Kuráž, se kterou tvůrci The Order: 1886 čelí posledních několik dní kritice hráčů za to, že jejich hra je příliš krátká, je obdivuhodná. A protože jsme věděli, že časový údaj našeho prvního dohrání pro vás bude důležitou veličinou, vzali jsme stopky a celý průchod hrou prostě změřili. Výsledek? Sedm hodin, třináct vteřin. Skrývá se v nich několikeré opakování checkpointů v obzvlášť tuhých pasážích (hráli jsme na střední obtížnost ze tří možných), občasné hledání sběratelských předmětů i závěrěčné sledování titulků. Vězte ale, že navzdory vzácně jednotnému názoru pravděpodobně celého internetu, jste se právě dozvěděli ten nejméně podstatný fakt o hře, jejíž hlavní problém tkví v něčem zcela jiném.
Začněme ale věcmi pozitivními, které si zaslouží maximální ovace. The Order: 1886 je audiovizuálně nejpokročilejší hra, která na současné generaci konzolí existuje. S plnou parádou se před vámi bude prezentovat zachmuřený Londýn konce devatenáctého století, vzducholoď, plující nad starou dobrou Anglií nebo katakomby v Toweru. Všechny postavy mají ty správné proporce, nikde nic nepřečuhuje, vše je vybroušeno do podoby překrásného drahokamu, o jehož hrany byste se mohli nedopatřením říznout. Efekty světla a stínu nabízí úchvatné pohledy na zcela běžné věci, kolem kterých byste ale dovedli rotovat kamerou celé hodiny. Dabing dosahuje kvalit nejdražších hollywoodských filmů a ozvučení je natolik originální, že si během vypjatých momentů všimnete i takových drobností, jako je funění postav v afektu. A nepůsobí to trapně. Naopak.
VZHŮRU DOLŮ
Trošku zarážející je ale rozhodnutí autorů odstartovat celou hru pravděpodobně tou nejnudnější úrovní všech dob, která The Order: 1886 dělá doslova medvědí službu. Šedivé katakomby, v nichž se s hlavním hrdinou Galahadem motáte doslova ode zdi ke zdi, možná vypadají přesně tak, jako ve skutečnosti, ale herní zážitek je v nich nulový. A to nemluvíme o zážitku vizuálním - celý obraz je v úvodu pokryt jakýmsi zadýchaným filtrem, který může skvěle působit (a také působí) v situacích, kdy se celá obrazovka zalije sluncem. Tohle ale není ten případ a celkový dojem je hned od začátku velmi rozpačitý. Naštěstí se poměrně brzy dostanete k těm opravdu zajímavým částem, ale stejně se neubráníte jistému pocitu pozérství ze strany autorů, kteří si byli vědomi svých technických schopností, ale přikládali pod grafický kotel tak dlouho, až kotlík vypěnil. Pokud by šlo o ojedinělý případ, šlo by to přejít s úsměvem, bohužel tomu tak ale není. Třeba pozdější pasáž v zahradách, kde jste navíc nuceni k ne příliš dobře fungujícímu plížení, je nejen ošklivá, ale herně zcela zbytečná.
The Order: 1886 je audiovizuálně nejpokročilejší hra, která na současné generaci konzolí existuje.
The Order: 1886 je střílečka, založená na krytí za překážky, což nemusí být nutně na škodu. Jakékoliv sliby o možné otevřenosti a prozkoumávání prostředí se každopádně omezují na lehce statické otáčení předměty ve vašich rukou, případně aktivování všech z dálky blikajících bodů. Není to v žádném případě chyba, jen faktická poznámka, pokud jste od hry čekali něco trochu víc, než střílení ve stylu Gears of War. Na druhou stranu, když se povede skloubit nehratelný filmový prostřih s vaší interakcí, stojí to skutečně za to. Oblaka prachu, která se kolem hlavní postavy zdvihají ve chvíli, kdy se dostanete pod palbu, fungují skvěle a například zdejší animace uhýbání před granátem by se měla vyučovat na školách.
JE TO STŘÍLEČKA
HUDBA DOBY
V souvislosti s The Order se rozebírá zejména úroveň grafického zpracování, kvalitami však oplývá i hudební složka. Soundtrack, za kterým stojí skladatel Jason Graves, je možné pořídit na známých hudbeních kanálech za cenu kolem 200 Kč a rozhodně si jej můžete poslechnout i mimo vlastní hraní hry. Orchestrální zážitek pro každého, kdo si na OSTéčka potrpí
Naředění pasáží, v nichž se doslova nemusíte ani hnout z místa a pouze střílet před sebe s těmi, kdy se během střelby pohybujete dopředu, je ale přinejmenším problematické. Až na tři scény, které oplývají trochu invenčním nápadem, ať už ve formě použitých zbraní nebo nepřátel, kteří se proti vám postaví, se jedná o zbytečně velké vlny nepřátel, jež se tříští o vaše zpoza rohu vystrčené zbraně. Nikde není žádná výzva, žádný opravdu originální prvek, zkrátka nic, na co bychom mohli s čistým svědomím ukázat a říct ano, kvůli tomu se vyplatí si The Order: 1886 zahrát. Ne tedy, že by to hry tohoto žánru nějak významně potřebovaly. V již zmíněných Gears of War jste si po celou vystačili s chytře nadesignovanými úrovněmi a motorovou pilou. Hra Kane & Lynch ve vás pěstovala dospělého paranoika. Army of Two útočila na první signální a nechala vás užívat si nezřízenou akci. Zde zůstane, po opadnutí prvního okouzlení grafikou a zcela plynulým přechodem mezi herními a neherními pasážemi pouze standardně odvedená práce. To není málo. Ale není to ani dost.
Když už jsme se v minulém odstavci zmínili o prostředí, je důležité poukázat na ještě jeden nesporný klad hry. Váže se k němu jedna mimořádně pozitivní vlastnost a zároveň maličké zklamání. Svět, v němž se The Order odehrává, není reálný. Vyskytují se v něm nadpřirozené bytosti, technické zázraky, které ve skutečnosti spatřily světlo světa až o několik desítek let později a ústřední čtveřice postav má jména, jež je zcela jasně odkazují k legendě o rytířích kulatého stolu. Ani nemluvě o tom, že se u jednoho takového občas sejdou. Má ale svou temnou poetiku, o níž se může obyčejným hrám jenom zdát. V tomto ohledu fungují filmové (neinteraktivní) sekvence fantasticky. Většinou vám představí nějaký konkrétní prvek či místo, které znáte z dějepisu, ale přidají do něj něco navíc, které vše posunou do jiné, často fantastické roviny. Nabízí se srovnání s komiksem/filmem Liga výjimečných.
EVOLUČNÍ REVOLUCE?
I díky neokoukanému prostředí pučící (byť fiktivní) industriální revoluce, kdy se podíváte na palubu luxusní zaoceánské vzducholodě, do kanceláří přepravní společnosti a mezi největší vynálezce tehdejší doby, vám v podvědomí možná vytane myšlenka, že byste se mnohdy rádi odchýlili z cesty, kterou vám vytyčili autoři. Čím déle budete hrát, tím bude toto pnutí větší. V takové konstelaci je úplně jedno, zda hra trvá pět, sedm nebo třicet hodin. Pokud v ní stále opakujete tři stejné věci dokola a prostředím (byť například můžete rozstřelit stůl, za kterým se schováváte) pouze proplouváte, je obtížné jakkoliv hájit její nesporné kvality.
TRADIČNÍ ZBROJNÍ ARZENÁL
Dlouho před vydáním hry se vedly diskuze na téma, zda neokoukané prostředí dokáže přinést i originální zbraně. Toto přání se vývojářům podařilo naplnit jen zčásti a je trochu smutné komentovat fakt, že jste už mohli všechny speciality dávno vidět ve videích. Pušky nabíjené termitem, resp. elektřinou, jsou snad jen vyjma kanónu jediným zpestřením jinak zcela konvenčních zbraní, mezi kterými je prostor pro brokovnice, několik pistolí a pušky. Většinu času budete bojovat právě jimi a i na tomto místě musíme bohužel konstatovat mírné zklamání.
Největší potíž The Order: 1886 je těžko definovatelný pocit naplněnosti, kterou si ze hry odnášíte při sledování závěrečných titulků. Zde samozřejmě bude záležet na každém z vás, ale já jsem jednoduše nebyl zcela spokojen s tím, co se mi autoři rozhodli naservírovat v předchozích hodinách. Zaměřili se na estetickou stránku, nikoliv designovou. Upřednostnili perfektní dabing postav před tím, aby se někdo zamyslel nad slovy, která říkají. Estetika a prožitek zde byly zcela podřízeny formě a i vzhledem k tomu, že na vás po celou dobu hraní vykukují dva černé pruhy na horní a spodní straně obrazovky, tak se přímo nabízí příměr k podobně „prázdnému“ filmu – 300: Bitva u Thermopyl. O něm jste také v době vzniku mohli bez obav říct, že vypadá skvěle a úžasně zvučí. Jenže nad rámec audiovizuálních orgií (a lehce netradičního zasazení) se vám nedostalo ničeho navíc. Žádný nový nápad, jak zpracovat příběh, jak si pohrát s psychologií postav, jak využít neokoukaného prostředí kromě toho, že každá jednotlivá kapička krve bude vypadat maximálně bombasticky. The Order: 1886 také vypadá bombasticky, také nabízí neokoukané prostředí, v tomto případě zcela neoddiskutovatelně. Jen vše ostatní jede jaksi na autopilota.
Verdikt
„ Průměrná střílečka, na kterou se opravdu hezky kouká a moc pěkně se poslouchá. Pokud od ní nečekáte nic víc, než sled filmových scén, občas přerušený hratelnými momenty, budete spokojeni.“
Hodnocení
3 /5
GameEs napsal 22. 12. 2015 v 12.06
Já teda přesně tenhle typ her zbožňuju. Beru to jako takovou zážitkovou hru. Nepotřebuju ovládat všechno co se na obrazovce děje, užívám si jak to parádně vypadá. Tady to propojení filmu a hry se mi hrozně líbí a rád bych to viděl častěji. Za 2 hodinovej film v kině dá člověk 170kč. Takže současných 600/700kč mi přijde naprosto adekvátní a mně vyhovující :) Chápu ale že spoustě lidí tohle nestačí a od her chcou něco jinýho..