The Legend of Zelda: Spirit Tracks

Uplynuly dva roky od doby, kdy jsme brázdili s parní lodí nekonečné oceány v The Phantom Hourglass, první hry ze série Zelda na Nintendo DS. Zelený mužíček Link zachraňoval princeznu Zeldu v rozsáhlém pohádkovém dobrodružství, které ho protáhlo od nekonečných plání přes podzemní labyrinty po dno oceánu. Hra, která je právem považována za jedno z nejlepších RPG na DSko, vznikla v hlavě Shigeru Myiamoto a upevnila kult jeho „dlouhohrající“ ságy Zelda – prostě proto, že před dvěma lety nebyla hra, která by elegantněji využívala možnosti platformy. Práce s dotykovým displejem, foukání do mikrofonu a perfektně vyprávěný příběh se vrací i v Spirit Tracks s tím, že posunuje možnosti hraní na DSku mnohem dál. Kdo by čekal revoluční změnu, bude zklamán. Spirit Tracks bere časem ověřenou kombinaci akce, konverzací, výpravnosti a hádanek a pouze ji překrývá novým příběhem. Namísto lodě máme maši maši mašinku, která sviští po síti železničních tratí mezi čtyřmi kontinenty, houká (parádně!) a jednotlivé zastávky slouží coby vstupní brány do rozlehlých prostor. Myiamoto ovšem udělal to, co umí nejlépe: opět dokázal, že DSko je platformou s téměř nekonečnými možnostmi ovládání.

Ovládací symfonie

V pohádkách obvykle Hloupý Honza zachrání princeznu – a nejinak je tomu i zde, kdy Link s duchem nečekaně zesnulé Zeldy pátrají po ukradeném princeznině tělu. Postupným zabíjením bossů ve čtyřech chrámech se obnovují koleje a s nimi i rovnováha v destabilizovaném království. Příběh skutečně není hlavním tahákem. Tím jsou brilantně vystavěné dungeony a jednotlivé úkoly. Více než na akci sázejí na drobné hádanky, které se řeší pomocí bumerangu, biče, větráku, bomb a dalších předmětů, z nichž nejvíc vystupuje Panova flétna. Podobně jako ve staré adventuře Loom se některé lokace a hádanky řeší aktivně hudbou – stačí vytáhnout flétnu a foukat do mikrofonu na správných píšťalách. Nejen flétna, ale také ovládání všech ostatních předmětů je tak plynule integrované do jednotlivých hádanek, že žádné bludiště nepůsobí tím samým dojmem, přestože graficky vypadají podobně (jen se liší různě barevnými texturami a výplní propastí). Jednou musíte použít bumerang na zapálení pochodní, pak zase větrák na knockoutování nepřátel a jindy zase bič na stažení brnění nepřátel nebo bombu na proražení zdi či budete spolupracovat se Zeldou v astrálním brnění. Během hraní v dungeonech vás doprovází taková variabilita, že si ani neuvědomíte, jak čas kolem letí.

Neviděli jsme se někde?

Odhlédneme-li od samotného ovládání a plynulého vývoje příběhu, stojí Spirit Tracks na solidních základech RPG žánru. Samozřejmostí je obchodování a kombinování předmětů pro vylepšení lokomotivy anebo letmé vedlejší úkoly věnované transportu osob z místa A na místo B, lov zajíců dělem a síťkou na motýly (ano!) anebo sbírání turistických známek z jednotlivých lokací pro speciální odměny. Přestože je svět odlišný od těch minulých, občas na vás Myiamoto mrkne okem a dá vám třeba štít z Phantom Hourglass nebo představí potomka jedné z výrazných postav minulého dílu či zestárlé staré známé. Každá jednotlivá část hry zapadá do té vedlejší jako skládačka a dělá ze Spirit Tracks hru s velkým H.

Příští stanice: Hyrule

Pro ty, kteří do série vstoupili ve Phantom Hourglass, přináší Zelda v záplavě skvělé zábavy špetku nepříjemností. Svobodný pohyb po mapě, předešle reprezentovaný parníkem, je omezen pouze na koleje, kolem kterých není tolik zajímavých vedlejších úkolů (nejčastěji budete střílet po zajících) a časté přejíždění mezi lokacemi díky tomu působí po čase únavně. Lokomotivu sice můžete vytunovat na pořádné pendolino, ale ani tak nebudete dělat nic jiného než pendlovat. Multiplayer pro čtyři hráče z jedné kopie také není příliš zdařilý – s kamarády běháte po aréně, sbíráte diamanty a pronásledují vás zlouni. Věru jsme to s Radkem Friedrichem nehráli déle než ze zastávky metra Flóra na Staroměstskou. Zbytek hry má přesto nezlomné kouzlo pro udržení pozornosti. Pro ty, kteří procházejí se sérií celých čtyřiadvacet let, bude Spirit Tracks břemenem: Zelda se v principu skutečně nemění, neustále jde o jeden a ten samý vlak svištící po stejných kolejích.