Transformers: Fall of Cybertron Recenze Transformers: Fall of Cybertron

Transformers: Fall of Cybertron

Martin Klekner

Martin Klekner

28. 8. 2012 22:00
Reklama

Jedno se tvůrcům hry Transformers: Fall of Cybertron nedá upřít. High Moon Studios se totiž bezpochyby zaměřili na chyby, které byly vytýkány předchozímu dílu War for Cybertron. Zatímco v něm se do hraní často až nepříjemně vkrádal stereotyp, tentokrát se něco takového nestane. Tato akce se totiž žene vpřed takovým tempem, že na nudu ani jedinkrát nepomyslíte. Přesto však trpí svými vlastními problémy, z nichž zdaleka nejhorší je ten, že ani tentokrát nebyla licence patřičně využita.

Záminka pro destrukci

Ale vezměme to pěkně popořádku. Příběh hry nás opět navrací na válkou zmítaný Cybertron, do posledních chvil, které Autoboti stráví na jeho povrchu. Situace je jednoduchá – Optimus Prime a jemu věrní jasně vidí, že již není žádného východiska, válka je ztracena a jediné, co zbývá, je opustit bortící se domovský svět. Za tímto účelem je zbudována obrovská Archa, v níž zbývající Autoboti plánují dát rodné hroudě sbohem a vypravit se do neznáma. Jenže zákeřní Decepticoni jim i nyní musí klást zarputilý odpor, protože... to prostě Decepticoni dělají.

Nic si nebudeme nalhávat. Dějová linka je prostá až natvrdlá, od Transformerů se to ale tak nějak očekává. Co mě však překvapilo byl fakt, že i přesto se hra bere poměrně vážně a světe div se, ono jí to vychází. Atmosféra zániku a postupného rozkladu veškerého mechanického bytí na Cybertronu prostupuje každý pixel. Z celého Fall of Cybertron na mě dýchla stejná nálada, jakou jsem zakusil již při zhlédnutí prvního CG traileru z VGA 2011 (kdo neviděl, nalezne o kus výše). Na pozadí nesmyslného a beznadějného boje o ocelovou planetu se míhají oblíbené charaktery robotů, které i přes jejich jednorozměrovost prostě musíte milovat a cítit s nimi. Vše vybuchuje, vše se bortí, klaďasové pouští heroické hlášky, záporňáci jsou jaksepatří zlí a to všechno se utkává v nekonečné mele, kde ocel drtí ocel.

Krystalicky přímočaré, průzračně natvrdlé

Nemusíte se navíc ničeho bát, i když jste nehráli předchozí díl, nic moc vám po příběhové stránce neuteče a hru si užijete i tak. Příjemně na mě působilo to, jak si tentokrát autoři pohráli s osobnostmi jednotlivých robotů. Od Optima samozřejmě nemůžete čekat nic než patetické přednesy o svobodě a nezávislosti a Megatron stále nezdušínovatěl. Mimo ultradrsných Combaticonů jsem si ovšem zamiloval hlavně dvojku Jazz-Cliffjumper, kteří pouštějí jeden gag za druhým a jejich slovní přestřelky prostě stojí zato. Cliffjumpera navíc mluví Nolan North, dabér Nathana Drakea ze série Uncharted, což je pozitivum samo o sobě.

Po stránce hratelnosti vás titul také ničím moc nepřekvapí, zvláště ty, kteří prošli první díl. Jde o krystalicky čistou 3rd person akci, která si na nic nehraje. Běžíte vpřed, střílíte, skulíte se do strany, střílíte, zmáčknete páku, využijete speciální schopnost, běžíte dál. Ve hře ani tentokrát nenajdete krycí systém (ačkoliv ho vaši UI bojovníci hojně využívají), žádné puzzly, žádná velká překvápka, která by vás nějak zdržovala od nekončící řeže. Co v ní však najdete je hektické tempo, které se každým okamžikem mění, až vám z toho hlava půjde kolem.

Zábava v rozmanitosti

Na rozdíl od War for Cybertron totiž sequel notně rozšířil počet hratelných robotů. Úvodní sekvenci proběhnete v kůži žlutého Bumblebee, vzápětí si zkusíte hru za Optima, který poroučí gigantickému Metroplexovi, následují Cliffjumper, Jazz a mnozí další. Hra vás vrhne i do role Decepticonů a nechá vás třeba okusit, jaké to je řídit Brutica, složeného z pěti Combaticonů. Za každého z plecháčů se hraje jinak, s každým je třeba se patřičně seznámit a nebudete-li respektovat pravidla, FoC se rychle stane vcelku obtížnou záležitostí.

Někdy budete prostě probíhat levely a zadupávat každého do země (například v roli těžkotonážního Grimlocka, jenž se mění v mechanického Tyrannosaura). Jindy budete mapy prolétávat jako stíhačka/vrtulník Vortex, skákat po stěnách jako Jazz, či se ve stealth modu plížit šachtami jako Cliffjumper. Díky těmto změnám, které většinou přichází přesně v momentě, kdy by hra mohla začít zavánět stereotypem, zůstává FoC zábavným až do konce. A když už jsem to zmínil – samotný závěr je naprosto strhující, poslední mise mě zarazily do křesla tak hluboko, jako se to povedlo jen málokteré hře roku 2012.

Nenaplněná očekávání

V jednoduchosti konceptu ovšem vězí i problém. Všude jinde bych se spokojil s hektickou řeží a nápaditými změnami stylu, zde mi to ovšem přijde tak trochu málo. Stejně jako mnoho fanoušků po celém světě, i já stále čekám na Transformers hru, která plně využije potenciálu značky. Ano, mluvím o transformacích. Každý z robotů se sice může proměnit v určitý stroj a jisté části hry s tím přímo počítají. Bohužel, většinou se v takových momentech jedná o nudný odvar hry ve dvounohé formě (výjimkou jsou zmíněné letecké mise). Transformace jsou možností, neubráníte se však pocitu, že herní systém je využívá jen jako minihru a proměna má skutečný smysl pouze když vám dojde munice do ručních zbraní nebo potřebujete-li se někam rychle dostat.

Zbylé herní prvky jsou stejně přímočaré jako vše, co jsem až doposud načrtl. Při mačkání pák, zaměřování artilerie, soubojích s bossy a mnoha dalších činnostech si vystačíte s několika málo tlačítky a hra nikdy nevyvine přílišné nároky na šedou kůru mozkovou. Variabilitu zajišťují nové zbraně, které budete neustále nalézat. Ty lze navíc vylepšovat v obchodech, kde půjde za získané peníze (vydělané ničením) koupit i bonusovou výbavu a perky.

Roboti online

Singleplayer hra (která mimochodem již nenabízí kooperativní mod) je zkrátka výbornou zábavou, která ve mně však i přes všechnu svou efektnost a agresivitu neustále vzbuzovala pocit, že to šlo udělat i lépe. Dojem vylepšuje multiplayer, který sice asi nebude zápasit s Call of Duty a Battlefieldem o jejich post, rozhodně však příjemně překvapuje. Ve hře více hráčů lze využít množství herních stylů, které se odvíjejí od těch představených v singleplayeru a potyčky tak získávají svěží nádech. Díky neustálému přísunu odemykatelných rozšíření, zbraní a součástek pro vašeho robota navíc zůstanete motivováni hrát dál a může se tak lehce stát, že na serverech FoC zůstanete dlouho po jeho vydání.

Grafická stránka se od minule příliš nezměnila, herní prostředí však přesto doznalo vylepšení v podobě větších detailů a barevnější palety. Zdejší Unreal Engine 3 si vede velmi dobře při zobrazení megalomanských scén plných kouře a explozí, hře tedy padne jako ulitý. Dle zpráv, které se šíří z konzolové scény, však trpí technickými problémy, a to zvláště na platformě od Sony. Tam framerate často nečekaně klesá, textury nejsou příliš detailní, občas hra zamrzne či otravuje loadingem uprostřed boje. Na PC nicméně vše běhá jako na drátkách a vypadá k světu.

Transformers: Fall of Cybertron je povedená hra s dobrou atmosférou a hratelností, která vás na nějakou dobu královsky pobaví. Herní mechaniky nedoznaly množství změn, většina úprav vyplývá z přidání velkého počtu hratelných robotů s různými speciálními schopnostmi. Lehké rozčarování však přetrvává. Mohla to být unikátní 3rd person akce, která by do herního systému pevně zabudovala robotí transformace. Místo toho je to „jen“ výborná, leč ničím překvapivá řežba.

Transformers: Fall of Cybertron
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Pokračování War for Cybertron se moc nezměnilo. Odstranilo stereotyp, stále však plně nevyužívá potenciál, který Transformeři nabízí. Snad příště.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama