Transformers: Revenge of the Fallen

Transformers: Revenge of the Fallen je přímo učebnicový příklad hry, která by se dala vyrobit dle námi publikovaného návodu. Nějaké ambice sice má a občas se pokouší i bavit, ale kvůli kvantům chyb a neuvěřitelně nedokonalému převodu z konzolí se jí to prostě nedaří.

Království za gamepad

Systém ovládání se pohybuje na pomezí mezi snahou o originalitu, neschopností a pokusem trýznit hráče. Pohyb je zcela klasický a stejně tak se hře dá odpustit nutnost držet tlačítko, aby se odemkla možnost střílet. Na standardní ovládání se ale kupí další tlačítka. Brzy po zahrání prvního tutoriálu si uvědomíte, že pokud nebudete mít některé klávesové zkratky napsané vedle sebe na papíře, jednoduše je vypustíte a s trochou štěstí si na ně do konce hry nevzpomenete. Občas vás totiž nějaký útok/pohyb donutí používat všechna směrová tlačítka za zmáčknutí kláves Shift a Control. V takových případech vám nezbude nic jiného, než sundat ruku z myši a, jako za starých časů, pomoct její kolegyni na klávesnici.

Celou tuto nemilou skutečnost podtrhuje možnost transformace, která se uskuteční, pouze budete-li neustále držet k tomu určené tlačítko. To by se ještě dalo přežít, ale fakt, že to samé tlačítko slouží také jako akcelerace a že ve hře prakticky není možnost zařadit zpátečku, se postará o to, abyste se přeměňovali jen velmi zřídka a s útrpnou grimasou v obličeji.

Repetivnost, samoúčelnost, inteligence?

Situace by nebyla tak zlá, kdyby se podle toho vámi ovládaní roboti alespoň chovali, ale ani zde autoři zrovna nezazářili. Pohybů je málo a kromě těch spadajících do kategorie útoků na blízko jsou všechny víceméně samoúčelné. Ve většině případů se nakonec přistihnete, jak z dálky odstřelujete a hlídáte si zbraně, aby se nepřehřály.

Nepřátelé se na vás pohrnou ve vlnách a na tom je postavena celá hratelnost. I když se některé mise snaží tvářit jinak, téměř vždy jde o to vběhnout do ohraničené městské části a pozabíjet vše, co se na vás škaredě podívá. Jsou tu i pokusy o jakousi interakci s prostředím, kdy musíte přenášet lidi, nebo bourat strategické budovy, ale žádnou hloubku to do hry nevnáší. Mise se velmi brzy začnou opakovat a vy zjistíte, že nepřátele je daleko zajímavější sledovat než zabíjet.

Umělá inteligence je totiž nepředvídatelná a dokáže své svěřence dostat do neskutečných problémů. V praxi to vypadá tak, že pokud je někde v blízkosti bojiště vysoká budova, téměř s jistotou můžete očekávat, že se najdou roboti, kteří se po ní, zcela bezdůvodně, pokusí vyšplhat nahoru. V takovýchto momentech se mohou udát tři různé scénáře: 1. Robota zabijete při cestě nahoru. 2. Robot vyleze nahoru a skočí za vámi dolů. 3. Robot vyleze nahoru, kde se kousne a zbytek svého mrzkého života už jen střílí. Abychom ale umělé inteligenci nekřivdili, musíme přiznat, že v ojedinělých případech se vaši nepřátelé dokážou také transformovat při pokusu o útěk. Většinou jim to stejně nepomáhá...

Detaily nejsou vše

Na transformery jako takové je radost pohledět. Jejich modely jsou propracované a velmi detailní. Transformace rychlé, ale uspokojivé. Škoda, že se to samé nedá říct o grafice celkově. Ta je velmi plytká a nudná. Ony městské lokace jsou malé a postrádají jakékoliv památky, či stavby, které by je dělaly zajímavými. Ulice jsou víceméně prázdné a vylidněné. Jednoduše řečeno, ať se na hru podíváte, jak chcete, působí mrtvě. A to i přes přehršel explozí a jiných povrchních efektů.

Zvuk sice není kdovíjak úžasný, ale aspoň dabing si pochvalu zaslouží. Autoboti mají takové ty krásně hřejivé robotické hlasy. Deceptikoni zní, jako by byli na nějakých agresivitu povzbuzujících drogách. Klasika v tom dobrém slova smyslu.

Multiplayer především

Pokud byste se, i přese všechny její nedostatky, do hry chtěli ponořit, nečekejte pomoc ani zde. Podle všeho jde o převyprávění filmového příběhu, ale ze hry samotné to nepoznáte. Do misí skáčete prakticky neinformovaní o celkovém dění a mnohdy zjišťujete, co máte udělat, až když to děláte. Nějaká návaznost mezi nimi asi je, ale hra vám ji nezprostředkuje. Nedočkáte se animací ani scén vystřižených z filmu. V praxi proto víte, že hrajete hru, v níž jsou roboti a všechno vybuchuje. Proč se ti roboti bijí zrovna v tomhle městě nebo v Egyptě, to už je vedlejší...

A to hlavně proto, že pokud má smysl hru zkusit, pak jedině kvůli jejímu multiplayeru. Ten sice není kdovíjak masivní a map také není nepřeberné množství, ale stále je tu docela slušná plejáda robotů, z nichž každý má jiné schopnosti, atributy a zbraně. Pokud se tedy prokoušete ovládáním a všemi ostatními neduhy, čeká na vás solidní multiplayerově-robotická řežba, v níž záleží na tom, za koho hrajete a jak spolupracujete v týmu. Je to sice nečekané, ale velmi příjemné.

Dobojováno jest

Druzí herní Transformeři jsou typickým zástupcem hry, která doprovází film. Jsou plní chyb, nedodělků a nejrůznějších komplikací, které vám minimálně zprvu budou znesnadňovat hraní. Ovšem pokud se nad tyto nedostatky dokážete povznést a pustíte se třeba do multiplayeru, dočkáte se překvapivě zábavného zážitku.