Thronebreaker: The Witcher Tales Recenze Thronebreaker: The Witcher Tales

Thronebreaker: The Witcher Tales

Aleš Tihlařík

Aleš Tihlařík

2. 11. 2018 17:18 5
Reklama

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že CD Projekt RED je miláčkem hromady RPG hráčů. Za takřka bezmeznou láskou samozřejmě nestojí nic jiného než série, věnující se osudům zaklínače Geralta. První díl svými kvalitami nečekaně zaujal velké množství majoritně evropských hráčů, druhý pak i zbytku světa dokázal, že jeho předchůdce nebyla jen náhoda. Slovanskost se sice trochu vytratila, ale v plné parádě se vrátila s dílem třetím, který v kombinaci s výbornými DLC v očích mnoha hráčů aspiruje na jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší RPG všech dob.

Trojka kromě megalomanství, hutné atmosféry a propracovaných vedlejších úkolů přinesla také karetní hru Gwent (v češtině Gwint). Polské studio má s minihrami, a ostatně i kartičkami, bohaté zkušenosti (na mysl vyvstávají legendární, avšak bohužel neherní kartičky z dílu prvního), a právě Gwent učaroval mnohým natolik, že se jej začali dožadovat ve stand-alone titulech. Online iterace, která již nějaký ten rok běží, a s vydáním dnes recenzovaného kousku opustila beta fázi, však pro mnohé z nás nepředstavuje velké lákadlo. Vidina krátké a jednoduché příběhové hry, stojící na podobných pravidlech, je však pravým opakem, dílem velmi lákavým – hlavně tedy v případě, kdy ta hra nakonec není krátká ani jednoduchá. Dokáží však tvůrci vyprávět zajímavé příběhy i bez toho, aniž by se v hlavní roli objevil provařený Gerland z Ryble a jeho obvyklá parta?

POTŘETÍ JINAK

Pokud k Thronebreaker: The Witcher Tales, přistoupíte s tím, že za sebou máte desítky partiček ze trojky, a nemusíte se tedy nic nového učit, budete pravděpodobně na omylu. To je dobrou zprávou pro nováčky v sérii, zkušené harcovníky však musí přemýšlet nad otázkou, proč Poláci třikrát vytvořili Gwent, jen pokaždé jinak. Třeba uživatelské rozhraní je pokaždé jiné – se třetím Zaklínačem byl vytvořen zajímavý styl, který byl v betě Gwent Online naprosto sešrotován úchylnými barvičkami, jen aby byl v současnosti opět přiblížen podobě ze trojky.

Vybírání z mnoha balíčků odlišných frakcí je v Thronebreakeru také to tam, díky hraní za královnu Meve se výběr podstatně smrsknul, a zapomenout tak můžete nejen na monstra a elfy, ale samozřejmě také na extrémně silné Nilfgaardské špehy ze trojky. Právě zlotřilá unie Nilfgaardu a Scoia’tael totiž je, jak samozřejmě ví všichni, kdo četli Sapkowského knižní předlohu, úhlavním nepřítelem Lyrijsko-rivské armády, v jejímž čele Meve stojí.

NILFGAARĎANY U NÁS NECHCEME!

Právě invaze „Černých“ je ústředním motivem hry, kterého si v rámci příběhu plného zvratů a zajímavých dialogů s možností volby, užijete do sytosti. Jak jste si jistě z dříve zveřejněných záběrů všimli, hra se sestává ze dvou hlavních částí – kromě bitevní, resp. karetní, to je i explorační, kdy s Meve a její armádou cestujete zpustošeným světem. Přestože by druhá jmenovaná část mohla evokovat Pokémony, je to naštěstí jen pocit. Souboje, které na mapě absolvujete, vidíte předem (tedy až na výjimky žádná náhodná setkání ve vysoké trávě), intuitivní fast travel a autosave je všudypřítomný, a čekají vás i tuny textu. Toho jsou ve hře opravdu hromady, a když jsem v úvodu avizoval, že Thronebreaker rozhodně není tím malým přídavkem k Zaklínačovi, který jsme, minimálně brzy po oznámení, očekávali, tak jsem rozhodně nelhal. Vždyť závěrečné titulky, které jsem po splnění takřka všeho, co splnit šlo, uzřel po asi 35 hodinách hraní, trvají celých 17 minut.

Tu a tam narazíte na človíčka v nesnázích, který vám za pomoc něco nabídne, jindy zase při cestě stojí kaplička, zlepšující morálku vojska.

Zpět ale k jednotlivým složkám hry. Explorace na příjemných pololineárních mapách je, stejně jako vlastně celá hra, ovládána čistě myší, do dalších míst se tedy dostáváte klikáním – podobně, jako v diablovkách. A podobně jako v Diablu, i v Thronebreakeru můžete narazit na hromady předmětů, hodných sesbírání.

Základní jednotky jsou tři, konkrétně dřevo, peníze a rekruti. Na dřevo a peníze narazíte zpravidla po lesích a vítězných bitvách, rekruty zase získáte ve vesničkách, či v příběhových momentech. Tu a tam narazíte na človíčka v nesnázích, který vám za pomoc něco nabídne, jindy zase při cestě stojí kaplička, zlepšující morálku vojska. Na každé mapě se nachází i několik pokladů, ukrývajících obsah do online části Gwentu, nejčastěji však potkáte právě lumpy a potvory, snažící se Meve připravit nejen o věneček (mám samozřejmě na mysli ten zlatý, zdobící její hlavu), ale tradičně i život.

VE ZNAMENÍ REDUKCE

V té chvíli se celá hra přepne na starou známou hrací desku, která však oproti trojce a beta verzím Gwent Online smrskla herní řady z původních tří na dvě pro každou stranu. Díky tomu jsem se v průběhu hry občas potýkal s poměrně malým herním polem, které při mé strategii „Čím víc karet, tím líp karet“ v pozdějších fázích soubojů přestávalo dostačovat. V tu chvíli vámi vynesené karty mizí kdesi v éteru, a trumfy, které jste si chystali na později, se nenávratně ztrácí. Ono to však není až takovým problémem, jak by se mohlo zdát, jelikož Thronebreaker je na střední obtížnost, kterou jsem podobně jako drtivá většina hráčů zvolil, až příliš jednoduchý.

Postupem hrou za sesbírané jednotky tvoříte nové a vylepšené karty, díky rozmarům příběhu vám do armády přibývají i unikátní jednotky, a po pár úvodních hodinách zjistíte, že vaše armáda tu nepřátelskou rozmetá i bez nějaké enormní snahy.

Na začátku je obtížnost nastavena skvěle, díky využívání základních jednotek se s některými soupeři vypořádáte o něco jednodušeji, s jinými o něco složitěji, ale v případě porážky přesně víte, co jste udělali špatně. Postupem hrou však za sesbírané jednotky tvoříte nové a vylepšené karty, díky rozmarům příběhu vám do armády přibývají i unikátní jednotky, a po pár úvodních hodinách zjistíte, že vaše armáda tu nepřátelskou rozmetá i bez nějaké enormní snahy. Od nějaké desáté po třicátou hodinu tak v mém případě Meve vyhrávala bitvy v poměru přibližně dvou set ku čtrnácti, přičemž zbylé životy nepřátel nevyhasly jen díky tomu, že se na několik mých útočných jednotek už prostě nedostalo.

ABIGAIL PRODÁVÁ PEXESO

Dle ohlasů z internetu je podobně nenáročná i nejvyšší ze tří obtížností (které se dají za pochodu měnit), co se tedy týká vybalancování soubojů, čeká polské vývojáře ještě nějaká ta práce po vydání. Ostrý kontrast nastane hlavně u dvou pozdějších bitev, z nichž na jednu z nich je nutné úplně přestavět balíček, druhá pak zahrnuje opravdu obtížně řešitelnou bitvu.

Výborně zvolenou obtížnost mají naopak puzzly, které jsou postaveny z velké části na stejných mechanismech, jako souboje. V některých jde o eliminaci nepřátel za pomoci hrou předdefinovaných jednotek, jindy se jedná o variace na pexeso či pokus o únik. Na rozdíl od základní hry, ve které si jednotlivé tahy po několika hodinách takřka zautomatizujete, je v těchto hojně roztroušených úkolech nutné opravdu přemýšlet, což je opravdu příjemným zpestřením celého zážitku.

Válečná nálada přikládá pod kotel rasismu a zášti, na každém kroku cítíte opovržení, zradu a podlost.

Jinak je v Thronebreakerovi vše podobně, jako jste zvyklí ze trojky, případně online souputníka. Vůdci disponují podpůrnými abilitami, které mohou použít jednou za určitý čas, některé karty je potřeba aktivovat pro využití speciálních schopností, jiné je možné reinkarnovat, násobit či doplňovat pro léčení… A i zdejší svět je stále stejný, což rozhodně nemyslím v negativním smyslu. Ačkoliv sem a tam padne nějaký vtípek, cestování zpustošeným Aedirnem, Angrenem a dalšími oblastmi rozhodně není žádná sranda. Válečná nálada přikládá pod kotel rasismu a zášti, na každém kroku cítíte opovržení, zradu a podlost. Paralela s naším světem CD Projektu RED opět vyšla na jedničku, a díky komiksovým filmečkům a zajímavě ztvárněným rozhovorům hra neztratila zaklínačské kouzlo, ačkoliv praktikantů tohoto starého, leč poctivého řemesla, tady příliš nepotkáte.

„DUVVELSHEYS!“

Lví podíl na tom má i povedený soundtrack, za kterým stojí dvorní skladatel studia, Marcin Przybylowicz. U jedné z nových písní mi sice přišlo, že se až příliš nápadně blíží ústřední melodii z první Mafie, hudba i zvuky však i přes tuto maličkou kaňku výborně dotváří atmosféru – ostatně podobně jako dabing a jazyk textů, který však pro našince může tvořit podstatnou překážku.

Díky exkluzivnímu vydání na platformě GOG hra nepotřebuje žádného distributora, překlady si tedy studio zajišťuje samo. Hra je kromě angličtiny kompletně přeložena do deseti dalších jazyků, vzhledem k nevalné velikosti našeho trhu však bohužel chybí čeština. Pokud by Thronebreaker byl tím malým přívěškem ke třetímu dílu a online Gwentu, kterým se kdysi jevil, asi by se nejednalo o nepřekonatelný problém. Vzhledem ke spoustě složitého textu, blížícího se svým jazykem staroskotštině, však bude pro člověka nevládnoucího slušnou angličtinou, případně jiným z dostupných jazyků, velmi složité, prokousat se všemi zkráceninami a dobovými slovy.

Tím samozřejmě nechci nikoho odradit, dialogy si totiž můžete odklikávat dle vlastního tempa, což by k případnému chápání mohlo pomoci. Stejně jako ostatní hry, i Thronebreaker si samozřejmě můžete zahrát bez jakékoliv znalosti cizího jazyka, ochudíte se ale o to nejlepší, čímž je i přes povedené kartičkové souboje příběh, doplňující další střípek do skládačky bohatého a nesmírně zajímavého univerza. Díky horám textu je zároveň velmi nepravděpodobné, že bychom se někdy dočkali alespoň fanouškovské češtiny, která by případným nadšencům trvala věky, a nemusela by ani zdaleka dosahovat kvalitních překladů, kterými se u nás hry Zaklínač doposud pyšnily.

JE MÉNĚ NAKONEC VÍCE?

I přes několik opravitelných problémů a chybějící češtinu je Thronebreaker: The Witcher Tales dalším výborným titulem z pera adorovaných polských vývojářů. Na každém kroku hrou jde vidět, že je Zaklínač ještě rozhodně nepřestal bavit. A přestože jsme se tentokrát místo 3rd person pohledu, realistických CGI efektů a filmečků dočkali spíše komiksové stylizace, hře to nijak neublížilo.

Abych tedy odpověděl na otázku z druhého odstavce – ne, svět Zaklínače nutně nemusí stát na Gerwantovi, Marigoldovi a Klepně. CD Projekt RED má toto univerzum natolik v oblibě, že z něj dovede vyprávět příběhy, kvalitou zcela srovnatelné s původní předlohou Andrzeje Sapkowského. A jak už nám bylo mnohokrát naznačeno v minulosti, po vývoji Cyberpunk 2077 bychom zase mohli nahlédnout mezi srdnaté trpaslíky, hrdé, leč osudem zkoušené elfy, či glamaryemi pomazané pletichářské čarodějky. Mně tedy v tuto chvíli nezbývá nic jiného než se rozloučit přesně tak, jako se s hráčem loučí samotný Thronebreaker: „Till the time comes… For the next tale…“

Thronebreaker: The Witcher Tales
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Ani příliš nízká obtížnost nedovede potopit zábavnou a nesmírně obsáhlou zaklínačskou „bokovku“. Pokud vás toto univerzum alespoň trochu zajímá, je pro vás Thronebreaker povinností.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama