Tom Clancy's Ghost Recon Breakpoint Recenze Tom Clancy's Ghost Recon Breakpoint

Tom Clancy's Ghost Recon Breakpoint

Jakub Štěpánek

Jakub Štěpánek

9. 10. 2019 11:00 23
Reklama

Už je to přes dva a půl roku, co Ubisoft oživil značku Ghost Recon. Ve Wildlands Ghosti bloudili otevřeným světem Bolívie, v níž se to narkobarony, drogovými kartely a další verbeží jen hemžilo. Kdekdo sýčkoval, že je příklon k open-worldu úplně zbytečný, jiní si taktickou střílečku s radostí užili. Především pak ti, kteří šli do boje se svými kamarády. Ubisoft nyní nabízí pokračování. Čtyři roky po událostech Wildlands se příslušníci elitní vojenské jednotky vydávají na průzkum fiktivního tichomořského ostrova jménem Auroa. Zde úřaduje Jace Skell, movitý podnikatel a filantrop v jedné osobě. Ostrov plní úlohu jakéhosi technologického inkubátoru, v němž se vyvíjí umělá inteligence a technologie dronů. Jak už asi sami tušíte, takzvaný Svět 2.0 bohužel rozhodně není rájem na zemi, jak se Jace Skell snaží veřejnosti prezentovat. Ve skutečnosti jde spíš o takové malé peklíčko. To ale zjistíte až ve chvíli, kdy se vaše helikoptéra v plamenech řítí k zemi.

HI, MY NAME IS NOMAD

Ještě než se tak stane, stihnete si poupravit ksicht vašeho Nomáda. Tak se postava jmenuje a každému se touto přezdívkou představuje. Škoda, že mu rodiče nedali nějaké normální jméno. Hned poté, co se vám podaří zafačovat pohmožděnou nohu, berete do ruky zbraň a běžíte rovnou do akce. V ní je zvýšený důraz na survival prvky novinkou, na níž Ubisoft často upozorňoval dlouho před vydáním. V praxi znamená, že se Nomád může ošklivě poranit třeba tím, že uklouzne při sestupu z příliš příkrého svahu. Následně je potřeba zranění ošetřit, jinak se poslední díl zdraví zkrátka neobnoví. Ztráta rovnováhy je ztvárněna poměrně věrně a jde o zajímavou maličkost, díky níž pohyb po členitém terénu působí uvěřitelnějším dojmem. Krkolomné kotrmelce zase připomínají, že je Nomád také jenom člověk, což je rozhodně pozitivní. Než dojde k ošetření zranění, pohybuje se postava s viditelnou bolestí a hlavně pomaleji než obvykle. Funkční je také matlání bahnem, především tedy v případě, kdy se kolem vás potloukají pěšáci, nebo když nad vámi přelétává nepřátelský letoun.

Zajímavá jsou také dočasná vylepšení. Výhodu lze získat třeba tím, že se napijete osvěžující pramenité vody z nedaleké řeky, nebo alespoň z bazénu jednoho ze záporáků. Co se dá dělat. V táboře lze během odpočinku u ohně například připravit něco dobrého do krku a zvýšit si tak odolnost vůči zranění, nebo se třeba trochu protáhnout a vylepšit si výdrž. Bonus trvá 60 minut. Pokud jsou vám tyto činnosti proti srsti, můžete se na ně s klidem vykašlat, hra vás za to nijak penalizovat nebude. Zároveň však nabízí velmi slušnou výhodu, která může rozhodnout o tom, zda přežijete následující přestřelku.

Survival systém zkrátka dodává do hry drobnou nadstavbu, jejíž přítomnost nijak neotravuje a hru alespoň trochu posouvá zase o kousek dál. Proti tomu nemohu říct ani popel. Pojďme si ale konečně zastřílet.

MÍŘÍME NA HLAVU

Nomád má oproti kolegům z jiných her pod značkou Toma Clancyho jednu velkou výhodu. Ke zneškodnění nepřítele mu stačí pouze jedna dobře mířená střela. Nepřátelé tedy nejsou schopni vstřebat nadměrné množství munice, jak je tomu například u The Division. Vybavení sice disponuje konkrétním číslem, ale i s pistolí na prvním levelu lze nepřítele jedním zásahem odpravit, pokud se tedy povede headshot. Když se nepovede, záleží na úrovni vaší zbraně a úrovni protivníka. Přituhuje především v pozdější části, kdy popisek mise upozorňuje, že je záhodno se do ní pustit až ve chvíli, kdy váš level přesáhne číslo 150. A to už je cifra, na níž se docela nadřete.

Měli jsme to velké štěstí, že jsme si hru mohli vyzkoušet v kooperaci. Do služby pro tyto účely nastoupil Honza Bors, s nímž jsem nějaký čas terorizoval nepřátelské jednotky na ostrově.

Za získané zkušenosti získáváte skillpointy, za něž si kupujete příslušné dovednosti. Těch je habaděj. Některé se hodí více, některé méně. Jako občasný sniper jsem sáhnul například po možnosti zvýšit dostřel odstřelovací pušky, využil jsem také noční vidění a termovizi. K dispozici jsou také základní třídy – medik, útočník, sniper a panter. Ty pak více profilují postavu a styl hraní. Každá třída má vlastní unikátní schopnost. Já hrál hlavně za medika. Byl jsem rád za možnost sám sebe oživit, když mě nepřátelské jednotky dostaly na kolena. Sympatické je, že si můžete odemknout úplně všechny specializace a třídu měnit podle aktuální situace v táboře.

Gunplay mají autoři zvládnutý vcelku dobře. Zvuk a chování zbraní rozhodně neurazí, naopak jde o jednu z předností celé hry. Na každou zbraň můžete našroubovat tlumič, abyste hlasitou střelbou nerušili kolemjdoucí. Nomád unese dvě hlavní zbraně a jeden kolťák za pasem. Zvuk a zpětný ráz působí uvěřitelným dojmem, z každého povedeného zásahu jsem měl velkou radost. Horší je používání dalších předmětů, třeba granátů a lékárniček. K tomu totiž souží pouze jedno akční tlačítko – L1. Nomád musí nejdříve stiskem R1 z batohu vybrat, co chce v nejbližší době použít, teprve poté může stiskem L1 věc aktivovat. Toto přepínání je trochu nešťastné, člověk pak v boji není schopen rychle reagovat. Ve hře lze samozřejmě utratit reálné peníze za další předměty. Osobně jsem si zvykl mikrotransakce v těchto hrách ignorovat. Výbavu lze jednoduše získat přirozenou cestou, není tedy potřeba znovu trestat peněženku.

KLUCI V AKCI

Měli jsme to velké štěstí, že jsme si hru mohli vyzkoušet v kooperaci. Do služby pro tyto účely nastoupil Honza Bors, s nímž jsem nějaký čas terorizoval nepřátelské jednotky na ostrově. Nutno dodat, že právě v kooperaci vyplavaly na povrch ty největší problémy.

Divím se, že nejsou autoři schopni u hráčů synchronizovat přehrávání cutscén. Parťáci se ve filmečcích neobjeví, hra zkrátka v těchto chvílích počítá pouze s jedním hráčem. Vývojářům se tedy nepodařilo dodat to, co v GTA Online funguje už roky. Často se tedy stává, že jeden z hráčů stále sleduje dění v cutscéně, zatímco druhý už dávno šije munici do nepřítele.

Hra má se synchronizací dvou hráčů problém i v dalších případech. Nikdy není jisté, že to, co vidí jeden, vidí i ten druhý. Honza si v jeden moment všiml nezvyklého poskakování dopravních prostředků, na mé obrazovce se ale nic takového neodehrávalo. O chvíli později se naše role prohodily, takže u Honzy se auta již chovala slušně, zatímco u mě plašila na zadních kolech. Problém nastával také ve chvíli, kdy jsme se s Honzou loučili, a já zůstal ve hře sám. To se pak oblast, kterou jsme poctivě vystříleli, resetovala, takže všichni zlobivci náhle povstali zpět k životu. Také jsme s Honzou přežili řadu kaskadérských kousků, třeba pád z padesátimetrové výšky v sedle motorky. Honza tedy následně zklamal, když se vzápětí odporoučel do věčných lovišť poté, co zakopnul a upadl na rovince.

Jízda na motorce je naprostá katastrofa, slavné to není ani na čtyřech kolech. S vyšší rychlostí se vozidlo chová jako mýdlo na provázku, nekontrolovatelně klouže na všechny světové strany.

Nespočet dalších chyb nás nepřestával překvapovat ani den po oficiálním launchi. Na poruchy trpělo především Honzovo vybavení. Z ničeho nic se kupříkladu rozbil dron, odmítal označovat nepřátelské jednotky, což je pro efektivní postup hrou naprosto zásadní funkce. Jindy mu zase selhala zbraň, zkrátka odmítala vystřelit. Možná Honza o své vybavení málo dbá, já si ale myslím, že jde o zbytečné chyby, s jejichž hledáním a následnou opravou si někdo prostě nedal práci.

Divím se, že si vývojáři optimalizaci hry více nepohlídali. Tím spíš, když jde v podstatě o přímé pokračování Wildlands. Od předchozího dílu se totiž Breakpoint zase tolik neliší. Ve skutečnosti to však vypadá, jako kdyby vývojáři v tomto žánru ještě žádné zkušenosti neměli. Ale co vám budu povídat, během hraní jsme se alespoň hodně nasmáli. Breakpoint i přes své chyby nejvíce září právě v momentech, kdy dění na ostrově Auroa prožíváte ve společnosti kamarádů.

MÝDLO NA PROVÁZKU

Problémy se objevovaly také ve chvíli, kdy jsem hrál sám. Po světě jsem hodně létal vrtulníkem a často jsem během letu vnímal nepříjemné doskakování textur. Hrál jsem na PlayStation 4 Pro a trochu jsem čekal, že mě silnější verze konzole od těchto potíží uchrání. Hra nabízí dvě možnosti ohledně nastavení grafiky. Buď si zvolíte vysoké rozlišení, nebo takzvanou grafickou věrnost. Doskakování textur se týká především první možnosti, konzole zkrátka nezvládá dostatečně rychle nahrát velké textury. Raději jsem tedy po čase přepnul na druhou možnost. Obraz sice nebyl tak ostrý, problém ale nebyl tak patrný.

Po grafické stránce je však na Breakpoint radost pohledět. Prostředí je poměrně pestré, s Nomádem navštívíte hory pokryté sněhovou pokrývkou, ale také ostrůvky s tropickým nádechem. Někde mezi tím jsou krásné hluboké lesy. Některé scenérie vás zkrátka nenechají v klidu, působivé jsou i výbuchy a další efekty. Zkoušel jsem hru v otevřené betě a mám takový dojem, že i za těch pár dní zvládli autoři grafiku ještě trochu vyleštit. Hra si také drží stabilní framerate, žádné poklesy jsem během hraní nezaznamenal.

Naprosto žalostný je bohužel jízdní model. Ten Breakpoint podědil od prvního dílu se všemi nešvary. Jízda na motorce je naprostá katastrofa, slavné to není ani na čtyřech kolech. S vyšší rychlostí se vozidlo chová jako mýdlo na provázku, nekontrolovatelně klouže na všechny světové strany. Je zvláštní, že vozidlům autoři nevěnovali více péče, už jen proto, že v nich hráč tráví markantní množství času. Jediný slušný dopravní prostředek ve hře je helikoptéra.

ROJENÍ DRONŮ

Konflikty ve hrách většinou řeším nahlas a rychle, Breakpoint mě ale donutil přistupovat k problémům trochu jinak. Za tichý postup totiž hra skutečně odměňuje. Dá to sice práci navíc, nějaký čas zabere třeba označování nepřátel, sledování jejich rutiny, mapování prostředí a plánování ideální cesty k cíli. Když se to ale celé povede a vojáci si ani nevšimnou, že někdo ukradl citlivá data, která měli chránit, dostaví se naprosto skvělý pocit. A pokud se cestou něco podělá, vždy je tu plán B, tedy ta o poznání hlučnější varianta. Někdy je lepší vzít nohy na ramena, ztratit se z dohledu a za chvíli to zkusit znovu a lépe. Nepřátelé jsou totiž většinou v silné přesile.

Krom běžných pěšáků vám jdou po krku také speciální jednotky. Za zmínku stojí obrněnci s rotačním kulometem v ruce, jimž prostě nechcete zkřížit cestu. Nepříjemní jsou také agresoři s brokovnicí, kteří si pro vás dojdou klidně až do pekla. Snipeři asi nikoho nepřekvapí, mušku ale mají výbornou, to se musí nechat. Zvlášť nepříjemná je veškerá autonomní technika, od malých dronů, přes různé útočné věže a minomety, až po malé tanky. Pokrok zkrátka nezastavíte. Nebo zastavíte, ale dá to hodně práce.

Napěchovaný je také centrální hub v tajné jeskyni. V ní je narváno jako na koncertu Eda Sheerana, což se moc neslučuje s představou, že místo ještě neobjevil nikdo, kdo neměl.

Umělá inteligence má své slabé chvilky. Vojenský výcvik místních jednotek například nezahrnuje lezení po žebříku, snad ani jednou se mi nestalo, že by si pro mě někdo přišel na střechu. Jinak jsou ale velmi schopní a hlavně agresivní, často se vás snaží obejít a překvapit ze zálohy. Mezi sebou se nebojí komunikovat, kolegy upozorňují na mrtvé bratry ve zbrani nebo podezřelý pohyb. Hodně mi ale vadila optimalizace rozhovorů. Zvuková stránka je v tomto smyslu nedoladěná. Voják hovořící o patro níž je slyšet, jako kdyby stál přímo vedle vás. Zdi ve hře zkrátka nemají schopnost lámat a tlumit zvuk, což je samozřejmě velmi zásadní problém, pokud hrajete stealth hru.

PO STOPÁCH MAJORA WALKERA

Hlavní příběh nabízí vcelku standardní military zápletku. Váš bývalý kolega Cole D. Walker po událostech v Bolívii trochu otočil. Přestal bojovat pod americkou vlajkou, Auroa je pro něj nový domov, stejně jako pro další zběhy, kteří jsou na ostrově známí jako Vlci. Ostrov samozřejmě trpí pod jejich hrůzovládou. A vy se snažíte vést jakýsi odboj, partyzánskou válku. Nic jiného vám totiž nezbývá.

Hlavního záporáka ztvárnil Jon Bernthal. Ten je známý ze snímků Vlk z Wall Street nebo Baby Driver, ztvárnil také seriálového Punishera. Ubisoft herce vytěžil, co jen to šlo. V cutscénách je mu věnována zvláštní péče a já mám dojem, že se tato investice skutečně vyplatila. Charismatický herec vnáší do celého dění zajímavou energii. Krom něj se objevují i další zajímavé postavy, například inženýrka Paula Maderová nebo odbojářka Haruhi Ito. Dění se však soustředí především na život Walkera, ostatní se v něm objeví pouze na malou chvíli. Celkově je příběh čistý průměr, absolutně ničím nepřekvapí a hned zpočátku je zcela jasné, jak to celé dopadne. Vedlejší úkoly se většinou omezují na vystřílení určité základny, zničení konkrétních beden a podobné věci. Za ně lze získat lepší vybavení, a to je asi hlavní motivace k jejich plnění.

Jako naprostou zbytečnost ale vnímám nutnost rozkliknout každý důkaz, který se Nomádovi v rámci plnění misí dostane do ruky. A že jich je požehnaně. To pak musíte vlézt do menu, proklikat se do záložky s úkoly, najít aktuální misi a nechat si zobrazit fotografii, mapku a další maličkosti. Bez toho se bohužel neposunete dál, mě osobě to časem začalo pěkně štvát. Plynulost herního zážitku se tím zbytečně narušuje, bez nutnosti ručně zkoumat každý detail bych se obešel. Menu je docela robustní, napěchované obsahem. Nějaký čas to trvá, než zjistíte, kde co hledat. Dovedu si představit, že by tato složka mohla být jednodušší. To samé platí pro mapu. Ta totiž přetéká nepřeberným množstvím informací, což ve výsledku bohužel znamená, že jen stěží najdete to, co skutečně potřebujete najít. Napěchovaný je také centrální hub v tajné jeskyni. V ní je narváno jako na koncertu Eda Sheerana, což se moc neslučuje s představou, že místo ještě neobjevil nikdo, kdo neměl. To lze ale přejít.

Slušná je kompetitivní složka multiplayeru. Zde se samozřejmě nic neodpouští, živí protivníci jsou připraveni okamžitě potrestat všechny vaše chyby. Časem zjistíte, že je dobré využívat taktických prvků, které máte k dispozici. Průzkum prostřednictvím drona je zkrátka povinnost, válení v trávě a trpělivé čekání na oběť se vyplácí. Momentálně jsou k dispozici dva režimy. V prvním je potřeba jednoduše eliminovat nepřátelský tým, ve druhém odpálit/deaktivovat bombu, tedy klasický Counter-Strike. Breakpoint je však méně akční a více taktičtější než jiné multiplayerové střílečky, což není na škodu. Ve výsledku totiž nabízí vcelku unikátní zážitek.

JAKO ZA MLADA

Finální dojem z následovníka Wildlands je plný protikladů. Nedokážu pochopit, že si autoři nedali s vyladěním více práce a pustili hru do světa s hromadou technických chyb. Nechápu ani, že nezapracovali na mizerném jízdním modelu. Oproti Wildlands se Breakpoint posouvá pouze drobnou nadstavbou v podobě survival prvků.

Přes to všechno jde ale po dlouhé době o hru, k níž se s chutí vracím a vydržím u ní sedět do brzkých ranních hodin, ať už mi kryje záda odvážný Honza, nebo jsem v lese sám. Hra ve mně probudila vzpomínky na doby, kdy jsme ještě při studiu na střední škole běhali po lese s airsoftkou, za níž jsme utratili veškeré úspory. Čas od času jsme rozdělali oheň, abychom se trochu zahřáli, často jsme brali stan a v lese zůstávali přes noc. Krásné časy. Breakpoint mi dokázal část toho dobrodružství připomenout. Pevně věřím, že vývojáři ještě na technickém stavu zapracují a hra časem dozraje do krásy.

Tom Clancy's Ghost Recon Breakpoint
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Survival prvky, parádní gunplay, charismatický záporák a skvělá atmosféra. To vše bohužel zcela zbytečně sráží špatný technický stav a řada nedodělků. Hra však umí zabavit, obzvlášť v případě, kdy vám záda kryje parta kamarádů.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama