Reklama

Máte schůzku s kamarádem, ale přijdete pozdě. Měli jste jít do kina, a tak si odvážně koupíte vstupenku na onen film a s omluvnými úsměvy vklouznete do sálu. Příběh je v plném proudu. "Hoří," vykřikuje legrační pán na obrazovce. "Mám zbraň a neváhám ji použít," mumlá jiný. Najdete svého kamaráda, strčíte do něj: "Tak vo čem to je? Nějaký blbý drámo, co?" Zděšeně se na vás podívá: "Znevažuješ hrůzy války? Chápeš, tohle neni sranda, lidi tam umíraj, trpěj!" Rychle se nadechnete, abyste něco řekli, ale pak se přece jen soustředíte na plátno. Nemáte pocit, že byste se zachovali nepřiměřeně situaci, ale máte pocit, že to tak cítí váš kamarád. Je možné, že na vás stejná filmová scéna působila zcela odlišně? Člověk, který vidí film od začátku, zná dobře postavy a soucítí s nimi. Náhodný kolemjdoucí vidí spíše věci ve tvaru lidí, nezná je a neví, proč by ho mělo zajímat jejich utrpení. A stejně jako hodnota filmu závisí z velké části na zajímavých postavách, hodnota hry zřejmě upadá, nemáme-li žádný citový vklad do jejích protagonistů. To se bohužel stalo v případě Operace Wintersun, špionážní adventury z druhé světové války.

Tři mušketýři

Příběh začíná s krásnou Němkou, která od tajného posla získává plány Operace Wintersun. Jde o návrh jakési superzbraně, pomocí které by si Hitler snadno podrobil Evropu. Plány jsou odeslány anglické tajné službě, ta jim ale vůbec nerozumí, a tak povolá profesora Johna Russella (vás!). Ten zhodnotí plány jako závažné ale nekompletní, a je odeslán do Německa, aby se pokusil získat chybějící části. Protože není špionem z povolání, je mu jeden přidělen jako doprovod a ochrana. Profesor, kráska a špeh pak tvoří tým skrz celou hru. Takový příběh má svůj potenciál a je proto škoda, že se tvůrci hry nepokusili alespoň maličko vybočit z klišé, ukázat charaktery postav, aby si je mohl hráč oblíbit, nebo se víc věnovat katastrofám, které se v Německu dějí, což by dodalo vašemu poslání na závažnosti.

Dialogy však sestávají většinou jen ze suchých tvrzení nebo prázdných vět typu "Tajná místnost, jak zajímavé." Bát se obrovské superzbraně je velmi těžké, když se stráže před důležitou budovou nechají odlákat kamínky vystřelovanými gumou namotanou na páčku vyčuhující z auta, nebo dokonce rovnou spí. Ani intro nám neukazuje žádné opravdové lidské emoce, nebo pokus o vytvoření atmosféry. Udržet zájem o postup ve hře by bylo snad ještě možné, pokud by obsahovala pěkné puzzly nebo byla aspoň v nádherné grafice. Grafika je však typicky průměrná, nezaujme ani neznechutí, ovládání je point and click. A puzzly, to je celá další kapitola.

Hra pro materialisty

K hádankám v adventurních hrách je možné zaujmout celou řadu postojů. Je možné jich mít tisíc nezávisle na souvislostech, je možné nemít téměř žádné, kromě "koupit si správný lístek do metra". Nejelegantnější je pak kompromis: puzzly, které jsou logicky umístěné, takže hráč nemá pocit, že je pro nic za nic postrkován od hádanky k hádance, a jejichž řešení lze odvodit bez zbytečného zkoušení stovek možností a projíždění obrazovek myšítkem, dokud kurzor neidentifikuje přehlédnutý předmět. Kam se spíše přiklání Operace Wintersun, lze snad odvodit ze začátku hry: první věc, kterou uděláte, když přijedete do Německa, je prohledání jisté krabice, z které vám do inventáře přibude snad deset snad dvacet předmětů. Brzy narazíte na skladiště, kde jich přidáte dalších pět. Materialisté budou opravdu z této hry nadšeni.

Hádanky by ostatně nebyly tak strašné, kdyby měl člověk pocit, že jejich řešením něčemu pomáhá. Na již zmiňovaném začátku hry se nám hned dvakrát za sebou stane, že sotva nalezneme řešení situace, ve které se nacházíme, buďto vůbec nepomůže, nebo někdo řekne, že je čas jít jinam. Hráč je tak ochuzen o onu třešničku na dortu, vychutnání si úspěchu a má pocit, že jeho snaha je stejně k ničemu. Kromě toho se kolem neustále motá ten profesionální špion, který prohlašuje, že hned přijde s řešením situace, což se samozřejmě nikdy nestane. To, co by mělo být zábavné, tedy řešení hádanek, se naopak stává utrpením, za které vás nikdo neodmění. Opravdu, proč hrát takovou hru? Snad jen, pokud jsme nehráli žádnou jinou, nebo máme jemně úchylnou lásku k adventurám.