The Surge

Prozradím vám malé tajemství. Když jsme se v redakci v minulosti bavili o tom, na jaké hry se v první půli letošního roku těšíme, často jsem svůj výčet končil s tím, že „v květnu taky vychází to Surge, to bude dobrý“, čímž jsem si opakovaně vysloužil shovívavé pohledy kolegů. V záplavě titulů zvučných jmen to novinka od studia Deck13 rozhodně nemá lehké, já ale vývojářům z německého Frankfurtu tajně držel palce, nejen proto, že mi je jimi zvolený žánr blízký, ale také proto, že jsou mi projekty menších studií, které se tak úplně nedají označit za AAA produkci, zkrátka velmi sympatické a mnohdy se mezi nimi ukrývá nečekaná perla. Teď, když mám Surge úspěšně za sebou, mohu s radostí hned v prvním odstavci říct, že to dopadlo dobře. Mohlo to ale také dopadnout výrazně líp.

TENTOKRÁT BEZ DRAKŮ

Deck13 se před bezmála třemi lety vytasili s fantasy akčním RPG Lords of the Fallen, které se svým okouzlením sérií Dark Souls ani trochu netajilo, jednalo se však o vcelku podařenou a dostatečně tuhou řezanici, díky níž jsem studiu začal věnovat pozornost. The Surge se v mnoha ohledech drží osvědčené receptury, ale přináší jednu velice vítanou změnu. Tentokrát totiž namísto těžkých brnění oblečeme o nic lehčí exoskelet, místo temných bažin a ponurých pevností se vydáme do hlubin obřího výrobního centra a místo kostlivců, skřetů a démonů budeme kosit své bývalé kolegy, roboty, drony a jinou havěť. A to je, věřte nebo ne, velice příjemná změna, za kterou The Surge získává body k dobru hned na začátku.

V kostce – planeta je vlivem dlouhých let konzumního drancování na pokraji zkázy, naštěstí se v roli zachránce objevila na první pohled velice sympatická společnost Creo.

Svět je zase jednou v pytli. Tak by se dal stručně a jasně shrnout příběh hry, který se sice ve svých pozdějších fázích snaží rozplést v cosi zajímavějšího a vložit hráči na bedra zásadní rozhodnutí, je ale nutno přiznat, že kvůli němu asi The Surge hrát nebudete. V kostce – planeta je vlivem dlouhých let konzumního drancování na pokraji zkázy, naštěstí se v roli zachránce objevila na první pohled velice sympatická společnost Creo, která se z malého startupu vyšvihla na pozici skutečného průmyslového giganta. Může za to jednak revoluční vynález exoskeletů, které dávají zaměstnancům dříve netušené možnosti, ale hlavně projekt Resolve, který má za pomoci raket se speciální látkou, vystřelovaných do atmosféry, pomoci obnovit naši planetu a nabídnout příštím generacím růžovou budoucnost.

NEDOBROVOLNÝ HRDINA

Na inzerát nabízející práci, která pomůže změnit osud lidstva, odpovídá i náš hlavní hrdina Warren. Vlak jej doveze na místo příštího působení, vybere si, zda mu více sedí mrštnost nebo síla a to, co následuje pak, snese jediné označení – pěkně blbej první den v práci. Při mírně nestandardní instalaci exoskeletu totiž dojde k chybě a Warren je zjevně určen pro sešrotování. Naštěstí je to vynalézavý chlapík, rychle se chápe opodál ležící kovové tyče a vydává se na pouť, na jejím konci možná leží ony světlé zítřky. Anebo taky ne. Záhy zjistí, že většina lidí (a strojů) které potkává se nechová v souladu s pokyny pro bezpečnost práce, kolegové kolem sebe máchají nebezpečně vyhlížejícími předměty, stroje dokonale ignorují první zákon robotiky, zkrátka průšvih, který vám konečně vysvětlí, proč musíte po nástupu do nového zaměstnání projít školením BOZP. Warren však nic takového neabsolvoval, zato dostal do vínku několik zajímavých schopností, takže se poměrně rychle rozkoukáte a už rvete trubku do útrob prvního dronu.

V samém jádru je The Surge samozřejmě akčním RPG jako řemen, byť mi tentokrát víc než Dark Souls hra dala vzpomenout na Bloodborne. Warren sice disponuje jistou schopností vykrývat údery, stejně jako v Bloodborne tu ale vaším nejlepším přítelem budou rychlé úskoky. Hit od FromSoftu pak The Surge připomíná i agresivním přístupem k soubojům a velice velkorysým množstvím krve, která cáká z poražených humanoidních nepřátel. Na první pohled bychom mohli hru spláchnout se slovy, že se jedná o další z pomalu rostoucí řady plagiátů receptury, kterou před lety ustanovil Hidetaka Mijazaki. To by ale k The Surge vůbec nebylo fér, protože přichází s jednou velice zásadní novinkou – možností zaměřovat a útočit na specifické části těl nepřátel. Tato funkce tu navíc není přítomna ve formě nahodilého a okázalého prvku, jež dává hráčům možnost vychutnat si brutální sekanici ještě o trochu více. Usekávání hlav, končetin nebo doslova půlení protivníků ve dví je totiž pevně spjato s dalšími herními mechanismy, o nichž vám samozřejmě povím. Teď ale k samotnému souboji.

REJ TĚCH RUKOU, NOHOU, TĚL

Jak jste z akčních RPG zvyklí, pokud narazíte na protivníka, pěkně si na něj uzamknete kameru a už ho mydlíte hlava nehlava, kombo rychlých úderů střídá jeden drtivý, úskok, rána, konec. V případě The Surge sice první část probíhá v zásadě stejně, pravým analogem si ale během souboje můžete zvolit, na jakou část těla zaútočíte. Hra vám dá najevo, která končetina například není kryta zbrojí a tudíž je více než vhodná k amputaci, místo těžkého a lehkého úderu tu pak naleznete horizontální a vertikální švih. Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než se mi nový systém dostal do krve, a to hlavně z jednoho důvodu. V jiných hrách podobného ražení jsme totiž zvyklí, že pohyb pravé analogové páčky nám umožňuje přepínat mezi jednotlivými nepřáteli. V The Surge to tak ale nefunguje, přepínat na jiného nepřítele je možné pouze tak, že z toho původního kameru odemknete a zaměříte se na dalšího. Možná vám to takhle na papíře nepřijde jako zvláštní problém, v rychlých soubojích, které hra nabízí, jde ale často o vteřiny a na podobné lavírování není čas. Pokud máte navíc s žánrem akčních RPG nějaké zkušenosti, jistě mi dáte za pravdu, že největším nepřítelem často bývá kamera. Postupem času jsem tedy zjistil, že pouštět se do masivnějších soubojů vážně není vhodnou strategií a mnohem lepší je nepřátele lákat pěkně postupně. Někdy vám to ale pěkně zkomplikuje jejich nekonzistentní perzistence při pronásledování. Některý bijec se za vámi sotva ohlédne, jiný (stejného typu) vás bude klidně pronásledovat přes tři dvory a dvoje schodiště. Ale co, časem si prostě poradíte.

Dost mě mrzí, že zbrojí a obecně vybavení je tu žalostně málo, pokud jste zvyklí na japonský standard desítek variant, budete asi dost zklamáni.

Jak jsem již zmínil, usekávání částí těla tu není jen tak náhodou. Velmi úzce totiž souvisí se systémem lootu a pokud chcete novou fešnou zbroj, připravte se na to, že budete porcovat jako o život. Každý set se skládá z šesti částí, ruce, nohy, tělo, hlava, a abyste si mohli některý kus vyrobit, musíte z nepřítele napřed ten jeho useknout. Chcete novou přílbu a líbí se vám zrovinka ta, se kterou se honosí támhleten ploužící se ňouma s obřím kladivem. Inu, není nic snazšího, než mu urazit hlavu a tím získat potřebný plán výroby. Následně ale musíte takových hlav urazit ještě několik, abyste posbírali potřebný materiál. Ten vypadne jen tehdy, když nepřítele zabijete útoky na zmíněnou část těla, a to ještě ne se 100% pravděpodobností. Větší šanci máte, když souboj zakončíte efektní zpomalovačkou, která sice žádá jisté zdroje a kvalitní načasování, pro nové oblečení je ale třeba nějakých těch obětí. A to i na životech. Dost mě mrzí, že zbrojí a obecně vybavení je tu žalostně málo, pokud jste zvyklí na japonský standard desítek variant, budete asi dost zklamáni. Souvisí to i s nepříliš velkou variabilitou nepřátel, dalším segmentem, na němž si vývojáři měli dát více záležet. V praxi to totiž funguje tak, že zatímco prvních několik hodin je The Surge skutečně tuhou hrou, brzy jí dojde dech a invence a nepřátelé, byť vypadají jinak, umírají zatraceně stejně. Jejich možnosti jsou taktéž omezené. Vidíte chlapíka s kladivem? Tak to už víte, že jím dvakrát zatočí nebo si vás nadhodí a přiklepne. Abych jen nehanil, takoví strážní roboti jsou mrzké bestie a nenávidím je silou tisíce sluncí. Jejich extrémně rychlé přískoky z dálky a bolestivé útoky vám nadělají spoustu vrásek na čele. Obecně ale platí, že při návrhu nepřátel neměli vývojáři zrovna dostatečné kvantum invence. A je to škoda, protože zrovna tohle je prvek, na němž akční RPG do jisté míry stojí a padá.

JSEM BOSS, PA DA PÁÁÁ

Totéž se bohužel dá říct i o soubojích s bossy. Ti jsou naopak dost originální, což můžeme připsat na vrub neotřelému zasazení. Namísto všelijakých draků a jiné fantasy havěti se tu budete potýkat s nejrůznějšími mechanickými monstry, která však docela dobře zapadají do koloritu obří továrny. Přesto v jejich arzenálu naleznete špinavé triky, které už jste někdy viděli. Dívám se na tebe, zlovolný paprsku, bezpochyby inspirovaný Amygdalou. K bossům mám ale jinou, mnohem důležitější výhradu – je jich žalostně málo. Souboje jsou zábavné, nikdy není možné jen přiběhnout a tupě sekat, jako se to bohužel několikrát přihodilo třetím Dark Souls, každému velkému nepříteli musíte přijít na kobylku, projít několika fázemi a nakonec zjistit, že to nebylo tak hrozné, jen bylo jako obvykle třeba zklidnit tepovou frekvenci a k souboji přistupovat s chladnou hlavou. Bohužel vám hra zcela trestuhodně takových okamžiků nabídne nesmírně malé množství. Tam, kde se Nioh a ostatní vzrušeně předhání v tom, jakou další zrůdnost na vás pošlou, přešlapuje The Surge rozpačitě na místě. A to je veliká škoda, protože si umím představit nepřeberné množství možností, které sci-fi s příměsí postapa v tomto ohledu poskytuje.

A kritika pokračuje. Další podstatnou součástí akčních RPG moderního střihu je design úrovní. Mijazaki nás naučil, že i na omezeném prostoru se dá za pomoci různých zkratek a tajných průchodů rozehrát velké divadlo, v němž napřed musíte překonat velkou vzdálenost, abyste si následně vhodně umístěným výtahem nebo skulinou zásadně ukrátili čas. The Surge tohle umí taky a zkratek si užijete habaděj, úrovně jsou ale poměrně dost velké, s ohledem na industriální zasazení jsou si v mnoha ohledech jednotlivé chodby podobné jako vejce vejci a vy tak ztratíte nesmírné množství času blouděním. Několikrát se mi stalo, že jsem se pustil do průzkumu některé z částí komplexu, vydal se zjevně až příliš daleko, zemřel rukou nestydatého zlosyna a následně měl výrazný problém najít cestu zpět k mrtvole. To bych pochopil při prvním či druhém průchodu lokací, dělo se mi to však opakovaně a vedlo to k nemalé frustraci. Hra vám často ani nedá pořádně najevo, kam se teď zrovna máte vydat a co tam dělat, dokonce ani v případě, že se pro posunutí příběhu musíte vrátit do předchozí lokace, která není plynule propojena, ale musíte do ní cestovat vlakem. Je také třeba říct, že v The Surge neexistují checkpointy. Po každé smrti se objevíte v základní komůrce, která je v každé úrovni jen jedna jediná a vydáváte se znovu na cestu. Právě tehdy nejvíce potřebujete, aby design úrovní fungoval na jedničku a systém zkratek dával hráčovi alespoň iluzi toho, že se nepohybuje pořád po těch samých prostředích. A obávám se, že to vývojářům občas krutě nevyšlo. Samotná podoba lokací je přitom často velice působivá, obří haly plné strojů a různých zařízení, laboratoře, oddělení výzkumu a vývoje, prohlídková trasa pro návštěvníky…nápadů je dost, jen se vždycky zas a znovu vrátíte do potemnělých šachet, které vypadají všechny stejně.

DOBIL SIS BATERKY?

Zaměřme se nyní na RPG systém, další z podstatných aspektů každé správné sekanice. The Surge je sci-fi a klasické atributy, jako je síla, odolnost nebo třeba štěstí tu nenajdete. Vývojáři z Deck13 na to jdou jinak a nabízí jednoduchý, ale zajímavý systém. Váš exoskelet má energetické jádro, které má určitou kapacitu. Tu zvyšujete postupným zvyšováním úrovní za místní měnu, jež se zove Tech Scrap a je to jen další variace na duše, amritu, blood echoes, však to znáte. A propos, v případě smrti samozřejmě zrovna nesené zkušenosti upustíte a můžete se pro ně vrátit, tentokrát je ale váš návrat omezen časovým limitem, měli byste sebou tedy hodit a raději se nikde zbytečně nezdržovat. Postupným posilováním jádra obleku si odemykáte sloty na speciální čipy, které vám propůjčují různé bonusy. Tenhle navýší zdraví, tamten vám poskytne léčivé injekce, s tímhle zas uvidíte stav tělesné schránky nepřítele. Každý čip ubírá určité množství energie, nemůžete si je tedy instalovat jen tak zbůhdarma. Navíc mají několik úrovní kvality s rostoucí spotřebou. Slotů je omezené množství, ale čipy můžete svobodně měnit ve své komůrce tak, abyste byli schopni čelit konkrétnímu nebezpečí. Můžete mít i několik stejných naráz, v případě těch léčivých to pak třeba znamená, že s jedním máte k dispozici tři injekce, pokud si takové instalujete tři, budete se moci rázem uzdravit devětkrát. Energii z jádra ale čerpají i jednotlivé kusy vybavení, vývojáři tak elegantně řeší, na jaké úrovní můžete mít jakou zbroj. Vaše výstroj má taktéž několik úrovní kvality, kterou lze zvyšovat za našetřený materiál. Já jsem si drtivou většinu hry vystačil se zbrojí značky SCARAB a „kráječem na chleba“, který lze nalézt již v první lokaci. Je trochu škoda, že vás hra víc netlačí k testování jiných druhů zbraní. Není jich sice nijak moc, ale jsou rozděleny do několika kategorií. V závislosti na době používání vám roste efektivita s každou z kategorií. Pokud tak půl hry strávíte s jednoruční zbraní, není pro vás zrovna výhodné přezbrojit na obouruční hůl, ať by byla jakkoli kvalitní. Už jsem zmínil, že Warren má kromě ukazatele zdraví a staminy také zvláštní zásobu energie, která se nabíjí během souboje a následně ji lze využít například pro brutální fatalitu. Také si ale do boje můžete zavolat spřátelený dron a nepřátele trochu pozlobit z dálky.

Taková úvodní pasáž ze skladby Reptile od Nine Inch Nails se ke hraní The Surge hodí naprosto výborně.

Po grafické stránce nemám The Surge co vytknout. V praxi se tu projevila stará známá německá preciznost a i když vás někdy trochu zamrzí některá nepříliš detailní textura, v pohybu hra vypadá velice pěkně a zvlášť bych si dovolil vypíchnout efekty ohně, elektřiny a různých trysek. Hrál jsem na PlayStation 4 Pro, kde hra nabízí dvě varianty zobrazení – jedna preferuje framerate a hra pak běží v rozlišení 1080p a 60 FPS, ta druhá pak grafickou kvalitu, The Surge si tak lze zahrát v dynamickém 4K rozlišení a 30 FPS. Ačkoli dosud nevlastním 4K televizi, hrál jsem v „Quality“ nastavení a zcela stabilních 30 FPS zcela dostačuje. Při hraní jsem nenarazil na žádné zvláštní technické problémy ani bugy, potěšily mě vcelku krátké nahrávací časy. Zvuková stránka naopak nenabízí nic extra pamětihodného, snad jen neustále se opakující písničku v základním hubu, která mi po čase začala silně lézt na nervy. Soundtrack je tak nevýrazný, že jsem si hru při delších herních seancích okořenil hudebním podkresem ze Spotify. Taková úvodní pasáž ze skladby Reptile od Nine Inch Nails se ke hraní The Surge hodí naprosto výborně.

i Zdroj: Hrej.cz

Recenze se chýlí ke konci a vy si možná říkáte, že jsem na začátku psal, že to dopadlo dobře, abych pak do hry po většinu času tepal jako zběsilý. Pravda je, že The Surge je přesně tím, čím jsem čekal, že bude. Titulem, který neútočí na ty největší špičky AAA produkce, přesto je ale dobrou hrou s celou řadou zajímavých nápadů, které by si sice zasloužily trochu více péče, jejich kombinace ale poskytuje velice slušnou porci zábavy na mnoho hodin. Problém je, že jen letos už vyšly dvě žánrově podobné hry, které The Surge ve většině ohledů převyšují a pokud jste je nehráli, měli byste svou pozornost zaměřit spíše tam. Milovníci žánru, kteří již mají Nioh a Nier: Automata jistě za sebou, si mohou k hodnocení s klidem jeden bod přičíst a s pořízením nemusejí dvakrát váhat, stejně jako ti, kterým Japonsko moc nevoní a rádi by se ponořili do brutální sci-fi akce. Vývojáři z Deck13 prokázali jasný posun od svého tři roky starého díla, minimálně na poli vlastní invence. A to se v dnešní době zatraceně cení.