The Last Remnant

S jRPG od Square Enixu se nám v poslední době roztrhl pytel a nedá se říct, že by nám obsah toho pytle vyrážel dech. Infinite Undiscovery bylo na jednu stranu zábavné, na druhou rozpačité a příliš klišovité. Skoro by se až dalo říci, že klišé byl původní název projektu. S Last Remnant měl přijít nový svět, který by se možná uchytil podobně jako Final Fantasy či Star Ocean. A Square Enixu se povedla věc takřka nevídaná – vyrobil ještě rozporuplnější hru, než je Infinite Undiscovery.

Jak duchem chudý syn vědátorů k neštěstí přišel

Zápletka je podobně šablonovitá jako u již zmiňovaného titulu. Rush Sykes ledva odrostl teenagerovským botkám a už ho přepadnou padouši na louce a unesou mu mladší sestru, sen všech japonských pedofilů. Hoch je nevycválaný, a tak ani nedocení, když mu pomoc přislíbí jeden z místních vládců, podobně starý David markýz z Athlumu, pro změnu mající vzezření idolů japonských teenagerek. Přiznám se, že po prvních dvou až třech hodinách ve světě Last Remnant jsem měl chuť stylem nedobře naladěného pittbulla hru kousnout a literárně trhat a trhat. Svět se jevil nechutně tradičně a klišovitě (ne, opravdu nemám pro sté vykrádání téhož pochopení). Čtyři rasy, výrazně morfologicky oddělené, z nichž jedna musí být lidská, starobylé artefakty zvané Remnanty, které berou jakoukoliv podobu, ale nejčastěji zbraně dle pravidla „čím větší, tím lepší“, fracek v hlavní roli, moudrý vládce bezdůvodně mu pomáhající a pár plochých postav jako omáčka, v které ten eintopf utopíme.

A teď se musím omluvit, protože postupem času začala hra odkrývat, že vše není tak jednoduché, jak se jeví. Do hry vstoupila politika a zjistil jsem, že se začínám zajímat o všechny ty zákulisní machinace a síly, které z Davidovy role mocného dohlížitele a napomahače udělaly jen jednu z dalších obětí něčeho většího. Rasy také prorazily své škatulky a ukázalo se, že nejsou pouze schematizovány, ale jejich zasazení do světa je poměrně funkční (byť je to Mass Effectu a jeho multikulturalismu na hony vzdáleno). Ti malí nemusí být jen mágové a ti velcí jen bojovníci. A Remnanty, které se měly stát klíčovým leit motivem svou roli takřka naplnily. Najednou nešlo o sbírku magických bytostí (na zabití) a zbraní (k použití), ale hra je obestřela poměrně zajímavou mytologií. Bylo chybné soudit podle prvních dojmů, takže ještě jedna omluva.

Bullet Time! Tedy... Arrow Time! Ne, jen se to seká...

Na druhou stranu ale je obtížné nesoudit podle prvních dojmů, když jsou tak špatné, zvláště po technické stránce. To co Square Enix vypustil, je ostudně nedoladěný nedodělek. Pokud hru hrajete z DVD, těžko se ubráníte šoku. Textury doskakují i s párvteřinovým zpožděním a bitevní sekvence se často mění ve slide show. A ačkoliv je hra graficky krásná, nejde o to, že by hardware nezvládal, protože jak Lost Odyssey, tak Infinite Undiscovery byly graficky minimálně stejně náročné, druhý jmenovaný vzhledem k realtimovému boji ještě náročnější. Chlapci z SE chtěli zřejmě chytit předvánoční trh pro Xbox, a tak provedli takovouto troufalost. Jediné, co je zachraňuje od zaslouženého výprasku, je fakt, že po instalaci na HDD většina těchto problémů mizí, textura doskočí jen výjimečně, souboje jsou až na pár trhanců plynulé. I tak ale doufejme, že do PS3 verze na odladěnosti tvůrci ještě zapracují. Tohle totiž není záležitost hardwaru, ale snahy. Co by Enix dělal bez NXE instalace na disk, netuším, zřejmě čelil hromadné žalobě.

Obětujeme levé křídlo! Obětujeme pravé křídlo!

Výhodou je, že když překousnete ony prvotní facky, hra se vám odmění. Nejen příběhem, který nabere na monumentalitě a nečernobílosti, ale hlavně bojovým systémem, který bývá pro jRPG alfou a omegou. Last Remnant zde předvádí něco, co bychom mohli nazvat spíše RPG strategií. Místo jednotlivých postav totiž dostáváte pod kontrolu celé armády složené z jednotek o několika mužích. Každá jednotka má svého velitele a rozkazy vydáváte komplexně. Což znamená, že neříkáte každému paňácovi, co má dělat, ale určujete jeho chování v daném kole. Můžete mu říct, ať útočí magií, bojovými schopnostmi, ať léčí sebe, spojeneckou jednotku, drží se zpátky, sesílá podpůrnou magii... možností je řada a nabízejí se kontextuálně, podle polohy jednotky na bojišti a samozřejmě jejího složení a schopností. Ačkoliv vám zprvu přijde situace na bojišti chaotická, po pár hodinách (ano, jsme v jRPG, tady po pár hodinách hra začíná a ne naopak) do systému proniknete, začnete se orientovat v tom, kdo koho napadá a jak je třeba se krýt. Vrcholem stratégovým je fakt, že si jednotky skládáte sami a ještě jim přidělujete odlišné formace, takže už při armádě o třech jednotkách vás čeká půlhodinka kombinování vhodných paňáců, abyste nejlépe nakombinovali jejich schopnosti a nepřekročili přitom limity jednotlivých velitelů. Do boje tak musíte vést i běžný kanonfutr, který ale pod vaším velením nabírá zkušenosti a z bezejmenných vojáků v blembácích se stanou věrní souputníci. Mimochodem, pokud by někomu přišlo divné, že se po každé bitvě jednotky doléčí na max, vězte, že bez toho by Last Remnant byl nehratelný. Často dokončíte bitvu s pár přeživšími a jste rádi, že se zbytek zvedne. Obtížnost hodně zvedají souboje s bossy, kdy jsou třeba tři za sebou bez možnosti uložení hry (které je konečně možné kdekoliv a ne jen na save pointech!), a tak si často užijete toho samého strážce hlavního šéfa hned několikrát.

Mečík si nech, ale kdybys mi nechal tu sekerku...

Dobrý je i systém tvorby předmětů a jejich modifikace, na druhou stranu hře chybí aktivní ekonomika, která by zase přidala na uvěřitelnosti. Dobré je i to, že se nemusíte starat o všechny své svěřence, vybavení zajišťujete jen pro Rushe a ostatní si maximálně řeknou o část z lupu, aby mohli své vybavení vylepšit. Tleskám, další krok, díky němuž nemám pocit, že tahám loutky na provázku, a když vidím, že kanonfutr Caplan má novou vylepšenou sekyrečku bez mého přičinění, zase jsme se pohnuli někam dál. Dobré je i to, že vám hra nenutí hlavní postavy, kupříkadu jsem některé markýzovy poradce nechal sedět a raději jsem cvičil své věrné žoldáky. Navíc když překousnete občasné seknutí při bitevních scénách, ve chvíli kdy na každé straně máte pět jednotek o třech mužích, bitvy nabírají na monumentalitě, kamera najíždí na jednotlivé aktéry, ti rány rozdávají i dávají a pocit, že jste v bitevní vřavě a ne na duelišti (skloňovat podle vzoru kaliště).

Last Remnant je skutečně hrou mnoha protikladů. Mnohé může nevlídné uvítání odradit a nikdo by se jim vlastně nemusel divit. Než se zakousnete, technické problémy, obtížnější pronikání do jinak skvělého taktického systému a zprvu sterilní příběh srážejí zážitky do rutinního hrání, aniž by se dostavil pocit osobitosti. Časem ale hra z nevzhledného poupátka rozkvete do pěkného květu, který by jednou mohl dát vzniknout novému druhu. Jen bude muset přijít s lepsí genetickou výbavou, inteligentní stvořitel ji totiž pěkně odflákl.