The Station

Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad hrami, majícími za ústřední prvek mírně interaktivní příběh, vyprávěný skrze prohrabávání cizích šuplíků a soustavné porušování listovního tajemství, malinko ušklíbala. Tento můj, možná trošku předpotopní, názor, se povedlo změnit až vynikajícímu Firewatch, který mi vytřel zrak a ukázal, že příběh setsakra zvládne sám o sobě být tahounem i nejdůležitějším herním mechanismem a stačí k tomu zdánlivá maličkost – musí ho vyprávět někdo, kdo to umí. 

Zbytek pak už dodělá zajímavé prostředí, podmanivé ozvučení a uvěřitelně napsané postavy, a voilá, kouzlo je hotovo. Pokud se to povede, člověku ani nepřijde, že tuhle hru vlastně zas tak moc nehraje, ani hádanky moc neřeší a že tou maximální úhonou, která jemu svěřené postavičce hrozí, je říznutí se o papír během listování poznámkami, dopisy a deníčky. Na The Station jsem tak těšila nejen díky jeho relaxační nátuře simulátoru chození, ale i zajímavým a pro adventury obecně docela netradičním zasazením do vesmíru. 

OSAMĚLÝM VESMÍŘANEM

Příběh je samozřejmě v případech takovýchto her to nejdůležitější a příběhové pozadí The Station je samo o sobě lákavé. Vše začíná objevem mimozemské rasy, která je velmi technologicky, vědecky i nábožensky pokročilá a naše vlastní planeta by se tak od ní tak mohla lecčemu přiučit. Má to ale drobný háček – ufouni jsou zároveň dosti agresivní a zrovna mají plné ruce práce se vzájemným si dáváním budku v jedné velké nekonečné celoplanetární občanské válce. Po menší názorové potyčce mezi vědci, politiky a bezpečnostními experty je rozhodnuto, že ve speciální neviditelné vesmírné stanici bude prozatím k planetě vyslána alespoň tříčlenná posádka za účelem nenápadného šmírování a oťukávání nově nalezené rasy. 

Zvrat přichází po pár týdnech výzkumné mise, kdy z ničeho nic dochází k vypnutí maskování stanice a odmlčení se její posádky. Je víc než jasné, že nemusí být daleko k intergalaktickému trapasu způsobenému načapáním lidstva in flagranti s okem přilepeným na mimozemské klíčové dírce. V tu chvíli na scénu nastupuje hráčská maličkost vysílaná na stanici s cílem urychleně očíhnout škody a zjistit, co se to tam vlastně semlelo.

Zuby vylámané na nelogických nesmyslech by vám hrozit neměly, a to promlouvá ve prospěch plynulejšího zážitku a přicházení příběhu na kloub bez zbytečných obstrukcí.

The Station jako by se ale trošičku za svůj vycházkově šmejdící původ styděla a sama sebe raději popisuje jako příběhově bohatou atmosférickou sci-fi simulaci s prvky adventury. První část tohoto tvrzení by se ještě uznat dala, těch adventurních prvků ale obsahuje The Station převelice skromné množství. Je to přitom škoda, protože ty hádanky ve hře přítomné, se autorům podařilo do celku příjemně přirozeně zakomponovat. V The Station se třeba k náhradním dílům potřebným k opravě robota dostanete pochopením logiky grafických obrazců, pod nimiž jsou ve skladišti díly uložené, nebo důmyslným šmejděním v soukromí protagonistů odhalíte kódy k jejich úložným skříňkám. Nic z toho nicméně není obzvláště obtížné a mělo by stačit jen pořádně koukat kolem sebe a při pročítání poznámek dávat trošku pozor. Zuby vylámané na nelogických nesmyslech by vám tak hrozit neměly, což promlouvá ve prospěch plynulejšího zážitku a přicházení příběhu na kloub bez zbytečných obstrukcí. Některé z hádanek navíc ani nejsou pro dokončení příběhové linie povinné, a puzzle jsou v konečném důsledku spíše příjemným zpestřením jinak vskutku klasické procházkově adventurní hratelnosti. 

VESMÍRNÝ BLEŠÁK

Ústřední náplní hry je tedy chození, hrabání se v šuplících, poslouchání vcelku pěkně dabovaných nahrávek cizích konverzací, čtení emailové korespondence, přehrabování se v osobních poznámkách a pomalé odkrývání nátury aktérů příběhu. Čím by vás mohlo The Station lehce vyvést z míry, je vyšší množství interaktivních předmětů, než je ve hrách obdobného typu zvykem. Sebrat, osahat a prohlédnout ze všech úhlů si můžete na stanici stovky kousků všemožného haraburdí, od hrníčků, tužek, karet, popsaných i nepopsaných bločků, přes bagančata a voňavky, až po nářadí a nejrůznější vědecko-technické vybavení. Po počátečním okouzlení a obhlížení každého kousku použitého nádobí, nicméně nejspíš většině brzy docvakne, že to jsou všechno jen kulisy a že v lógru na dně hrnku nejspíš návod na další postup hrou nenajdete. Fyzika navíc ve hře funguje občas dosti prapodivně a odhozený dámský střevíček pomalu klesá k zemi, jako by se topil v jakési kapalině, jindy zas vystřelí jak z praku přes celou chodbu a několikrát se mi položeným předmětem podařilo spustit jakési perpetuum mobile, kdy věc zůstala navěky rotovat jako poblázněná káča.

Dalším žánrově ne zcela běžným prvkem jsou mírně hororové prvky, s velkým důrazem na slovo mírně. Obecně se jedná spíš o „prásk, bum, třísk“ lekačky, které se navíc velmi brzy stanou předvídatelnými tím, že se skript s železnou pravidelnosti spustí po vyřešení hádanky. Vzhledem k tomu, že nemáte k dispozici nic na svou obranu a ani utíkat moc neumíte, brzy se dovtípíte, že vaší postavě nejspíš skutečné nebezpečí vlastně nehrozí a záleží jen na vás, jestli tuhle nedotaženou hru na bafání a lekání budete chtít s autory hrát, nebo ne. Ždibíček mi takováto snaha o budování atmosféry přišla laciná a zkratkovitá, a raději bych ocenila kdyby namísto něj autoři investovali více úsilí do psaní místy trochu děravého příběhu.  

PŘEKVAPIVÝ FINIŠ

Pochválit naproti tomu musím, že navzdory očekávatelně stísněnému prostředí vesmírné lodi a skutečnosti, že se hra odehrává na sterilní vědecké výzkumné stanici, se tvůrcům pěkně podařilo stanici nacpat různorodým prostředím. Každý ze tří pohřešovaných obyvatel měl své vlastní soukromé prostory, které samozřejmě vybavením i atmosférou korespondují s jejich náturou, postavením na lodi, soukromými zájmy i pohlavím. I ostatní místnosti, ať už skladiště, laboratoř, jídelna, zasedací místnost či relaxační zóna, vypadají každá jinak a všem nově otevřeným částem stanice se daří v návštěvnících probudit touhu pořádně je prošmejdit do posledního zákoutí zapomenuté skříňky. Hra je navíc vcelku pohledná a stanici se povedlo vyobrazit uvěřitelně zabydleně a díky množství detailů působí, jako by v ní opravdu ještě pár minut před vaším příjezdem někdo žil, pracoval a vedl výzkum.     

Konec přispěchal opravdu z nenadání, a v porovnání se zbytkem hry, nesoucím se spíše v pozvolném tempu, působí značně ukvapeně.

Jedním z nejpalčivějších problémů The Station je tak nevelká rozloha, skoro by se chtělo říci přímo mrňavost. Ve hře jsem strávila opravdu pečlivým pročesáváním něco málo přes tři hodinky, což podle všeho dvojnásobek toho, než kolik dala zabrat většině hráčů. Konec přispěchal opravdu z nenadání, a v porovnání se zbytkem hry, nesoucím se v pozvolném tempu, působí značně ukvapeně. Lhala bych ovšem, kdybych tvrdila, že mě ten závěrečný příběhový zvrat nepřekvapil. Spolu s pár nedořešenými vedlejšími hádankami, by jeho opětovné procházení a hledání důkazů „jak to, že mi to do háje nedošlo dřív?!“, mohlo být důvodem, proč si sedánek u The Station střihnout ještě jednou. A třeba tak alespoň částečně ospravedlnit docela vysokou cenovku.

i Zdroj: Hrej.cz

The Station nedělá nic vyloženě špatně, akorát se moc okatě bojí jakkoliv vystoupit z mezí daných svých žánrem a spoléhá na to, že za něj všechno odmaká lákavé sci-fi zasazení. Příběh samotný, průzkum stanice, prohrabování se futuristickými technickými udělátky, lehce thrillerový nádech, odhalování zdejšího tajemství i pěknou grafiku si nejspíš docela užijete, hodně rychle ale bude po všem a nebýt závěrečného wow efektu následovaného nutkavou potřebou si o tom chvilku vášnivě podiskutovat na fórech, na The Station pravděpodobně zapomenete nejpozději minutu po té, co dorolují závěrečné titulky.