The Legend of Zelda: Skyward Sword

Oslava pětadvacátých narozenin série Legend of Zelda nepřichází nejspíš v ten nejlepší možný čas. Ano, Skyward Sword přichází těsně před Vánoci a je skoro vším, co si fanoušci Zeldy mohli přát. Jenže zároveň přichází v době, kdy konzole Wii přišla o monopol pohybového ovládání a vinou technologické zaostalosti se ocitla na chvostu. Možná poslední velká hra s potenciálem zvednout prodeje bílé krabičky je právě Skyward Sword: kouzelné dobrodružství, které ukazuje, jak citlivě zabudovat máchání gyroskopickými ovladači do seriózní, hardcore dobrodružné hry, aniž by po třiceti hodinách zevšednělo nebo zadělalo hráči na svalové zranění.

Hrdina z akademie

Na začátku děje nacházíme Zeldu s Linkem v bezpečí města Skyloft, jak se chystají podstoupit obřad dospělosti. Nejde o nic perverznějšího než závody na obřích létajících tvorech – po Linkově vítězství mu Zelda předá cenu a společně vyrazí na výlet nad mraky, které obestupují krajiny Skyloftu jako oceán. Pod mraky se ovšem skrývá starobylé zlo, jež si pro své proniknutí nad bílou záplavu zvolí ten nejhorší možný okamžik. Zelda je unesena a Link, potažmo tedy i hráč, je rázem „odsouzen“ k desítkám hodin putování, aby ji zachránil a stal se vyvoleným. Příběh vyprávěný formou textových dialogů mezi hlavními postavami, nese neklamné známky japonské školy. Zejména zpočátku tak budou dějové cut-scény hodně otravovat hraní. Postavy mají tendenci toho říkat příliš mnoho a leckdy značně triviálním způsobem. Zejména ti, kdo ještě žádnou Zeldu nehráli, budou asi potřebovat čas, aby pronikli do světa Skyward Sword a přijali jej za svůj i s jeho mytologií, artefakty a hrdiny. Nedá se přitom říci, že by sama zápletka byla hloupá – obsahuje ony stereotypy velkolepých dobrodružných her (mladík na cestě stát se hrdinou světa, záchrana milé), ale i zajímavé filozofické komentáře. Už jen zamyšlení nad „vzdušným zámkem“ stvořeným ve chvíli, kdy se bohyně Helia obětovala, aby uvěznila zlo, a vyzvedla zároveň Skydrift nad oponu z mraků, je zajímavé. Pozdější fáze nabídnou komplikovanější momenty, například cestování v čase, či náročné questy pro získání známých objektů moci. Jistě, ti, kdo zrovna nefandí Nintendu a jeho značkám, pravděpodobně stejně Skyward Sword odsoudí jako infantilní – a to oproti Zaklínačovi nebo Skyrimu skutečně je. Není to ale nijak tragické a hlavně: není to důležité.

Nevíš si rady? Nevadí. Duch meče, Fi, ti poradí

Mnohem důležitější je vlastnost, která je pro zavedené nintendovské série společná: sama hratelnost dovedená k dokonalosti a postavená do hlavní role na místo snahy o ohromování efekty či filmové pojetí. Hráč se po nějakých dvou třech úvodních hodinách seznámí se základy ovládání a herního systému, a pak už se vrhne do prozkoumávání tajuplných zákoutí pevniny pod ostrovy Skyloftu. Sám svět hraje významnou roli – ať už jde o úvodní zelené lesy, pouštní lokace nebo okolí činné sopky. Jednotlivá místa obývají logicky rozmístění nepřátelé a míra otevřenosti je právě taková, aby hráč dostával odměny za prozkoumávání a měl motivaci se toulat krajinou, zároveň se ale nikdy až příliš neodchýlil od hlavní dějové linie. Pro případ, že by se tak skutečně stalo, má navíc Link záchrannou brzdu v podobě onoho titulního „Skyward Swordu“ - tedy mluvícího meče, jenž obsahuje entitu jménem Fi, která ve chvílích nouze poradí. Oporu pak lze najít při návratu do úvodní lokace – ve městě Skyloft si může Link odpočinout a za získané rupie nakoupit lektvary či jiné vybavení, a dokonce radu od proroka, kam by měly vést jeho další kroky. Designově neprůstřelné jsou pak každopádně dungeony, které naplno využívají prostorových hádanek, nutí hráče objevovat slabá místa nepřátel a nechají ho také bojovat s bossy (ti jsou sice velcí, ale kupodivu ani ne tak hroziví – inu, pořád jsme v pohádce).

Konečně perfektní šavlovačky

Právě soubojový systém a hádanky, v nichž hráč využívá nalezených předmětů typu praku nebo biče, jsou skutečným zátěžovým testem nového ovládacího schématu. A je třeba říci, že designeři Skyward Swordu zabudovali pohybové ovládání do hry maximálně citlivě. Nutností je použití Motion Plus nástavce na Wii Remote – pak je ovladač schopen přesného rozeznávání pohybů hráčovy ruky. Boj mečem je díky tomu nejblíže zážitku, který si hráči slibovali od vstupu konzole Wii na trh. Zcela přirozený pohyb při střelbě z luku, házení bomby anebo při letu na ochočeném opeřenci, kdy hráč musí „mávat křídly“ pomáhá ponoření do hry. A pohybové sekvence jsou dávkovány tak, že ani delší let nebo několik soubojů za sebou neznamená zuřivé a bezhlavé máchání ze strany na stranu: důležitá je kontrola, nikoli frekvence nebo neusměrněná rychlost pohybů. Jednotlivých typů nepřátel není přehnaně mnoho, každý má ale trochu jiný styl pohybu a jiné slabé místo, a tak hra efektivně nutí objevovat nové taktiky a přemýšlet. Při hodnocení dojmu z hraní jako celku je pak třeba ocenit, že při hrací době několika desítek hodin (třicet se zdá být pro dohrání minimum, při kterém nedojde na objevení řady skrytých míst a splnění nepovinných questů) se často mění herní styl. Chvíli je hráč nucen do série akčních soubojů, pak přichází vydechnutí s dějovou animací a chill-outové prozkoumávání okolí, prostorová hádanka, cestování, boss-fight... a hodiny plynou a plynou.

Libé tóny ostrovů v mlze

Z technické stránky vyčnívá hudba a ozvučení. Jednotlivé melodie budou povědomé hráčům předchozích dílů, nezapřou svůj videoherní původ a je v nich slyšet ozvěna stařických samplů. Zároveň skvěle dotváření atmosféru míst, která hráč navštíví, a procedurálně reagují na jeho činnost. Grafika těží z důsledné stylizace. Po realističtější Twilight Princess je Skyward Sword spíše návratem k Wind Wakerovi – je to ale spása pro tvůrce, kteří museli bojovat s již nedostatečným výpočetním výkonem. Impresionisticky rozpité pozadí a vzdálenější objekty krásně vypadají a zároveň ulehčují přetížené konzoli. Ovšem stále je těžké přejít relativní chudost řady míst, absenci vyhlazování hran a také dabingu (alespoň klíčových dialogů).

Pro majitele Wii je Skyward Sword jasnou volbou a s náskokem nejlepší hrou roku. Málokdo asi čekal něco jiného a ti, kdo Zeldě fandí, už nejspíš vesele hrají, nebo mají dohráno. Jde o inteligentně navržené, pestré a trvanlivé dobrodružství, které by dříve bylo bez diskuse důvodem Wiičko si pořídit. Dnes už to tak jasná volba není, ale přesto si Shigeru Miyamoto a jeho lidé zaslouží poklonu. Pořád umí, ti šikmoocí...