The Last Guardian Recenze The Last Guardian

The Last Guardian

Jiří Bigas

Jiří Bigas

5. 12. 2016 15:00 20
Reklama

Jestliže se počítáte mezi naše pravidelné čtenáře, určitě vás nemusím dvakrát přesvědčovat o tom, že The Last Guardian je moje hra. Je to přesně ten typ titulu, který aktivně vyhledávám a kterému jsem podvědomě ochotný leccos odpustit. Chovám totiž upřímnou naději, že navzdory chybám jsou to právě podobné hry, které vyjdou jen jednou za pár let a o malý krůček celé odvětví přiblíží o trochu víc umění, za nějž bychom všichni videohry rádi považovali. Ico z roku 2001 i Shadow of the Colossus z roku 2005 jsou pohádkové hry, které tuto ambici naplňují. Ve svém jádru jednoduché, ale okouzlující a zcela nezaměnitelné. Jejich neopakovatelný styl jim vtiskl talentovaný japonský designér Fumito Ueda, který začal na další hře pracovat bezprostředně po vydání Shadow of the Colossus. Chtěl se poučit z předchozích projektů a vyvarovat se zdlouhavé produkci. Když v roce 2007 vstoupil Guardian do aktivního vývoje, plánoval Ueda dokončit svoji novinku v krátkém čase, rychleji než předchozí dvě autorské hry. Měl to být jeho první titul na PS3. Nakonec to trvalo dalších devět let, než se projekt podařilo dotáhnout do zdárného konce. Samotný Ueda nedávno připustil, že během té doby ztrácel víru, že se mu podaří Guardiana dokončit. Hra byla opakovaně odkládána, celé roky o ní nebylo slyšet, původní tým se rozpadl. Ale teď je konečně tady.

HRA, KTEROU ČEKÁTE

Po tolika letech se nelze u tak ambiciózního titulu navzdory veškeré snaze ubránit obrovským nadějím. A současně obavám. Ty má ostatně podle svých slov i hlavní autor, který si je dobře vědom toho, jak vrtkavá je přízeň fanoušků a že se léta očekávání mohou obrátit proti vysněnému dílu. Přesto jsem do světa The Last Guardian vstoupil s otevřenou myslí. Ovšem nikoli jako nepopsaný list, ale s určitou představou v hlavě, co asi tak mohu od hry čekat. A ta se bezezbytku naplnila. Teď nemluvím o kvalitách hry, jako spíše o její podstatě a náplni. Pokud znáte předchozí zmíněné tituly, máte s největší pravděpodobností velmi konkrétní a poměrně přesnou představu, jaký asi Guardian je a jak se hraje. A skutečně, výsledný titul ze všeho nejvíc připomíná kombinaci zmíněné dvojice. Mluvit o novince jako o duchovním nástupci Ico a Shadow of the Colossus znamená zbytečně se držet při zdi. Je snad Call of Duty: Infinite Warfare pouze duchovní nástupce Modern Warfare jen proto, že vypráví jiný příběh? Ne, je to pokračování. A totéž platí o hře The Last Guardian. I kdyby neexistovala žádná mytologická souvislost mezi jednotlivými hrami - a já netvrdím, že existuje - mluvíme tady o dalším dílu, další hře stejného střihu. Nemluvě o stejné architektuře, stylizaci světa, designu, prvcích ovládání a poselství.

Mnoho věcí má v The Last Guardian téměř symbolickou podobu. Třeba oštěpy, které do Trica zabodnou vaši nepřátelé.

Něžný příběh o hledání důvěry mezi malým chlapcem a divokým tvorem jménem Trico, kteří se vzájemně potřebují, i když si minimálně zpočátku moc nedůvěřují, v sobě kombinuje prvky z obou předchozích her. Chlapec se ovládá naprosto stejně jako hrdinové zmíněných titulů a v roce 2016 možná některé zaskočí až zbytečně klátivými pohyby, které kdysi působily revolučně, ale dnes už jsou překonané. Má i podobný rejstřík akcí - umí vyskočit, skrčit se, zachytit se římsy. Není toho mnoho, ale stačí to. Na Ico budete vzpomínat především při řešení četných logických a prostorových hádanek. Shadow of the Colossus zase připomene samotný Trico se svým mohutným tělem, po němž budete šplhat a které se stane nejen vaším dopravním prostředkem, ale i útočištěm v případě ohrožení. Mnoho věcí má v The Last Guardian téměř symbolickou podobu. Třeba oštěpy, které do Trica zabodnou vaši nepřátelé. Ty musíte svému spojenci vytáhnout a ulevit mu. Činíte pravý opak toho, co bylo vaším úkolem v Shadow of the Colossus, kde jste naopak coby útočník vyhledávali a zasahovali nejcitlivější místa gigantických tvorů.

SVÉHLAVÉ ZVÍŘE

Mluvit o příběhu nebudu. Vážím si úsilí autorů jej před námi utajit i vás dost na to, abych vás nechal jej odhalit. Asi vás ale nepřekvapím sdělením, že cesta samotná je v tomto případě opět možná důležitější než cíl. Ne všechny vaše otázky budou zodpovězeny, ale scénář je mnohem konkrétnější, než jsem čekal. Během hry se dočkáte mnoha odhalení a vysvětlení. Zjistíte, kdo jste a jak jste se na to tajemné místo dostali, a celkově získáte o zdejším světě lepší povědomí, než jsem doufal. Nepředpokládám, že byste za poslední dlouhé roky o hře neslyšeli, ale jen pro úplnost zrekapituluji, že The Last Guardian je logická plošinovka či akční adventura s hádankami, chcete-li. Klíčem k úspěchu a vašemu postupu je souhra naší nesourodé dvojice. Přímo ovládáte chlapce. Trico má vlastní hlavu a zpočátku jen instinktivně následuje vaše kroky. Jak se váš vztah bude prohlubovat, dostanete možnost jej navigovat několika základními povely, ale upřímně řečeno, nečekejte zázraky. Je to svéhlavé zvíře, které má vlastní rozum a kolikrát moc poslouchat nechce. Na rozdíl o klasických parťáků ve hrách, kteří reagují okamžitě, zkrotit Trica a přimět je, aby udělal, co chcete, je velmi obtížné. Někdy to vyžaduje několik pokusů, než udělá to, co má.

I když se tím samotní autoři pyšnili jako záměrem, je obtížné si to nevykládat jako chybu. Vede to totiž k řadě velice frustrujících a matoucích momentů. Vstoupíte kupříkladu do arény, z níž zdánlivě není uniku. Náhle si všimnete nějaké možné cesty či řešení, k němuž je nezbytná součinnost Trica. Začnete s vaší teorií experimentovat, ale stále se vám nedaří plán realizovat. Po deseti minutách své snahy vzdáte s tím, že jste se pravděpodobně spletli a tudy cesta nevede. Namísto toho horko těžko hledáte jiný způsob, jak pokračovat. Ale protože většina hádanek a lokací obvykle nenabízí mnoho dalších záchytných bodů, po čase se vrátíte k prvnímu nápadu. A vida, zničehonic, se vám na první pokus podaří donutit zvíře, aby skočilo na vyvýšenou římsu, někam se natáhlo nebo naopak sestoupilo. Je to velice nešikovné a dokáže to hráče přivádět k šílenství. Občas jsem navíc při řešení hádanek narazil na nějakou kritickou chybu, kvůli níž nešlo pokračovat. Dlouho mi ale trvalo, než jsem došel k názoru, že mi postup dál znemožňuje bug a znovu nahrál uloženou pozici. Asi si sami dokážete představit, jak jsou tyto situace nepříjemné. Přitom hra vám hlasem vypravěče poskytne nějaké vodítko či nápovědu jen zřídka. Brzy přijdete na to, že to nejlepší, co můžete občas udělat, je nedělat nic. A pokud věříte, že dál se lze dostat jen s pomocí Trica, usadíte se mu na hřbetu a počkáte. Po nějaké chvíli třeba sám udělá to, k čemu jste ho nepřiměli žádným z povelů.

TY CHLUPATÁ BESTIE!

Ty jsou navíc dost omezené. Trica můžete přivolat, poslat nějakým směrem, nabádat ho ke skoku nebo třeba útoku. Ale jak už bylo řečeno - neposlechne vždy a rozhodně neposlechne ihned. Bezelstná němá tvář Trica s roztomilým vzezřením tak byla v ostrém kontrastu k tomu, jakými nadávkami jsem ho opakovaně častoval. Přesto se o něj musíte celu dobu starat. Kromě vytahování oštěpů jej krmíte, když je zesláblý, a dokonce jej uklidňujete hlazením, jestliže je rozrušený. Nic jiného vám nezbývá. Trico je váš ochránce a samotný chlapec je skoro bezbranný a nepřátelům se musí víceméně vyhýbat. V celé hře dostanete do rukou vlastně jen jediný kus vybavení v pravém slova smyslu. Ale nemáte jej k dispozici po celou dobu a i ten je závislý na Tricovi. Skutečné zbraně v The Last Guardian nehledejte. Neposlušné zvíře zvyšující nezvykle obtížnost a fakt, že celá hra je výzvou spíš v hádankách než akrobatických pasážích, stojí za tím, že jde jen velmi obtížně odhadnout dobu, za níž hru dokončíte. Měl jsem dlouhé úseky, kdy jsem hrou i puzzly procházel jako horký nůž máslem. Ale několikrát jsem se naopak zasekl třeba na 15 minut a marně hledal správné řešení. Náhoda, vaše šikovnost i postřeh podle mě předurčují, že první průchod vám zabere 12 až 15 hodin. Já jsem se dostal pod patnáct, za což jsem byl odměněn trofejí, ale očividně to podruhé půjde mnohem rychleji.

V mnoha ohledech si člověk klade otázku, co na hře vývojáři proboha tak dlouho dělali.

Na několik nepříjemností už jsem vás v průběhu této recenze upozornil. Teď se jim budeme ještě chvíli věnovat. Mám s The Last Guardian tak trochu problém. Hra se mi docela dost líbí, ale v mnoha ohledech si člověk klade otázku, co na ní vývojáři proboha tak dlouho dělali. I když leccos asi bylo obtížné realizovat, řada jiných prvků působí úplně obyčejně a nijak převratně. A ty revoluční pak zase ne vždy fungují. Člověk by čekal, že za 10 let vyladí autoři umělou inteligenci k dokonalosti, ale matoucí systém svéhlavého zvířete, i když má jít o záměr, působí chaoticky a nedodělaně. Hra navrch obsahuje mnoho archaismů, které v minulé dekádě byly nové nebo alespoň běžné, ale dnes už jsou pasé. Ty vám neustále připomínají, jak dlouho se na hře pracovalo. Za tu dobu se přitom změnila jen velmi málo. A tím nemyslím jen její podobu, kterou autoři představili už před lety, i když ji nakonec nerozhýbali na PS3, ale především náplň. Když se podíváte na některá letitá videa, uvidíte v nich víceméně stejnou hru, stejné úseky, stejná místa. Opravdu by mě zajímalo, co vývoj tak zdržovalo, protože výsledek nevypadá nijak revolučně po technické nebo obsahové stránce. Vznešené je spíše jeho poselství a estetika, která není závislá na technologii.

GRAFIKA MÁ PÁR LET ZPOŽDĚNÍ

The Last Guardian nevypadá špatně. Především v druhé polovině dokáže vykouzlit několik opravdu velmi pěkných scenérií a akční pasáže s bortícími se konstrukcemi a dalšími fyzikální efekty působí opravdu propracovaně. Často je ale grafika spíše průměrná s čestnou výjimkou Tricova peří, některých travnatých ploch a listí, po němž šplháte. Nechci tvrdit, že titul nevypadá dobře, ale zdlouhavý vývoj a dědictví minulé generace konzolí je na něm znát. Ta hra vypadá jako něco z PS3. Něco, co by mohlo s trochou snahy vyjít na konci životního cyklu minulé generace. Takový ten záblesk budoucnosti, jaký představovalo třeba The Last of Us. V té době byl na Guardiana nejvyšší čas. Nebo při debutu PS4. Působí trochu jako opravdu hodně dobrá launchová hra z této generace. Rozhodně si nemyslím, že vizuální stránka je na tomto typu projektu tím nejdůležitějším, ale třeba Shadow of the Colossus byl takovým etalonem toho, co lze dokázat na PS2. Všichni o něm mluvili v superlativech i proto, jak vypadal. Předvedl tehdy techniky, které se na dané platformě do té doby vůbec neobjevily nebo byly považovány za nemožné. Guardian prostě PS3 prošvihl a teď postrádá onu auru výjimečnosti, která by vás uhranula už na pohled. Jeho výjimečnost se ukrývá uvnitř. Občas ale pod hustým nánosem archaismů a chyb. Lahůdkou je třeba neustále se resetující kamera v okamžicích, kdy se s Tricem pohybujete ve stísněných koridorech a něco vám zakrývá výhled. Systém kalibrující záběr se mnohdy úplně zblázní a zacyklí ve smyčce. Přidejte si k tomu velice hrubou a prostou navigaci, nejasné úkoly a výsledkem je moderní, ale současně hodně staromódní hra pro trpělivé fanoušky.

Rozporuplná recenze je odrazem rozporuplné hry. Doufal jsem, že The Last Guardian bude výjimečnou hrou a nadále se domnívám, že v jistých ohledech výjimečný je. Není to však jasný hit, není to taková pecka, jak jsem si přál. Ale nemluví ze mě zklamání, přehnaná očekávaní ani zmařené naděje. Hru jsem si užil, je to moje krevní skupina. Avšak zdráhal bych se ji doporučovat na potkání. Pokud cítíte, že to není hra pro vás, pak nejspíš opravdu není. Jestliže vám naopak žádná z výtek nevadí a je vám blízký tento druh videoher, zřejmě v novince Fumita Uedy najdete zalíbení navzdory některým jejím chybám.

The Last Guardian
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

TLG je hra pro fajnšmekry, jimž nevadí dělat ústupky. Není to revoluce, je to dekádu starý titul se vším, co k tomu patří - dobrým i zlým. Mně se líbil, i když mi přichystal nejedno zklamání. Jde stále o mimořádný počin. Odpověď na otázku, zda se bude líbit i vám, najdete v recenzi a ve svém nitru.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama