The Tomorrow Children Recenze The Tomorrow Children

The Tomorrow Children

Pavel Makal

Pavel Makal

5. 10. 2016 07:15 2
Reklama

Vážení soudruzi, po čase jsem tu opět já, soudruh Makal z politického oddělení Hrej.cz, abych s vámi pobesedoval o radostném budování světlých zítřků. Nebojte se, tentokrát se nebudeme muset vciťovat do kůže imperialistického štváče, který neuznává svrchovanost soudruhů z Korejské lidově demokratické republiky. Hra s půvabným a nadějným názvem Děti zítřka je oslavou komunismu a vzájemnosti v té nejryzejší podobě. Zatímco drobotina na západě hraje ideologicky vadný Minecraft, ve kterém je klidně možné stavět si jen pro svou vlastní potřebu a ostatní soudruhy třeba i sprostě napadat, v The Tomorrow Children spojíme své síly dohromady, abychom se vyprostili z jedné velké šlamastyky.

EXPERIMENT, KTERÝ NEVYŠEL

Tak, necháme soudruha na chvíli odpočívat a raději se podíváme, co The Tomorrow Children vlastně je a není. Titul z pera studia Q-Games, které možná nejlépe znáte díky sérii PixelJunk, rozhodně není hrou, kterou byste si mohli jen tak šmahem zaškatulkovat. V úplném jádru jde sice opět o těžení materiálů a stavění, zde se na to ovšem jde trochu jinak. Napřed základní příběhové pozadí – někdy v alternativním roce 1967 se sovětským vědcům šeredně nepovedl podivný experiment, při kterém se snažili propojit mysl všech lidí v jedno kolektivní vědomí. Těžko říct, co se zvrtlo, každopádně lidstvo to pořádně odskákalo a všechny propojené mysli společně vytvořily prapodivnou entitu jménem Void, tedy bílý svět na pokraji prázdnoty, ze kterého občas vyčnívají obskurní objekty, jako například gigantická prasečí hlava s jablkem v tlamě a podobně. To ale zjevně nestačilo, a tak se z rostoucího strachu, který v rámci kolektivního vědomí Voidu bobtnal, zrodili Izvergové, podivní tvorové připomínající obří robotické ještěry nebo hmyz. Ze světa se zkrátka stalo skutečně báječné místo a zdálo se, že život, jak jej známe, už není na pořadu dne.

Umělecký dojem, kterým na vás hra dýchne, je od prvního okamžiku tak silný, že své počáteční kroky budete nejspíš věnovat čirému zkoumání a obdivování.

Naštěstí se několika chytrým mozkům, které přežily (patrně také v Sovětském svazu), podařilo vymyslet plán, jak situaci zvrátit. Za pomoci projekčních klonů, tedy malých holčiček s roztomilými oblečky, je třeba vybudovat ve Voidu nová města a zarazit řádění Izvergů. Vy sami se stanete jedním takovým klonem a po absolvování kratičkého tutoriálu se zlověstnou mluvící hlavou v retro obrazovce je na čase, abyste také přiložili ruku k dílu. Vyberete si jedno z mnoha měst, které se stane vaším příštím působištěm, a neosobní metro vás doveze na jeho území. Zde začíná vaše snažení a je dost dobře možné, že zde i skončí, o tom však až později.

VÝTVARNÍCI NA STEROIDECH

Normálně se grafice a technickému zpracování věnuji až ke konci recenze, tentokrát ale udělám výjimku. Umělecký dojem, kterým na vás hra dýchne, je totiž od prvního okamžiku tak silný, že své počáteční kroky budete nejspíš věnovat čirému zkoumání a obdivování. Grafika je skutečně krásná, troufám si tvrdit, že nic podobného tu ještě nebylo. Nebývalý výtvarný styl skvěle doplňují funkce proprietárního enginu, který se podle slov autorů snaží dosáhnout kvality filmů od Pixaru. Simulace různých materiálů, odlesky světel či barevná paleta jsou naprosto unikátní a vše je podpořeno bizarní architekturou staveb, surrealistických ostrovů v okolí měst a spoustou komunistické propagandy. Při hraní The Tomorrow Children máte pocit, jako byste se propadli do starého, velmi angažovaného animovaného filmu, který má malým svazákům nacpat do hlavy co nejvíce lásky k budování. Atmosféru izolace nepodporuje jen bílá a vražedná prázdnota všude kolem vás, ale i ostatní hráči, kteří se vždy na zlomek okamžiku objevují při svých činnostech, aby zas zmizeli a nechali vás uprostřed zvláštního světa o samotě. Tento prvek nejspíš neoceníte, budete-li chtít hrát s kamarádem, protože se ve hře prakticky neuvidíte a kooperace je tím pádem spíše pocitová. Vliv na atmosféru je však neoddiskutovatelný. Co se technické a umělecké stránky týče, není hře prakticky co vytknout, až na občasné delší nahrávací časy, které vás ale potkají prakticky jen při navštěvování jiných měst skrz podzemní dráhu. S dalšími aspekty už to bohužel tak slavné není.

Když už jste se dostatečně pokochali podobou místního prostředí, je na čase začít skutečně hrát. Váš úkol je veskrze prostý, těžit materiály, transportovat je do skladiště ve městě a bránit svůj ostrůvek bezpečí proti nájezdům hrozivých Izvargů. Jak už jsem uvedl, v okolí města, odděleny smrtící prázdnotou Voidu, leží podivuhodné konstrukce, které si přímo říkají o prozkoumání a vytěžení. Bezpečně k nim můžete cestovat například za pomoci pravidelné autobusové linky, záhy se ale dostanete například k jetpacku a můžete se na hromadnou dopravu vykašlat. Ach, jak jen závidím své malé dělnici, že se může po světě transportovat pomocí raketového batůžku a nemusí snášet spolucestující! Ostrovy, které mají obskurní tvary a podoby, jsou plné skrytých chodeb a jeskyní, do kterých se můžete s trochou snahy prokutat. Skrývají totiž často ten nejdůležitější poklad – matrjošky. Ty zde nefungují jako kýčovitý suvenýr pro turisty, jedná se totiž o lidské bytosti, které byly vlivem experimentu uvrženy do stavu nevědomí. Vaším primárním úkolem je zachránit jich dost na to, aby byla dovršena populační míra ve vašem městě. U sebe můžete mít vždy jen jednu, jestliže při jejím transportu do města zemřete, panenka se rozbije. Když se počet obyvatel naplní, město je oficiálně prohlášeno za dokončené a vy se můžete vydat k dalšímu…a dalšímu…a dalšímu.

ZÍTŘKU VSTŘÍC ŠNEČÍM TEMPEM

Možná cítíte, že hra ve skutečnosti nemá žádný endgame, žádné vyvrcholení. Je tomu skutečně tak, tohle je zkrátka čirý sandbox, bohužel v mnoha ohledech dost nepovedený. Těžení materiálů a jejich expedice do města je po čase neuvěřitelně otravnou a úmornou činností, zejména proto, že máte velice omezený inventář. Nástroje se samozřejmě pravidelně opotřebovávají a se zlomeným krumpáčem toho věru moc nezmůžete. Mou největší výtkou hře je však její příšerná repetitivnost spojená s naprosto nesnesitelně pomalým tempem. Chcete něco vyrobit? Musíte u ponku splnit hloupý puzzle. Poprvé se vám to bude zdát jako dobrý nápad, po desáté budete designera proklínat. Cesty autobusem jsou zdlouhavé a pokud se třeba těšíte na obranu města před obřími monstry, čeká vás nudné a pomalé ostřelování bez většího aktivního zapojení. Nejčastěji vás budou otravovat podivní komáři, které vyřídíte jednou ranou z brokovnice a možná si s láskou vzpomenete na absenci vos v Minecraftu. Jestli je tohle představa autorů o survivalu, tak by si tento výraz měli najít v naučném slovníku. To jediné, co vás bude ohrožovat na životě, je neustálá nutnost čekat ve frontách. Pokud, stejně jako já, tuto činnost nenávidíte v reálném světě, držte se od téhle hry dál. Chcete něco vyrobit a někdo používá ponk? Šup do fronty. Chcete si po náročném dni vyzvednout odměnu za odvedenou práci? Tak to si asi počkáte. Chápu, že to byl pokus o prohloubení atmosféry, ale takhle ne, pánové. Já chci hrát, ne čekat.

K čemu jsou pravidelné volby starosty nebo jednoduchý RPG systém, díky němuž si můžete vylepšovat svou dělnici, když jádro hry je nezábavná šedá nuda bez hmatatelného výsledku?

Smutné je například i to, že ve městě může stavět každý naprosto bez rozmyslu, takže se vám prakticky nikdy nemůže podařit dosáhnout nějaké smysluplné estetiky. Vše nakonec vypadá jako chaotický mišmaš budov bez ladu a skladu, okořeněný stupidně rozmístěnými okrasnými prvky. Je to škoda, protože jak už jsem psal na začátku, právě vzhled je snad nejsilnější stránkou hry a vybudovat si socialistický ráj na zemi je jistě snem nejednoho z nás. Navíc do města většinou přijdete ve chvíli, kdy je jeho budování již prakticky u konce a vy můžete jen dál tupě nosit materiály a matrjošky. Hra se snaží těžit ze své inspirace marxistickým pohledem na svět a společnost, bohužel ale hratelnost sama veškeré úsměvné prvky zakopává hluboko do země. K čemu jsou pravidelné volby starosty nebo jednoduchý RPG systém, díky němuž si můžete vylepšovat svou dělnici, když jádro hry je nezábavná šedá nuda bez hmatatelného výsledku? Ano, můžete namítnout, že bezvýchodnost je klíčovou vlastností totality, ale když mě hra za dokončení jednoho města za odměnu poslala do dalšího, pocítil jsem v ústech nedávnou pachuť z No Man’s Sky.

DNES ZA PENÍZE, ZÍTRA ZDARMA

Na konci svých dojmů z červnového otevřeného betatestu píšu o nutnosti zvolení správné cenové politiky, protože běžná AAA cenovka by byla spíše nemístným vtipem. Je docela zvláštní, jak se autoři k tomuto aspektu postavili. The Tomorrow Children mají totiž být free-to-play hrou. Momentálně jsou ale ve fázi early accessu a pokud je chcete hrát, musíte si za nějakých 550 korun zakoupit Founder‘s Pack. Ten sice obsahuje celou řadu odměn, které si později budete muset pořídit skrz mikrotransakce, rozhodně vám ale raději doporučuji počkat na okamžik, kdy bude hra zadarmo a vy se sami následně rozhodnete, zda autorům přisypat nějaký ten obol. Za reálné peníze si tu můžete pořídit sekundární měnu Freeman Dollars, která vám umožní nákupy z luxusního západního katalogu. Ten obsahuje kvalitnější nástroje a zbraně, které se tak často neopotřebovávají, těžba s nimi je rychlejší a ušetří vám trochu toho otravného cestování tam a zpátky. Také jejich pomocí můžete hru „uplácet“ a ona vám pak leccos odpustí, například ony nepříjemný puzzly při vyrábění předmětů. Díky bohu, že byl Founder‘s Pack součástí recenzní kopie, zdroje na úplatky a kvalitní zboží mi při hraní ušetřily nejednu vrásku na čele.

The Tomorrow Children
i Zdroj: Hrej.cz

The Tomorrow Children nejlépe fungují jako místo, kam se čas od času vydáte na virtuální výlet a naděláte hromadu screenshotů. Je to fascinující, výtvarnými nápady nacpaný svět, který ale nemá po stránce hratelnosti co nabídnout. Nemám absolutně žádný důvod se ke hře ještě někdy vracet a je mi to docela líto, protože původní nápad spolupráce masy na společném díle v kulisách socialistického realismu je trestuhodně nevyužit. 

The Tomorrow Children
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Pod neobyčejně originální výtvarnou skořápkou se nachází šedivá nuda repetitivní hratelnosti a designových rozhodnutí, které hráčům spíše hází klacky pod nohy. Počkejte na bezplatnou verzi, abyste se pokochali zvláštním prostředím. Ke hraní tu toho ale moc není.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama