The Works of Mercy Recenze The Works of Mercy

The Works of Mercy

Aleš Tihlařík

Aleš Tihlařík

15. 10. 2018 14:10 2
Reklama

Občas se do mých nenechavých recenzentských pracek dostane titul, který ve mně vyvolá mraky pocitů, které nejsem schopen jednoznačně roztřídit. Většinou je to však kvůli hře samotné, nikoliv kvůli vírům okolo ní. The Works of Mercy je právě tím druhým případem – a fakt, že za ním nestojí velký zlý vydavatel, nýbrž maličké indie studio, situaci zrovna nepomáhá.

Veřejná historie tohoto psychologického hororu se datuje do února 2016, kdy si pro sebe polští Pentacle získali poměrně slušné publikum na Kickstarteru. Vyleštěný Unreal Engine 4. generace předvedl svá kouzla, a v rámci takřka fotorealistické šestiminutové ukázky z hraní dovedl přivábit 700 backerů, přispívajících tvůrcům asi 300 tisíci korun, což na doposud neznámé studio není špatný výsledek. Určitě pomohla i přiznaná inspirace P.T., otázkou však je, zdali v posledních třech letech vůbec vyšel nějaký indie horor, který se Kodžimovým teaserem na zrušené Silent Hills neinspiroval.

LESKLEJŠÍ NEŽ HLAVA BRUCE WILLISE

Pryč ale z minulosti a rychlý přesun do reality. The Works of Mercy je, jak už bylo řečeno, psychologickým hororem. Převtěluje vás do bytu a kůže nepojmenovaného hrdiny, který je dle mého soudu pravděpodobně architektem – dalo by se totiž říct, že denní části hry připomíná jakousi ukázku bytu. Cítíte se jako na prohlídce prostor, které si nemůžete dovolit, ale přesto si je chcete náležitě osahat, jelikož celý byt se nádherně leskne – a to až do takové míry, že i tunerům z Pimp My Ride by ze zdejšího chromu slzely oči.

Jeden z komunitních komentářů, který se mi vryl do paměti, hlásal: „Vypadá to, jako by si tvůrci koupili asset domu v Unreal Engine 4, a následně se na něj pokusili naroubovat hru.“ To je samozřejmě přehnaně kruté označení, je však pravdou, že pokud se dá na The Works of Mercy něco vypíchnout, bude to procházení překrásným obydlím za denního světla. Zamrzí ale neinteraktivita prostředí – ačkoliv můžete hrát na klavír a otevírat šuplíky, do rukou nelze popadnout skoro nic. Demonstrační ukázka při vstupu na Kickstarter ukazovala funkčnost vypínačů světel, skvělou fyziku vody a zaplněné, živoucí prostředí. V plné hře je na lince pár hrníčků, které můžete rozbít, a ačkoliv je vám k dispozici třeba splachovací záchod nebo několik (samozřejmě neotevíratelných) knih, nemáte žádný důvod k tomu, zdejší prostředí prozkoumávat – předměty se stále nádherně blýskají, ale prostě nic nedělají, a to včetně spínačů světla, které by v podobně koncipované hře mohly nadělat spoustu parády. Pobavil jsem se snad jen s kuchyňským dřezem, kde můžete pustit kohoutek, a díky otevíratelným spodním dvířkám sledovat, jak voda bez přítomnosti odpadu propadá skrze textury do prázdna.

Očekával bych tedy, že v této limitované rozloze bude možné zažít alespoň zrnko interaktivity, ale pravděpodobně jsem se přepočítal.

Možná zním jako příliš velký pedant, jenže kromě několika desítek čtverečních metrů bytu jsou ve hře k dispozici už jen tři další malé lokace, do kterých podíváte dohromady asi na pět minut – přičemž jedna z nich je ohyzdný sklep, ve kterém asi tvůrcům došly peníze na grafika. Očekával bych tedy, že v této limitované rozloze bude možné zažít alespoň zrnko interaktivity, ale pravděpodobně jsem se přepočítal.

„TAK SI JE KLIDNĚ KUCHNI!“

V tuto chvíli se pravděpodobně divíte tomu, že jsem hned tři úvodní odstavce věnoval popisu prostředí, jenže právě prostředí je bohužel i přes svoji strohost jednou z těch zajímavějších částí hry. Základní kostra příběhu je jednoduchá – telefon zvoní a volá poměrně charizmatický hlas, který vám s ledovým klidem oznámí, že má v držení vaši ženu a dceru. Máte samozřejmě šanci se s nimi shledat, ale to jen v případě, že budete plnit jeho pokyny. Ty se sestávají z vraždění návštěvníků vašeho blyštivého apartmá, což napovídá, že The Works of Mercy je jedním z mála hororů, který vás nechá hrát za predátora, nikoliv oběť. Jenže právě hororová složka zde, nejen díky tomuto mechanismu, příliš nefunguje, což je samozřejmě problém.

První chybou je fakt, že o vaší rodině nic nevíte. Naleznete sice pár fotek, ale nečekejte žádné hovory, dopisy či alespoň upomínky na jejich přítomnost v bytě. Když vám tedy neznámý hlas hrozí, že je hodlá pomaličku porcovat, bude vám to pravděpodobně srdečně jedno. Atmosféra by šla doplnit alespoň nějakým dialogem, který by naznačil, že se vaše postava opravdu bojí o jejich zdraví, případně později lituje svých činů. To ale bohužel v celé hře nezažijete, jelikož hlavní hrdina není nadabovaný. Kromě úplného konce, obsahujícího zajímavý příběhový zvrat, z něj nevyleze ani hlásku, jeho odpovědi na výhružky či komunikaci s plně, avšak nepříliš kvalitně dabovanými „hosty“, tedy obstarává pouze textový systém.

VŠECHNY CESTY VEDOU DO ŘÍMA

Ten měl být jedním z hlavních trumfů, jelikož právě možnost, ovlivnit svými odpověďmi tok hry, není v hororových hrách často k vidění. Drtivá většina voleb však jen lehce alternuje dialogy – konkrétněji se v nich změní jedna věta a zbytek dialogu se odehrává úplně stejně. To jsem si ostatně na vlastní pěst ověřil hned trojitým průchodem hrou, kdy jsem pokaždé volil jiné odpovědi. Těch opravdu důležitých rozhodnutí je jen pár, přičemž jejich jediná správná kombinace pak vede k dobrému konci. Pokud byť jen jedinkrát zvolíte špatně, dostanete konec mnohem horší. Své volby navíc nemůžete zpětně změnit, The Works of Mercy totiž bohužel neobsahuje ani ukládací systém, je tedy třeba jej dohrát na jeden zátah. To však není nijak výrazný problém, jelikož první průchod vám i s kompletním průzkumem prostředí zabere maximálně hodinu a čtvrt. Druhé dohrání je pak otázkou pouhých čtyřiceti minut, a když jsem se hrou prokousával potřetí, měl jsem pocit, že závěrečné titulky, ve kterých jsou mj. obsaženi i všichni backeři, jsou snad delší než samotná hra.

Šmejděníčko je zajímavé asi tolik, že ani Vydra s Bouškovou by při něm nedovedli předstírat vzrušení.

Příběh tedy spočívá v tom, že většinu hry strávíte na pravidelné lince telefon-bezcílné bloudění po bytě, a šmejděníčko je zajímavé asi tolik, že ani Vydra s Bouškovou by při něm nedovedli předstírat vzrušení. Občas je to ve tmě, občas zase ve světle, a někdy se objeví blikající postava, se kterou interagujete v naprosto nelogických „jednostranných dialozích.“ Ano, postavy v The Works of Mercy blikají, jelikož každé setkání tváří v tvář znamená zvláštní barevný filtr, který je zde pravděpodobně kvůli tomu, abyste si nevšimli, jak hnusné modely postav jsou. Ačkoliv se všude okolo nachází kvanta blyštivých zrcadel, podívat se nemůžete dokonce ani na sebe, protože „Monstra se neodráží v zrcadle.“ Můj tip ale je, že vývojáři prostě nechtěli, aby vám nehezký odraz hlavního hrdiny kazil zážitek.

„GAMEPADU SE VÁM ZACHTĚLO?!“

Kdybychom se bavili o krásném a technicky skvěle zvládnutém titulu, asi by se přes prázdná prostředí, chabou herní délku nebo nelogická setkání dalo s přimhouřením obou očí přenést, nicméně ani po téhle stránce hra neexceluje. Zatímco na denním světle vás grafika v prvních pár minutách odzbrojí, přesun do tmy už tak hezký není, a navíc jej trápí propady frameratu. Samotné zabíjení, které by hře mohlo dodat zajímavější atmosféru, je odbyto pouhým probliknutím černé obrazovky, a ani pohyb hrou není nijak příjemný. Při každém podřepu přeskočí obraz – což není efekt, ale grafický glitch – v herním menu se špatně orientuje, a dokonce i taková banalita, jakou je hraní s gamepadem, což je u většiny lidí preferovanou možností hraní podobných walking simulátorů, není dostupná. Funguje jen samotný pohyb, ale s prostředím se pomocí gamepadu nedá interagovat. A to se bavíme o hře, která jako jeden z hlavních prvků při vstupu na Kickstarter uváděla podporu VR.

Crowdfundingové servery jsou dobrým slouhou, ale špatným pánem…

A tím se oklikou dostáváme k tomu, co jsem načal v úvodu. Crowdfundingové servery jsou dobrým slouhou, ale špatným pánem, a pokud už něco slíbíte, tak se od vás očekává, že slib splníte. Gameplay demo, ve kterém byl svět mnohem interaktivnější a hezčí, jsem ostatně již zmiňoval, jedním ze slibů byla ale i zmíněná podpora virtuální reality, která se, jak už asi tušíte, nekoná. Jak se pak tvůrci staví ke stížnostem svých backerů, si můžete sami přečíst na Steamu. V oficiálním příspěvku hlásají, že hra se nedočká žádných updatů nebo patchů, jelikož se již posunuli na, a teď cituji: „Jiný, doufejme lepší projekt.“

Právě tento přístup je důvodem, proč nad The Works of Mercy rozhodně nenechávám pracovat svůj soucit. Inkasování financí za nesplněné sliby možná funguje v politice, v herním vývoji se však právem naštvaným fanouškům zákonitě nelíbí. Dalo by se to tolerovat v případě, že by se jim dostalo alespoň nějaké oficiální omluvy, případně upřímného vysvětlení, že projekt se vlivem nezkušenosti mladých Poláků dostal do finančních potíží. Nevím, jestli je reálný styl komunikace dílem právě nezkušenosti, nebo rovnou arogance, upřímně se však nedivím lidem, kteří hru bez pardonu refundují.

RADĚJI KNIHU

Na druhou stranu však musím přiznat, že i tak je mi Pentaclu tak trochu líto. Kickstarteroví backeři sice peníze zpět nikdy nedostanou, kupci na Steamu však mohou hru dohrát klidně dvakrát, a pak stále zažádat o vrácení peněz. Už teď se navíc po YouTube povaluje hromada videí, které zaznamenávají kompletní průchod hrou, což pro tvůrce v konečném důsledku znamená, že od spousty regulérních i potenciálních hráčů nakonec peníze za hru vůbec neuvidí. Má však smysl litovat studio, které se nejen vykašlalo na fanoušky, ale navíc nedovedlo vyrobit ani alespoň průměrnou hru?

A ten nápad přitom vůbec nebyl špatný, základ v podobě hezkého prostředí také vypadal dobře. Stačilo by napsat jeden krátký uspokojivý příběh, vykašlat se na zbytečné volby a neslibovat revoluci. Potom by z The Works of Mercy byla obstojná hra, která by za svoji momentální cenu 15 EUR byla hodná doporučení. V tomhle stavu mi však přijde, že větší psychologický horor, než se hrou zažijí hráči, momentálně prožívají spíše polští vývojáři.

Pokud jste si pak na tento titul dělali zálusk, tak vám doporučím, abyste si za podobnou cenu pořídili půlroční předplatné prémiového archivu TV Barrandov, jelikož poměr cena/psychologický teror je v tomhle případě nepřekonatelný – a tím spíš titulem, jakým je The Works of Mercy.

The Works of Mercy
Windows PC

Verdikt

Názorný důkaz toho, že z úžasného gameplay dema nemusí vyjít úžasná, ba ani průměrná hra. Při hraní tak budete kromě nákupu litovat i toho, že do zdejších blyštivých a krásně vymodelovaných zásuvek nemůžete strčit prst.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama