Trine

Trine ukazuje, že na slavném odsudku Johna Carmacka – příběh ve videohrách je asi tak důležitý jako v pornofilmu – může být něco pravdy. Patří totiž ke hrám, které nadchnou svou dobře vybalancovanou vnitřní mechanikou a příjemnou, čistou hratelností 2D plošinovky plné možností, s prostředím, které díky kvalitní fyzice adekvátně reaguje na snažení hráče, a je otevřené různým řešením. Trine vždy dává uspokojivou odpověď na otázku: "Co kdyby..." a nikdy nedojde na generické hlášky známé hlavně z adventur ("Tohle nejde.") ani umělé hranice a bariéry. Ovšem děj téhle fantasy pohádky, který už snad nemůže být více klišovitý, nutí uvažovat, zda by hra nebyla s hlubším a nápaditějším dějovým rámcem emotivnějším, silnějším zážitkem, který utkví nadlouho v paměti (jako se to podařilo Braidu).

Příběh Trine hovoří o trojici hrdinů, kteří jsou přilákáni k mocnému artefaktu. Zlodějka, čaroděj a rytíř se ho chopí a jejich duše jsou pohlceny. Jejich vzájemná spolupráce je klíčem k porážce armád nemrtvých a záchraně kdysi krásné země. Zároveň je to klíč k zábavě, protože každý z nich disponuje rozdílnými schopnostmi a najde využití v jiných situacích. Hráč prochází zboku viděné úrovně a volně se mezi hrdiny přepíná. Když je třeba použít hrubou sílu a rozsekat nepřátele, sáhne logicky po válečníkovi, situace vyžadující hbitost a rychlost svědčí pružné zlodějce a práce s delikátními mechanismy a zdánlivě nepřekonatelnými překážkami zase kouzelníkovi.

Plošinky, kladky, převody, kolečka...

A Trine nadchne hlavně tím, že hráče donutí využít všech tří postav a vymyslet spoustu nápadů a kombinací jejich schopností. Není jich mnoho, a to i po zapojení RPG prvků, které otevřou každé postavě několik nových. Všechny jsou ale užitečné a prostředí a herní engine si s nimi umí poradit. Trine předvádí velmi solidní fyziku, postavy i předměty něco váží a mechanismy s ozubenými koly, převody, lopatkami a kyvadly fungují přesně tak, jak by hráč z reálného světa očekával. A tak když kouzelník z ničeho vytvoří kovovou krabici a položí ji na jednu stranu houpačky, ta se opravdu zhoupne pod její vahou, stejně tak když se zlodějka zhoupne zachycená o vozík na horním okraji ruského kola, to se roztočí a na chvíli ji setrvačností vymrští do opačného směru.

Úrovně jsou inteligentně navrženy. Obvykle nenabízejí hráči jediné, viditelné a polopaticky signalizované řešení, ale pobízejí jeho fantazii. Propast je možné překonat tak, že čaroděj vyzkouzlí nad sebe dvě krabice, zlodějka se z nich odrazí, zachytí se vystřelovacím hákem na dřevěné plošince a zhoupne na druhou stranu. Nebo čaroděj vykouzlí čtyři krabice a umístí je za sebe na nabroušené bodáky, čímž vytvoří pohodlnou cestu vpřed válečníkovi. A kdo je obzvlášť velký labužník, nechá čaroděje vyzkouzlit posunovací plošinku, skočit na ni a telekinezí se přenést na druhý břeh. Hráč je navíc odměňován za neobvyklé nápady – levely obsahují spoustu skrytých míst s bonusovými předměty a narozdíl od prostého průchodu hrou vpřed (respektive zleva doprava) je dostat se k některým z nich doopravdy obtížné.

Hopsání s lehkostí a vtipem

Naopak globální laťka obtížnosti není příliš vysoká. Bylo to dobré rozhodnutí – z Trine se tak stává pohodový zážitek, hráči ve svižném tempu procházejí rozmanité lokace a díky jejich kvalitní architektuře mají neustále co objevovat. Autoři si dali velmi záležet nejen na interaktivních prvcích, různých složitých mechanismech, plošinkách a pastech, ale i na renderovaných pozadích jednotlivých lokacích, a pečlivě pracovali s barevným laděním jednotlivých úrovní. Průchod vylidněnou vesnicí zahalenou do fialové aury éterického úsvitu není zážitek, který by mnoho jiných her mohlo nabídnout.

Jen škoda, že v úplném závěru ukáže hra i svou odvrácenou tvář. Supertěžké finále, frustrující maraton boje se zdánlivě nekonečnými frontami kostlivců a proskakování bláznivě komplikovaných a smrtelně nebezpečných konstrukcí doopravdy není zábava. Trine je nejlepší v okamžicích, kdy se kouzelník usadí "za bukem" a háže na nemrtvé lučištníky z ničeho vyčarované bedny. Kdy zlodějka přes bránu dovedně obloukem ostřeluje bezbranné nepřátele. Kdy válečník odrazí štítem nepřátelský šíp a pak střelce rozšmelcuje palicí na masokostní moučku. Ne v hektických bojích proti příliš velkému množství nemrtvých, ne když se toho na obrazovce děje příliš (také kvůli vysokým hardwarovým nárokům).

Příliš uvolněná kooperace

A k záporům se musí zařadit i multiplayer. Hra, kde se střídají tři postavy, jako by přímo vyzývala ke kooperaci. Přitom multiplayerový režim je v hlavním menu nepochopitelně skrytý (je třeba ho nastavit v sekci Options/Controllers) a designově nedoladěný. Hráči si totiž mohou postavy mezi sebou volně měnit, a tak stačí vždy vymyslet jednu cestu přes překážku, a mohou ji aplikovat všichni. Mnohem zajímavější výzvou by bylo vymyslet řešení, které dostane přes propast nebo na vyvýšenou plošinku všechny...

Trine je výjimečně dobře navržená plošinovka, svižná, chytlavá, plynulá a krásná, s několika odpustitelnými muškami, a dokonale tuctovým příběhem. Když se obloukem vrátíme ke Carmackově citátu: jako opravdu dobře natočený pornofilm. Ale neměli bychom chtít od her trochu víc?