček si člověk v pozdějších soubojích s bossy ani neškrtne, a i ty zpropadené peníze vám nakonec budou scházet.

NĚKDO Z VÁS MI SAJE KAPELNÍKA!

Hrou jde projít i bez toho, abyste civilisty zabíjeli, znamená to ale nemalé komplikace. Jenomže vraždy samotné také nejsou bez rizika. Jednak v Londýně není člověk, co by pro svůj škraloup neměl nějakou omluvenku, a z vraždění tak Jonathan ani hráč nemá zrovna dobrý pocit. Hlavně si ale můžete zavřít cestu k obchodování nebo vedlejším úkolům – a s tím, jak zabíjíte, přibývá v ulicích nepřátel, přeživší obchodníci zhoršují ceny a lidé se začínají ztrácet i bez vašeho přičinění. Situace v jednotlivých čtvrtích se navíc zhoršuje, i pokud si zrovna nepochutnáváte na nádivce z něčích erytrocytů. Občané totiž mohou onemocnět a v tu chvíli se musí Jonathan rozpomenout, že je také doktor a namíchat jim správný přípravek. V opačném případě se totiž může nemoc zhoršovat, spolu s ní zdravotní stav celé čtvrti, a to může vést k již zmíněným negativním následkům, a Londýn se zase o krůček přiblíží své zkáze.

Jinými slovy, Vampyr je hra postavená na dilematech. I příběh samotný je jich plný, a jedno z těch největších je, jestli se vám bude líbit, nebo ne. Ačkoli je viktoriánské zasazení velmi osvěžující, ději zpočátku schází tah na branku. Postav je ve hře jak na orloji, a pokud se Vám nebude chtít studovat stohy dopisů a deníků, můžete se v nich občas ztrácet a tempo příběhu se tím zbytečně rozmělňuje. Pro mě osobně byl dlouho problémem i hlavní hrdina, kterému lze jen těžko věřit utrpení, o němž tak rád mluví. Autoři na vás často nechávají zásadní rozhodnutí, ať už jde o vyústění vedlejších úkolů, nebo dílčích kapitol hlavního příběhu. A nikdy nevíte, kam až vaše rozhodnutí povedou – i zdánlivá milost může totiž ve Vampyru vyústit v tragédii a jednoznačných odpovědí naleznete ve hře pomálu.

CARPE NOCTEM!

Jedním z hlavních hrdinů chtěli autoři bezpochyby udělat i samotné město na řece Temži, a bohužel ani v tom zcela neuspěli. Podobně jako v už zmíněných hrách od From Software si sice můžete odemykat nejrůznější zkratky, ale, byť v nočním světle působivé, město působí uniformně a orientačních bodů nabízí pomálu. I přes relativně malou rozlohu tak není problém ve zdejším otevřeném světě zabloudit a orientaci pro svoji nepřehlednost neusnadňuje ani mapa.

Zejména z motivu doprovázejícího situace, kdy Jonathan někoho zavraždí, doslova mrazí v zádech.

Atmosféry ale má hra na rozdávání, ať už ji čerpá z Unreal enginu čtvrté generace, vynikající práce s nasvícením, nebo vydařeného soundtracku Oliviera Deliviera, který zjevně ledasco odposlouchal z Wintoryho Assassin’s Creed Syndicate. Nebojí se však, stejně jako hra samotná, ani vlastních nápadů. Zejména z motivu doprovázejícího situace, kdy Jonathan někoho zavraždí, doslova mrazí v zádech.

UPÍRŮM SRDCE NEBIJE

Technicky však hra, alespoň na standardní PS4, kde jsem hru hrál, občas zaškobrtne. Čas od času si povšimnete doskakujících textur, leckdy si hra také neví rady s mlhou, která mizí a objevuje se jako mávnutím kouzelného proutku. Pokud se budete přesunovat příliš rychle, vytasí se na vás hra s krátkým loadingem a jednou každých pár desítek minut mi na několik dlouhých vteřin zamrzal obraz. Nenechte se ale mýlit, Vampyr není rozbitá hra, zároveň ale nelze nevidět, že ne všechny mušky se podařilo před vydáním vychytat.

Slabší výkon odvedli též animátoři. Při pohybu v boji je všechno v nejlepším pořádku, mimo něj je ovšem nejen Jonathan poněkud toporný. Zejména to zamrzí u animací obličejů v dialozích, při nichž navíc mají postavy problém se navzájem dívat do očí a, nebo se podivně neklátit. U opilých Londýňanů takové pohyby ještě dávají smysl, ale i ti střízliví se při dialogu s hlavním hrdinou komíhají jak stromy ve větru nebo cukrem nadopované děti.

Vampyr
i Zdroj: Hrej.cz

U dialogů zamrzí i skutečnost, že autoři nepřipravili více variant v návaznosti na to, v jakém pořadí to či ono téma otevřete. Proto se může často stát, že probíráte například konkrétní druh upírů a až potom se zeptáte „A jaké mají upíři druhy?“. Stávalo se mi i, že proběhla nějaká událost, které byl Jonathan svědkem, ale v dialozích se choval, jak kdyby se nic nestalo nebo, že se dozvěděl něco od jedné postavy, ale v jiném dialogu jako by to nevěděl. Zkrátka provázanost v tomto ohledu schází, což netěší i proto, že povídání tvoří ve Vampyru velkou část nebojových aktivit.

VĚČNOST ZAČÍNÁ TADY

Vrátím-li se nazpět k mým obavám, musím říct, že jsem doufal, že z Vampyra bude dobrá malá velká hra. Taková, která rozhodně neurazí, ale s titánskými projekty velkých vydavatelů se nebude moci rovnat. Mýlil jsem se – rovnat se jim může. Vampyr není malá velká hra, je to velká velká hra – se zábavným a dynamickým soubojovým systémem, promyšleným systémem rozvojem postavy, který je návdavkem navázaný na působivý společenský ekosystém nemocí stiženého Londýna.

Na absolutorium to ale přesto nestačí, slabý první akt a level design, dílčí technické problémy a některé nedomyšlenosti hru sráží. Tvůrci z Dontnod se ale nemusí stydět – tuhle příležitost vysáli až na kost!

Vampyr
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Vampyr přináší spoustu zajímavých nápadů, které se navíc podařilo přetavit ve fungující celek. Je to hra mnoha tváří, ale až na pár z nich je na všechny radost pohledět.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama