Titanfall Recenze Titanfall

Titanfall

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

16. 3. 2014 23:26 64
Reklama

Multiplayer si v žánru stříleček prošel třemi zásadními momenty. Poprvé, když se objevil Doom a naučil nás, co je to frag. Podruhé, když John Carmack dostal šílený nápad a pokusil se o revoluci s Quake III: Arena. A potřetí, když se Zampella s Westem odhodlali nabourat klišé druhé světové války a vypustili do světa bombu jménem Modern Warfare. Respawn Entertainment, tvořen z velké části jádrem původního týmu čtvrtého Call of Duty, se dle téměř rok trvající mediální masírky pokusil rovněž zapsat do herní historie, nicméně Titanfall, jak se jejich prvotina jmenuje, není pomyslným čtvrtým milníkem. Přesto se hře nedá upřít hned několik prvenství, které dost možná posunou celý žánr kupředu. Mnohem pravděpodobnější je ale vidina úkroku stranou a vytvoření vlastní větve.

DO NEKONEČNA A JEŠTĚ DÁL

Titanfall je s výjimkou krátkého tréninku striktně multiplayerová střílečka. To ovšem neznamená, že by nenabízela jak kampaň, tak čirý boj muž versus stroj. V prvním případě se dočkáte stylizovaného intra, v němž se dozvíte, že lidstvo vytěžilo většinu přírodních zdrojů na Zemi a vydalo se hledat štěstí k nedalekým hvězdám. Pod vlajkou IMC - Interstellar Manufacturing Corporation - si podrobilo většinu dobyvatelného vesmíru, ale ne všichni novodobí kolonisté byli s nadvládou po penězích lačnící korporace spokojeni. Separatistická skupina, která sama sebe nazývá Militia, chce jediné – žít mimo sféru vlivu IMC, a byť toho nechtějí všichni její členové dosáhnout stejnými prostředky, jsou ochotni sklopit hlavu a podrobit se zájmu vyššího dobra. Kampaň nabízí devět misí za obě strany a nemá smysl ji detailně popisovat - šlo by o jedno z největších klišé, na něž lze v akčním žánru narazit. Zlí šéfové, alkoholem zmítaný dobrák, který to všechno nakonec zachrání, drsný spravedlivý velitel, obětování, heroické výkony – je tu prostě úplně všechno.

Autoři si byli velmi dobře vědomi toho, že hráč nestihne vnímat během hraní prakticky nic jiného, než samotný boj, a i tak je toho rozptylování ažaž. Počínaje briefingem před každou misí a obrazovými vstupy ve vašem vizoru, přes neustálou radiovou komunikaci mezi veliteli, až po aktivní vstup umělou inteligencí řízených postav na bojiště. Když máte na všechno reagovat a zároveň ještě nějak rozumně hrát, je prvoplánový akční příběh tou nejlepší možnou volbou.

Z celého arzenálu, který odemknete během cesty ke svému padesátému levelu, jednoznačně vyčnívá Smart Pistol.

Pochopitelně tím vyvstává otázka – když v každé misi budu hrát proti živým protivníkům, co když můj tým nevyhraje? Inu, každá mise je chytře koncipována tak, aby i prohra měla svůj „světlý moment“ a nejde tím pádem o konečnou s nutností opakovat ji do momentu, kdy se vám povede zvítězit. I se šňůrou devíti proher za sebou můžete kampaň „dokončit“ a vidět dokonce jinou závěrečnou animaci, než když devětkrát vyhrajete.

MÓDNÍ MÓDY

Je však důležité zmínit, že kampaň hráči nabídne pouze dva módy – Attrition a Hardpoint Domination. První je variací na deathmatch, ovšem s velmi podstatným twistem. Na bojišti se nachází vedle dvanácti hráčů rovněž boti, za jejichž zabití dostanete pár bodíků navíc. A vzhledem k tomu, že další a další posily neustále přilétají z oběžné dráhy, tak si chytrý hráč spočítá, že i přes ně částečně vede cesta k vítězství. Mód Hardpoint Domination se naopak orientuje pouze na body, získané za držení tří klíčových bodů na mapě. Ovšem i zde existuje maličká obměna oproti podobným módům v jiných střílečkách – ke všem bodům se dostanete pěšky, ale pokud se zrovna nacházíte v Titánovi, můžete občas jen lačně popocházet okolo a snažit se vyčistit cestu ostatním. Anebo vystoupit...

Zbylé tři módy – Capture the Flag, Last Titan Standing a Pilot Hunter – nám k srdci tolik nepřirostly, ale pokud jsme si je namíchali do playlistu spolu s ostatními variantami, jednalo se o vítané oživení. Vzhledem k tomu, že se děj odehrává v relativně vzdálené budoucnosti, bylo zajímavé sledovat, jak se autoři poprali se zbrojním arzenálem vašeho pilota. Základ je prakticky totožný, jako v každé jiné MP střílečce. Útočná puška, brokovnice, pistole, granáty, od těch dnešních se liší pouze názvem a mají lehce futurističtější design. Z celého arzenálu, který odemknete během cesty ke svému padesátému levelu, jednoznačně vyčnívá Smart Pistol, která dovede sama zaměřit nepřítele a třemi rychlými výstřely ho poslat k zemi. Je možná trochu s podivem, že se autoři neodvázali trochu víc a nenabídli nám něco ve stylu BFG, má to ovšem dva velmi důležité důvody. Za prvé – snaha o co největší srozumitelnost celého arzenálu: ať už pilot nebo Titán, v porovnání s například posledním dílem Call of Duty mají jen velmi málo slotů pro dodatečnou úpravu herního stylu. Díky tomu je velmi jednoduché do hry naskočit a okamžitě jí porozumět. Zbraně mají stejný efekt jako dnešní bambitky a novinky jsou před vás kladeny ve velmi pozvolném tempu, což dává dost času si je osvojit. A za druhé zde figuruje ještě faktor jisté snahy o realističnost: pokud přistoupíte na to, že si lidstvo v budoucnu bude vyřizovat účty bojem pilotů a jejich Titánů, zatímco nad jejich hlavami budou operovat obří křižníky, tak by nějaký takový konflikt skutečně mohl vypadat jako jedno kolo Attrition.

VELKÉ PLECHOVÉ COSI

Zatím by se mohlo zdát, že je Titanfall moderní multiplayerová FPS z nedaleké budoucnosti, tečka. Jenže to, co jí velmi výrazně odlišuje od zbytku smečky, jsou již několikrát zmiňovaní Titáni. Obrovská plechová monstra, disponující palebnou silou tanku a manévrovatelností lehké helikoptéry. Každý pilot (s výjimkou módu Last Titan Standing) začíná kolo s odpočtem doby, do kdy se na bitevní pole snese jeho Titán. S každou ofenzivní/defenzivní akcí se tento odpočet o několik vteřin snižuje. Jakmile odpočet klesne na nulu, můžete si z nebes přivolat svého plechového mazlíka. Ano, mazlíka, protože k němu v průběhu času získáte opravdový vztah. A to přesto, že si ho nemůžete nijak vizuálně upravovat nebo jinak modifikovat jeho šasi. Na výběr jsou tři typy a odemknete je všechny za úspěšné dohrání obou kampaní.

Mohli byste namítnout, že jde v podstatě jen o variaci klasických a možná trochu nebezpečnějších dopravních prostředků z jiných MP stříleček, to by ale byl omyl. Titán není vozidlo, po jeho přivolání do něj totiž vůbec nemusíte nastoupit, přes jednoduché příkazy mu můžete poručit, ať vás hlídá či následuje, přičemž jeho AI poměrně chytře identifikuje největší hrozbu a snaží se s ní vypořádat za použití všech navolených prostředků. Teoreticky se tak na mapě v jednu chvíli může objevit 12 pilotů a jejich 12 Titánů, ale takové okamžiky jsou spíše výjimečné. Mnohem častější jev je trojice Titánů na obou stranách, kteří dovedou na patnáctce tak akorát prostorných map rozehrát hon na kočku a na myš.

Titanfall
i Zdroj: Hrej.cz

Laické oko by možná řeklo, že jakmile si přivoláte Titána, máte automatickou převahu nad ostatními. Ano i ne. Jeho zbraně jsou sice daleko účinnější, než u běžného vojáka, ale nevýhodou je samozřejmě jeho velikost. Titáni jsou na svou váhu a rozměry nesmírně dynamičtí a díky tomu, že jejich ovládací schéma je takřka totožné jako u pilota, není problém svištět na plný výkon už od prvního usednutí mezi čtyři displeje v kokpitu (a ne, jejich inicializace se neokouká ani po sto padesáté). Nevejdou se však do úzkých chodeb většiny budov, kde se nachází občas nějaký kontrolní bod a kam se zase mohou schovat piloti a pálit ze svých anti-titánských zbraní. Anebo se „mravenci“ schovají na střechu takřka kterékoliv budovy (extra trysky a parkourová výbava dovedou dělat divy) a hupsnou Titánovi přímo za krk, kde se kupodivu nachází jejich Achillova pata.

ZÁBAVA ZARUČENA

Dokud si však sami Titanfall nezahrajete, nedokážete pochopit, že výše popsaná kombinace kámen-nůžky-papír, kdy ani jeden hráč nemá navrch a oceňuje se zejména týmové pojetí, může být v nějakém ohledu lepší, než je standard většiny dnešních stříleček. Neexistuje zde něco jako ultimátní kombo, proti kterému není obrany. Ano, možná se časem objeví kombinace, proti které nebude příjemné hrát, ale ta vydrží nejdéle do chvíle, kdy odporného pilota zašlápnete do země svou mocnou kovovou hnátou. Síla Titanfallu tkví zejména v jindy nepodstatných detailech. Když vás zaměří nějaký nepřátelský pilot se svým raketometem, dostanete vizuální i zvukovou informaci o směru hrozby. Když na vašeho Titána skočí nepřátelský pilot, ozve se duté bouchání, jak jeho hi-tech botky dupají po pancíři.

Pokud bychom přece jen museli vypíchnout chyby, naše výtky by směřovaly ke grafice.

Nástup do Titána může probíhat z mnoha různých směrů – můžete naskočit, podlézt, hupsnout do kokpitu z výšky, nebo se nechat usadit obří robotickou rukou dovnitř. Při částečném zneviditelnění vás lidské oko odhalí poměrně snadno, ale Titán už s tím má problémy. Aby taky ne, když se ven koukáte nikoliv přes poklop, ale skrz systém čtyř kamer, které lze snadno ošálit. A není sladší odměny, než i po zpackaném kole odletět v únikovém modulu, do něhož jste naskočili těsně předtím, než ho nepřátelští vojáci stihli zničit. Každé kolo je díky odlišnému rozložení sil unikátní a během kampaňe se často bavíte víc, než i u těch nejlepších singleplayerových misí z Call of Duty/Battlefieldu. A pokud byste přece jen toužili si tuto skvělou formuli něčím ozvláštnit, existuje zde systém takzvaných Burn Cards, které získáváte téměř v každém kole. Po jejich jednorázové aktivaci (efekt vydrží do chvíle, kdy zemřete) dostanete vždy nějakou výhodu typu účinnější zbraně nebo dvojitého expení. Nejde však o overkill, proti kterému by nebylo obrany a karet je k dispozici tolik (do každého kola si však můžete vzít maximálně tři), že na druhé straně jistě bude někdo s neutralizujícím účinkem.

Pokud bychom přece jen museli vypíchnout chyby, naše výtky by směřovaly ke grafice. Jak na PC při nejvyšších detailech, tak na Xbox One se nejedná o žádný technický zázrak a byť se Source engine snaží ze všech sil, na aktuální špičku to už nestačí, což se odráží i v nulové možnosti něco rozmlátit. Podstatné však je, že hru rozběhnete i na ne úplně aktuálních strojích v šedesáti snímcích za vteřinu. A i když grafika opravdu není to, na čem by hra významně stavěla, je přece jen fajn prohlédnout si všech patnáct rozsáhlých map v co nejvyšší kvalitě a obdivovat i události, které nesouvisí přímo s daným kolem. Za všechny jmenujme výbuch křižníku nebo obří mimozemské formy života, které se nerušené prochází kolem bitevní vřavy.

Titanfall je čirá zábava. Časem možná zatoužíte po více módech, více Titánech (k dispozici jsou 3 typy), více zbraních a více všeho, ale s tím zřejmě budeme muset počkat až na druhý díl. Dovolujeme si však tvrdit, že veškerý čas, který do jeho téměř jistého vydání uplyne, budeme trávit spokojeným ničením Titánů a pobíháním po střechách industriálních komplexů. Ano, hype byl v tomto případě trochu nečekaně na místě.

Titanfall
Xbox Xbox One
Windows PC
Xbox Xbox 360

Verdikt

Možná nejde o takovou revoluci, jaká byla odstartována prvním Modern Warfare, ale zcela určitě jde o evoluci. Mimořádně zábavnou a akcí nabitou evoluci, které bez mrknutí oka věnujete desítky a stovky hodin.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama