To the Moon

Co takhle na chvilku odstrčit svoje oblíbené pecky a nechat se unést něčím nevšedně krásným? Opodstatněné slzy, němé tváře i upřímné úsměvy mají na svědomí dámy a pánové ze skromného nezávislého studia Freebird Games, kteří už jsou v tvorbě podobných her ostřílenými borci. Nazvat jejich poslední dílo pouhou hrou, by ale byl hřích – jen málokterý kousek ve vás zanechá tak silné pocity jako Johnnyho životní pouť.

Zrádná minulost

Rozhodně je třeba okamžitě upozornit, že To the Moon v žádném ohledu nesplňuje představy o normální hře. Ačkoliv svým zpracováním silně připomíná stará RPG z asijské produkce, nemá s nimi nic takřka společného. Všech oblíbených prvků, jako vylepšování postav nebo dokonce soubojů, se zkrátka nedočkáte, protože na hráčovy chuťové pohárky útočí nezředěný příběh, jenž v průběhu dění mění svou příchuť. Právě četné zvraty a "páni!" okamžiky dělají To the Moon něčím, co se těm citlivějším jedincům hluboce zaryje do paměti.

A právě pameť a vzpomínky jsou tu hlavním tématem. Povedená partička dvou doktorů, Wyatta a Rosalene, přijíždí do odlehlého domu umírajícího staříka Johnnyho, jehož posledním životním cílem a velkým snem je dostat se na povrch Měsíce. Naši dva doktoři mu k tomu mohou dopomoci za použití svojí  
sci-fi technologie. S asistencí mocného stroje a slušivých helem se totiž dokáží pohybovat po Johnnyho minulosti, v níž s nimi prožijete ty nejdůležitější momenty celého jeho života. Setkání s první láskou, středoškolská leta a mnohé další, napínavější chvilky, postupně gradující k srdceryvnému závěru, ale ten si prostě musíme nechat pro sebe. Nemusíte se však bát nekoncentrované vážnosti, hustou atmosféru rozptyluje cynický přístup Dr. Wyatta a několik odkazů na realitu.

Nehrajeme si

Jak jsme už několikrát naťukli, To the Moon se nehraje, ale prožívá. Ve své podstatě se tváří jako jinak pojatá point'n'click adventura, ale její výsadou není řešení logických hádanek a rébusů, nýbrž prozkoumávání lokací a hledání předmětů, zejména pak tzv. mement a paměťových pojítek, což jsou objekty, které mají s celým dějem různě důležitou souvislost. Ty hlavním hrdinům umožňují vracet se hlouběji a hlouběji do Johnovy paměti, po nalezení všech menších vzpomínek a silného mementa dojde na repetitivní skládání obrázku, což obvykle nezabere víc než 10 vteřin. Často narazíte na význačnější předměty, se kterými jste se v dosavadním průběhu hry už setkali, což příspívá k  tajuplnému, mysterióznímu nádechu. Sice se v jednotlivých sekvencích dostanete i k jízdě na koni nebo podivné miničásti se střílením zombie, jde ale jen o udržení hráčovy pozornosti mezi stovkami dialogových bublin.

Hratelnostně je tedy hra skutečně chudá a bohužel nedoplňuje skvělý děj, to samé naneštěstí platí i o ovládání. Ačkoliv se nabízí hned několik možností – myš, klávesnice, gamepad – žádná z nich není tak dobrá, aby se nedala pohanit. Například při ovládání myší vynikají určité nepřesnosti a nedostatky použitého enginu, který ne vždy dokáže vhodně zaznamenat kliknutí myši a postavy buď nereagují vůbec, nebo špatně.

Poloviční 16-bit

Hned na první pohled je jasné, že si tvůrci nelámali hlavu s tím, aby jejich dílo vypadalo moderně a zapadalo do kontextu dnešní doby. Po hlavě se vrhli do éry SNESu a vrátili se s pixelovou grafikou, ta ale pořád má svoje kouzlo, i když je téměř nemožné přijít s něčim, co by v tomto provedení vypadalo originálně.
I přes jednoduchost zastaralé technologie skrz ní tvůrci dovedli propasírovat emoce, z velké části ale záleží i na hráčově přístupu a duševním rozpoložení.

Prim tentokrát nehraje dojem z vizuálního pojetí, ale emocemi narvaná hudba. Ta dodává všem situacím na jedinečnosti a perfektně podporuje zejména ty části, při kterých by hráč měl cítit jistý druh smutku a stísnění, a ty se dostavují opravdu často. Ty nejsilnější pocity přichází s doprovodem citlivého klavíru, detektivní atmosféru navodí dechové nástroje. Všechno pak završuje nádherná piánovka se zpěvem hlavní skladatelky, Laury Shigihary.

To the Moon je prostě jiný. Jde o jeden z mála případů, kdy si nehrajete vy se hrou, ale ona s vámi. Minimálně několit minut po dohrání dál dráždí psychiku a neustále nutí k přemýšlení. Někdo by třeba chtěl namítnout, že tři stovky za necelé tři hodiny hraní jsou moc, ale tohle je jeden z případů, kdy za své peníze dostanete víc než prostředek k zabití času. Je to zážitek.