Reklama

Značka Pán Prstenů se nejlépe prodávala zhruba před pěti lety, kdy kinosály celosvětově praskaly ve švech, zatímco jejich návštěvníci zažívali neskutečné obrazové orgie v podobě nádherně zpracovaných bitev doslova epického rozměru, novozélandských krajin a velmi efektně vyprávěného příběhu jednoho prstenu. Nebo spíše Prstenu. Ale zatímco umění Petera Jacksona se dalo považovat téměř za dokonalé, vždyť zfilmoval nezfilmovatelné, další projekty parazitující na značce LOTR už takový úspěch neměly, přičemž doslova propadák zažily počítačové hry. Z prachbídné šedi průměru vystoupila snad jen dvojice Battle for Middle Earth strategií, ostatní už stihly úspěšně zapadnout do propadliště dějin. A nyní, řadu let po ukončení celosvětové mánie, přichází Conquest, o němž se tradovalo, že by konečně měl videoherní fiasko napravit…

Základními stavebními kameny úspěchu filmové trilogie byla velkolepost celého díla, zejména zpracování epických bitev bylo jedním slovem famózní – rozlehlá bitevní pole, stovky, tisíce bojovníků na obou stranách a neskutečná, nekončící řež. Prvotní plán ostřílených pánů ze studia Pandemic byl jasný – vytvořit pro svou počítačovou akci stejné základní kameny, s jakými prorazili jejich kolegové z filmařské branže. Trailery, poutáky i preview tak hovořily o velkolepých bitvách na bojištích identických s těmi filmovými, což vytvořilo celosvětovou publicitu ještě před samotným vydáním. Leč pravda je kdesi daleko, předaleko za očekáváním, bohužel. Už samotný tutoriál, v němž je hráčova postava vhozena kamsi do prostranství deset na deset metrů, vnukne do hlavy myšlenku, že je něco špatně. To něco svědčí o tom, jak moc velký slibotechnis byl ten, kdo vypouštěl tak velkohubá prohlášení. Rozloha bojišť, slibovaná epická šíře, vše vymizelo kamsi do ztracena, zůstaly jen malé arénky, v nichž je úkolem postupně obsazovat vymezené body, popřípadě je bránit před návalem zběsilých nepřátel.

Pro navození oné epičnosti byly použity komické, co komické, lépe řečeno tragické kulisy soubojů takříkajíc na pozadí hlavní bitvy. V praxi to vypadá tak, že zatímco bojujete s haldou nepřátel, okolo v nedostupných místech probíhá několik nekonečných soubojů také, ale pouze jen jako. Zabít některého z komparzistů, jak osobně tyto kulisáky nazývám, nelze, ono se totiž nelze ani přiblížit. Namísto soubojů sto na sto bojovníků zde tedy máme komorní prostředí cirka deset na deset, které v dnešní době nikoho neuchvátí… Naštěstí ne vše je tak zlé, jak by se mohlo tvářit z posledních dvou odstavců.

Hráč má na výběr z rovné čtveřice postav na obou stranách barikády, na jedné válečníka, lučištníka, špeha a mága, na té druhé obdobné postavy s obdobnými schopnostmi v pouze jiném grafickém kabátku. Každá postava má hned několik speciálních schopností, k dispozici jsou i komba, ale ta se kvůli značné složitosti nedají pod tlakem moc dobře použít. Dobře by mohl zprvu vypadat zejména lučištník a jeho výběr z několika speciálních šípů, jeho využitelnost ale klesá spolu s rozlohou jednotlivých bojišť. V singleplayeru si dvakrát moc neškrtne ani mág, jenž sice dovede vrhat firebally a léčit spolubojovníky, nicméně všudypřítomný chaos mu to téměř znemožní. Špeh se pro změnu dovede proplížit za silného protivníka a jednou ranou jej skolit, v přímé konfrontaci s přesilou nepřátel se ale téměř okamžitě rozloučí se životem. A tak většinu času pravděpodobně strávíte v roli válečníka, který svým mohutným mečem dokáže poslat na pravdu boží hned několik skřetů najednou.

Vedle možnosti vybrat si postavu, byť značně omezené, potěší také přítomnost hrdinů. Ti se na scéně objeví vždy v určitou chvíli, můžete si tak v roli Isildura zkusit zabít samotného Saurona, porvat se můžete také s Grímou Červivcem či obrovitánským Balrogem. Téměř všechny mise jsou přitom obohaceny jak bojem proti bossovi, tak třeba i dílčími úkoly jako zničení věží katapultem, eliminace olifantů nebo jízda na koních/vrrcích. Pravda, co do hratelnosti nejde o nikterak závratné změny, ale na udržení stereotypu na uzdě to víceméně stačí. Velmi potěší i tvůrci slibovaná kampaň za stranu temna, jenž začíná ve chvíli, kdy se Frodo ocitne v Hoře osudu a bojuje s mocí a silou Prstenu. Na hráči je, aby mu zlovolné myšlenky na zničení Prstenu moci překazil v roli jednoho z prstenových přízraků a následně se Sauronem v čele postupoval proti Gondoru a ostatním zemím Středozemě. Dá se říct, že kampaň za temnou stranu patří k tomu nejlepšímu, co Conquest nabízí. Nevím, zda za to může fakt, že fiktivní bitvy nelze srovnávat s filmovou předlohou, sympatie vůči straně temna anebo zda je tato část prostě lepší, ale rozhodně dovede zabavit víc.

Větší ambice na zabavení má multiplayerová část hry, na její úspěchy ve zdatné konkurenci jiných akcí pro více hráčů si musíme ještě počkat, vyhlídky jsou ale minimální. Kdybych se měl snažit najít další klady na už tak dost špatném díle, řekl bych nyní, že hardwarové nároky patří k těm nižším. To se bohužel ale podepsalo na kvalitě vizuálního zpracování, jež spadá spíše do šedivého podprůměru, a to jsme od Conquestu rozhodně nečekali. Na druhou stranu se vše snaží vynahradit využitá hudba, obdobná té filmové, při níž alespoň ze začátku může trochu mrazit v zádech.

Nebudeme si nic nalhávat, i přes pozlátko v podobě licence je Lord of the Rings: Conquest velmi podprůměrnou záležitostí. Nic na tom nezmění ani kampaň za temnou stranu, ani přítomnost hrdinů, ani povedený soundtrack, epické bitvy prostě k Pánu Prstenů patří a dojem z nich se tvůrcům nastolit nepovedlo.