The Last Federation

Hodně různých signálů může jedince přimět ke zpytování svědomí. "Nedělám já něco špatně," řekne si možná fotbalista po červené kartě a uraženém pískotu publika, sbalené kufry u dveří či koňská hlava v posteli (a levá hýždě v peřiňáku) vzbudí zásadnější obavy... A co teprve taková genocida celé rasy utiskovanými národy jistého nenápadného, ale životem překypujícího solárního systému? To už jednomu zamává s životními prioritami. Poslední přeživší člen tyranského národa Hydralů se namísto pyšného vesmírného diktátora stává něčím na způsob domácího mazlíčka ambiciózních Akutiánu, Skylaxů nebo Peltovců a hezky ode dna začíná snít svůj sen o konci věčné války o moc a federaci, která sjednotí všechny národy pod vlajkou míru, bratrství, lásky a všestranného porozumění. Jasně, obří chobotnice přinášející mír tu v tom, tu v onom žoldu, skrze lasery a gravitační kopí bojového křižníku, nemusí na každého rovnou působit jako partner, s nímž se dá sedět u vyjednávacího stolu, aniž by měl nejméně osm končetin zaražených do svěráku a dalších deset do řitního otvoru...

...ale pořád lepší než rudá armáda.

Jako kůl v plotě

Částečně neobvyklá zápletka o zániku diktátorské rasy Hydralů a cestě posledního přeživšího za vykoupením a všeobecnou nirvánou otevírá prostor 4X strategii, která není postavena na tradičních základech, ale kráčí svojí cestou. Hráč se tedy v daleké budoucnosti neujímá role vůdce některého z národů, ale nezávislé síly. Žoldácké lodi a majestátního tvora, který může jednat s vládci planet a vojevůdci, a na kterého mnozí pohlížejí s bázní a zbožnou úctou, ale který je na všechno sám a zemře-li, jeho poslání to zabalí pod vesmírné lišejníky s ním. Dějištěm celého dramatu je sluneční soustava s několika planetami různé velikosti, které obývají národy rozdílné podoby, naturelu a ambicí. Na počátku vládne v systému relativní klid. Pouze jedna či dvě rasy objevily vesmírné cestování a prostoru i zdrojů pro všechny je tak přehršel. Ale brzy začne být velmi živo a hráč se ocitá uprostřed mnohaúhelníku zájmů, vzájemných vztahů, válek a mírových dohod; a sám je inciátorem řady změn. Veškeré snažení pak má jeden cíl: sjednocení přeživších pod vlajku Poslední federace, která překoná čas, vesmír, smrt a realitu.

(Ledaže by se našel novej Klaus)

Soudružka Hajvkvínová, hodná holka to je...

Peltovci

Komunistickou a zemědělskou civilizaci nevede do vesmírné války o zdroje finský kanonýr Peltaven, ale jejich politická reprezentace slyší na lobbing a klientelismus. Pozemní armády stojí za vyližkravín, ale zato mají mocné galaktické bombardéry.

The Last Federation nabízí velmi komplexní simulaci rozvoje, obchodu a bojů na relativně malém prostoru. Znovuhratelnosti pomáhá, že výchozí body jsou nastavitelné; planety se rozdělí mezi jednotlivé rasy náhodně, a tím určí i jejich pozici – početnost populace, životní prostředí, nerostné bohatství, či znalost technologií. A pak už se spustí neodvratné procesy pokroku; i rozvratu. Po nějakém čase postupně více a více ras pronikne do vesmíru. Budou řešit své potíže s udržením pořádku, budovat armády a válčit o měsíční základny či sponzorovat piráty, a podle svého naturelu měnit tvář soustavy. Variabilitu a zajímavost každé hry zajišťuje rozmanitost ras. Zatímco Thoraxiané se chovají stejně rozmarně jako jejich úlová královna a plní tak roli neřízené střely, Andorové a Skylaxiané jsou díky tradici politického projevu hlavními diplomatickými silami, a třeba Burlustové zase tradičně mocnými válečníky, jejichž úctu a vliv si lze získat i třeba "soubojem náčelníků".

O každé planetě hráč dostává velké množství informací a cílenými přátelskými či nepřátelskými činy může zasahovat do jejího vývoje. Tak lze napadnout základnu jedné z ras, špionovat technologie, ale na druhou stranu třeba pomoci s vědeckým projektem, postavit významnou budovu nebo pomoci bránícím armádám zastavit invazi silnějšího agresora. Každá akce zabere určité množství herního času a hráč je následně seznámen s výsledky, jež mají podobu zisku kreditů či surovin a hlavně vlivu na jednotlivé národy – a také jejich vzájemné vztahy. Zpočátku jde o lavírování toho druhu, zda pomoci některé rase dostat se dříve do vesmíru, na úkor ztráty vztahů s ostatními za "prozrazování" cenného tajemství, později už náročnější volby vedoucí k posílení vlastní aliance či oslabení soupeřovy. O to složitější, že Hydralové mají nemálo másla na své gigantické hlavě a hlasitý zpěv "Neublížil som..." jim ani při nejnevinnějším výrazu ve tváří nezíská víc než iba malúčke, bezvýznamné plus.

Napínavosti bojům dodává permanentní smrt - jedno podcenění znamená automaticky nutnost nahrání poslední uložené pozice.

Milion, dva miliony berou

Mnohdy pak nebude zbytí a hráč se bude muset pustit do boje. Bitvy se odehrávají po tazích na dvourozměrné mapě a poskytují zajímavý, i když po čase přece jen trochu stereotypní zážitek. Podle poměru rozdělení energie mezi motory, štíty a zbraně může hráč v každém tahu opsat určitou trajektorii. Jeho loď má pak k dispozici trojici zbraní, jež se hodí proti různým cílům. Energetický kanón neutralizuje štíty, kulomet se hodí proti menším cílům a gravitační kopí na dodělávání "načatých" křižníků. Většinou se tohle plánování odehrává na kulise desítek až stovek projektilů, po vlastních trasách se pohybujících lodí nejrůznější velikosti, rychlosti i obratnosti, a do všeho zasahují také stacionární střílny. Je třeba citlivě kličkovat mezi lasery a výboji, hlídat si stav štítu, zaměřovat správné nepřátele a taktizovat též s použitím speciálních schopností. Napínavosti bojům dodává permanentní smrt - jedno podcenění znamená automaticky nutnost nahrání poslední uložené pozice. Inu: daň za roli "posledního mohykána". Klepou se vám ruce z téhle odpovědnosti? Vzmužte se a strhněte knipl staré dobré Starhip Masaryk dopředu.

Je načase zasloužit se o stát.

Mají tam problémy s bojlery

Složte zbraně

Dvorní skladatel Arcen Games Pablo Vega pro hru stvořil více než 40 minut původní doprovodné hudby. Za zmínku stojí hlavně titulková píseň Složte zbraně.

The Last Federation umí ohromit hloubkou své simulace a hráči poskytuje vzornou zpětnou vazbu. Přesto lze poměrně rychle nabýt dojmu, že činy mají jen malou reálnou odezvu a vliv. V mnoha fázích se lze přistihnout při útrpném rychlo-převíjení času směrem vpřed a doufání, že se konečně stane něco významnějšího, než že si brouci z planety A díky rožerově kampani oblíbí housenky z planety C o 0,7 procenta víc, zatímco chrobáci z planety B dokončí své hody na vyhlazeném žabím lidu měsíce lambda. Možnostem těžby a zvelebování planet schází výraznější vizualizace než formou zeleného čísla symbolizujícího rostoucí trend některé veličiny. A dokonce i v zajímavější fázi po zformování první federace stále hráč spíš hledá okénka a glitche, aby nemusel opakovat některé bitvy ve stejném prostředí, když třeba našestkrát brání planetu před invazními flotilami, jen aby se po každé úspěšně vydřené bitvě jejich počet snížil o slaboučká čtyři procenta.

A tak nezbývá, než si na závěr vzít slovo v trochu vážnějším a slavnostnějším duchu. Mým pařanům:

Vše jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou mi povinnost vykazuje.

The Last Federation si prostě víc než trojku nezaslouží...