The Last of Us Part II
i Zdroj: Hrej.cz
The Last of Us: Part II Recenze The Last of Us Part II

The Last of Us Part II

Pavel Makal

Pavel Makal

12. 6. 2020 05:01 34
Reklama

V uplynulých dnech jsem zaregistroval zprávu o tom, že Neil Druckmann zvažuje budoucnost studia Naughty Dog. Má být další hrou zbrusu nová značka, nebo se máme potřetí vrátit do zelení porostlé postapokalypsy The Last of Us? Kdybych si měl vybrat, nechal bych příběh Ellie, Joela a dalších zúčastněných už spát. A to i přesto, že před sebou máte velmi, velmi pozitivní recenzi druhého dílu.

O SEDM LET STARŠÍ

V roce 2013 mě překvapilo několik věcí. Třeba jak rychle se v Sony rozhodli přestat rozumně podporovat PlayStation Vita, nebo jak brzy se člověk vzpamatuje z rozchodu po několika letech. Dost možná největším překvapením ale byly kvality The Last of Us, titulu, který se tolik vymykal dosavadní tvorbě autorského studia. Naughty Dog byli do té doby synonymem pro bezstarostné skákačky a šestáková dobrodružství Nathana Drakea. Vážné, dospělé drama, které v prvních dvaceti minutách vytáhne z rukávu jeden z nejsilnějších, nejbrutálnějších a nejsrdceryvnějších momentů herní historie (a pak jde dál až k jednomu z nejlepších herních konců, které jsem kdy zažil), jsem od nich skutečně nečekal. Nabízí se samozřejmě otázka, zda Druckmann a jeho tým dokázali po dlouhých sedmi letech navázat a snad i překonat své dílo. Na odpověď jsem si musel při hraní nějaký čas počkat.

Zatímco první The Last of Us byli intimním příběhem o vyrovnávání se se ztrátou a o budování vztahu mezi „otcem“ a „dcerou“, pokračování je ve svém sledování mezilidských vztahů mnohem grandióznější.

Pokud jsme snad v prvním díle mohli nabýt dojmu, že se zlověstnou nákazu podařilo jakž takž zkrotit a že někde stále mohou fungovat organizované vládní složky (byť silně překračující hranici diktatury), druhý díl ukazuje svět o poznání divočejší, takový, kde právo, pořádek nebo morálka neznamenají pro všechny totéž. Zároveň se v novince ukazuje, že jakkoli jsou nakažení stále nebezpečnou silou, jíž je třeba mít na paměti, jejich význam v životě přeživších je jaksi umenšen – stali se prostě běžnou součástí života, s níž se počítá asi tak, jako my počítáme s tím, že by nás třeba mohlo na ulici přejet auto. Mnohem větší důraz je v nové hře kladen na zobrazení různých a odlišných společenství, na to, že ani apokalypsa nemusí znamenat ono kýžené semknutí a snahu táhnout za jeden provaz navzdory společné hrozbě. Zatímco první The Last of Us byli intimním příběhem o vyrovnávání se se ztrátou a o budování vztahu mezi „otcem“ a „dcerou“, pokračování je ve svém sledování mezilidských vztahů mnohem grandióznější. Řeší xenofobii, častou neochotu podívat se na věc z úhlu toho druhého, neschopnost najít společnou řeč. Všechna tato (velmi aktuální) témata se navíc scénářem linou velmi přirozeně, a tak hráč nemá pocit, že nad ním stojí autor se zdviženým prstem a říká „v tomto momentě si prosím vezmi ponaučení“.

PŘÍBĚH NA PRVNÍM MÍSTĚ

Jak už jsem navíc naznačil v preview, hra exceluje v onom balancování ve stupních šedi, nezjednodušuje svůj svět na „ty hodné“ a „ty zlé“. Právě v tom tkví velká síla scénáře, která se naplno promítne zejména ve druhé polovině hry, kdy se tempo podstatně zrychlí a celá skládačka do sebe začne mnohdy dost bolestivě zapadat. Upřímně, zpočátku jsem se trochu bál, zda si Naughty Dog velkorysým náčrtem příběhu na začátku neukousli příliš velké sousto, ale popasovali se s ním nad očekávání. Co se samotného obsahu týče, chci (a musím) zachovat prakticky absolutní mlčenlivost. Prozradím jen, že kromě motivu různých společenství hraje výraznou roli i láska (v různých podobách) a také otázka, jak velkou cenu jsme ochotni zaplatit za pomstu, za naplnění očekávání ostatních, nebo prostě jen za klid v duši. To vše navíc ve velmi civilním provedení, kde absentuje kýčovitý heroismus, postavy mají své slabé stránky, a navíc se je autoři po vzoru Hry o trůny nebojí nechat umírat. Mnohdy rychle, překvapivě, brutálně a bez pompy, jakou byste čekali. Svět The Last of Us je strohý a brutální, na velké nářky tu není čas.

Co se týče samotné hratelnosti, od minula se toho příliš nezměnilo, autoři spíše vycizelovali jednotlivé prvky a rozšířili možnosti. Opět vás tedy čeká průchod mrtvým, ale překrásně zeleným světem, v němž si příroda bere zpátky betonové ulice a eroze se s chutí zakusuje do dálničních nadjezdů. Při svém putování dostanete k dispozici poměrně široký arzenál zbraní, čítající kromě pistole či obligátní brokovnice třeba i sexy plamenomet a slušnou nadílku (zničitelných) zbraní na blízko. Samozřejmě nechybí tichá varianta v podobě luku, který umí střílet i výbušné šípy. Ellie u sebe tentokrát nosí věrný perořízek, takže podřezávání clickerů už nevyžaduje crafting jednorázových nožů. Na střední obtížnost má hráč tak akorát nábojů na to, aby se mohl svobodně rozhodovat, zda chce jednotlivé konfrontace řešit akčně, nebo zda zvolí spíše opatrný způsob a bude tiše odpravovat jednoho nepřítele po druhém. Zkušenějším hráčům rovnou doporučím rozjet hru na vyšší úroveň, během recenzování jsem souboji procházel jako nůž máslem. Přesto kvituji velmi vydařené akční pasáže, které skvěle zapadají do vážnosti celé hry. Nepřátelé kvílí bolestí, volají raněné nebo padlé druhy jménem, dávají si zvukové signály a umějí pokrýt oblast tak, že je plížení skutečným oříškem. Je skvělé, že stealth i akční přístup jsou srovnatelně uspokojivé, a tak můžete svůj herní styl dle libosti střídat. Opět můžete házet cihly nebo lahve a omračovat/odlákávat nepřátele, můžete připravovat pasti, které vás zbaví většího počtu zlobivců naráz, ale taky se můžete rozhodnout, že zrovna s touhle hlídkou se vůbec nemusíte potkat a prostě se nepřátelům vyhnete skrz vysokou trávu a příhodně umístěný obchod s komiksy.

SAMOTÁŘKA V SEATTLU

Několikrát vás potrápí přítomnost psů, následujících vaši pachovou stopu, samozřejmě přibylo i několik nových druhů nakažených. Nejvíce na mě ale stejně zapůsobili staří známí stalkeři, kteří se umí přiblížit bez varování a velice tiše. Ohavný zvuk clickerů sice zpočátku pořád nahání strach, ale musím říct, že (minimálně na střední obtížnost) tihle nezbedové ztratili onu auru ultimátní hrůzy, a to i přesto, že přímá konfrontace je i tentokrát většinou jasnou jízdenkou do futrálu. Znovu bych se musel odkázat na své preview, ale souboje v The Last of Us plně korespondují s celkovou náladou hry. Jsou mnohdy velice rychle vyřešené, frenetické, brutálně strohé a efektivní. Tady není čas ani prostor na nějaké rozkošné piruetky, tady se bojuje o život a musím říct, že skutečně málokterá hra jde ve své surovosti tak daleko, jako právě TLOU2. Násilí ale zároveň není samoúčelné, nemá fungovat jako laciné kontroverzní pozlátko. Je jen dalším odstínem světa, který snad nikdy nezažijeme na vlastní kůži.

Nevybavuji si, že by hra sklouzla k lacinému srdceryvnému kýči.

Nový díl je také podstatně méně lineární, než tomu bylo u předchůdce. Neznamená to ovšem, že by k cíli vedlo více cest nebo že byste měli co dočinění s otevřeným světem, naplněným množstvím vedlejších aktivit. Koridory se spíše roztáhly do šířky a svět zaplnily vedlejší uličky, krámky a kavárny, které můžete (ale nemusíte) prozkoumávat. Vaše zvídavost je mnohdy odměněna proviantem, naditým sejfem, k němuž je třeba najít kombinaci, nebo nalezeným vzkazem či jiným dokumentem, který dodává světu plasticitu příběhů obyčejných lidí, kteří většinou neměli moc štěstí, ale vy se můžete stát svědky jejich často dojemných osudů či tužeb. A zase – nevybavuji si, že by hra sklouzla k lacinému srdceryvnému kýči. Navíc jsou tyto památníky „staréhu světa“ často plné vtipných easter eggů. To byste nevěřili, kolik domácností v Seattlu obsahovalo PlayStation 3. Přítomnost PS Vita už propálil nedávný trailer, stejně jako fakt, že regulérní součástí kánonu je Hotline Miami a její tepající soundtrack.

ŠMEJDĚNÍČKO ŠMEJDĚNÍ

V opuštěných obchodech či bytech můžete také najít pracovní ponky, u nichž lze díky nasbíraným součástkám vylepšovat zbraně. Taktéž se vyplatí hledat tréninkové příručeky, které odemykají nové stromy dovedností, jež si následně můžete zpřístupnit skrz sbírání potravinových suplementů. Jedná se o klasické skilly typu „podomácku vyrobený tlumič mi vydrží déle a vyrobím či unesu více šípů naráz“. Některé věci se ale Ellie naučila sama i bez vašeho přičinění, patří mezi ně třeba plavání nebo schopnost se plazit, kterou oceníte zejména ve vysoké trávě nebo při skrývání se pod vraky aut. Svět je skutečně dost členitý. Snažil jsem se ho procházet extrémně pečlivě, prohledávat skutečně každý kout, až jsem si tím někdy zbytečně kazil zážitek z hraní, protože jsem uměle narušoval rytmus a tempo některých pasáží. Přesto mě po dohrání až překvapilo, kolik collectiblů jsem minul.

Přichází čas na obligátní odstavec o grafice a technickém zpracování. Přiznám se, že mým prvním dojmem bylo lehké zklamání, ALE! Než začnete nešťastně lomit rukama s spílat mi/Naughty Dogu/schopnostem PS4, nechte mě dokončit myšlenku. The Last of Us: Part II je nadmíru krásná hra. Obsahuje celou řadu naprosto neuvěřitelných a kouzelných detailů, na které je radost pohledět. Ale zároveň jsem si při hraní velmi často uvědomoval, že vrchol téhle generace konzolí přišel tak před dvěma lety a je zkrátka prakticky nemožné, aby dnes ještě mohla hra graficky opravdu vytřít zrak. Tak tedy – formálně nemám co vytknout, v detailech je hra opravdu hezká, ale pokud jste, podobně jako já, možná trochu naivně čekali, že mágové z Naughty Dogu vytáhnou z dosluhující konzole ještě onen pověstný ždibíček navíc (a kdo jiný by to měl dokázat, když ne oni), tak byste asi měli své naděje krotit. Při hraní jsem si opakovaně kladl otázku, jak asi bude hra vypadat na příští generaci, kde zcela nepochybně vyjde taky. A těším se, až si ji tam zahraju znovu. Vzpomínáte si na gameplay trailer z roku 2018, který nás uchvátil ladností a přirozeností animací? Tak takhle to skutečně bohužel v praxi nevypadá. Dobrá zpráva je, že se to tomu aspoň dost blíží. Naprosto neskutečně mě ovšem potěšily prakticky neexistující nahrávací časy, a to i v případě úmrtí. Loading trvá doslova několik vteřin, což je třeba po nedávném zážitku s remasterem druhé Mafie jako dar z nebes. Ódy chvály lze jednoznačně pět na celkové ozvučení, a to jak na ambientní zvuky, tak i hudbu.

HRA S VELKÝM H

Samostatný odstavec pak věnuji hereckým výkonům a obecně postavám. Ty totiž pozvedají celý zážitek na onu pomyslnou „prémiovou“ úroveň, o které se třeba mnou mnohdy kritizovaným Days Gone může jen zdát. Postavy v The Last of Us: Part II mají jasné povahy a motivace, mají svoje chyby, mohou být protivné, mohou se chovat jako idioti, ale především jsou uvěřitelné. A to dokonce do té míry, že jsem si tu našel svou novou videoherní lásku. Znovu musím vypíchnout skvěle napsané dialogy a celkovou vyzrálost, která se projevuje například tím, že jsme se tu dočkali dosud patrně nejlepší erotické scény ve hrách vůbec. Našince navíc potěší velmi vydařená česká lokalizace, hráče se zdravotními omezeními zas určitě nadchnou naprosto bezprecedentní možnosti nastavení usnadnění.

Jestliže jste ale ještě nehráli první díl, věnujte ten týden do vydání dvojky právě jemu, bez jeho znalosti bude váš zážitek sotva poloviční.

Po vší té chvále se samozřejmě najde i pár nedostatků. Zažil jsem několik bugů (maličkých, zmiňuji je právě proto, jak ostře kontrastovaly s jinak bezchybnou kvalitou), jako je zaseknutí nepřítele ve skleněné výplni nebo grafický glitch při nějakém konkrétním natočení kamery v určité pozici. Také jsem si podstatně více užíval pasáže bez společníků, kteří se mi při stealhu pletli pod nohy a bořili imerzi tím, že se opakovaně procházeli nepřátelům před nosem bez následků. Tyhle výtky jsou ale maličkými kapkami v moři dobrých zpráv.

The Last of Us: Part II je famózní zážitek, který vás přinutí přemýšlet i dlouho po tom, co odrolují závěrečné titulky. Pokud máte doma PlayStation 4, neměli byste o tuhle záležitost svou sbírku ochudit. Jestliže jste ale ještě nehráli první díl, věnujte ten týden do vydání dvojky právě jemu, bez jeho znalosti bude váš zážitek sotva poloviční. Díky Naughty Dogu za herní svátek. A doufám, že příště už se uvidíme jinde. Síla příběhů je i v umění skončit.

The Last of Us: Part II
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Pokračování, které si v ničem nezadá s původní hrou a v mnohém ji překonává. Důkaz, že i v totálním mainstreamu mohou vznikat hry s přesahem, jež donutí k zamyšlení. Další mimořádná herní událost letošního roku.

Reklama
Reklama

Související články

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama