The Flame in the Flood

Žila, byla jednou jedna dívčina. Nosila červený obleček, batůžek a červenou hůl, jež jí ve tmě dopřávala světlo, a proto jí ostatní začali říkat Červená Karkulka. Mnohem častěji ji ale označovali za junáka, neb její nejoblíbenější činností bylo cestování. Však to znáte, procházky lesem, toulky opuštěnými osadami, návštěvy polorozpadlých budov a hledání všeho, co by jí pomohlo přežít… Inu, jednou se Karkulka vydá na předalekou cestu. Zpočátku jde všechno jako po másle, plaví se po klidně se linoucí říčce, jejíž zákruty tu a tam vykouzlí drobné peřeje, vyhýbá se pustým ostrůvkům, na nichž se nachází tak potřebné jídlo, teplo v podobě živelně planoucího ohníčku, voda a také bezpečné přístřeší pro odpočinek. Karkulka sbírá cokoliv, co by na daleké cestě mohlo být k ruce, bylinky, rostlinky, kusy látek, zabíjí králíky, z nichž obírá cenné maso... V tom jí pomáhá i její nejvěrnější čtyřnohý přítel Ezop, který poctivě vyčmuchá vše užitečné, a zároveň varuje před nebezpečným. Zdánlivá idylka ale zanedlouho končí.

Říčka se mění v divokou rozbouřenou řeku, a to, zda si uloví králíčka, nebude její největší starost. A nebyla by to pohádka o Karkulce, kdyby v ní nepotkala vlka… Ale tentokrát kdepak, nečekejte žádné povídání, žádný rozhovor a ani žádné slitování. Vlk po Karkulce skočí a roztrhne jí kůži až do masa. Co na tom, že z ní teče krve jako z vola, následuje útok číslo dvě. Její tenoučké kosti praskají jako párátka. A aby toho nebylo málo, jako válec se přes ní přežene divoké prase, které jí způsobí otřes mozku. Karkulka padá k zemi, umíraje, řka: „Kéž bych nebyla tak chamtivá…“

ZATOPENÁ REALITA, TÉMĚŘ BRUTALITA

Vítejte ve světě The Flame in the Flood. V nekompromisním, neodpouštějícím, tuhém, zaplaveném světě, jehož největší devizou je právě ona nepřístupnost a náročnost. To, co začíná jako poklidný epos o putování jedné nebohé duše, končí krutým soubojem na život a na smrt, ve kterém na našich bedrech leží nejedno nelehké rozhodnutí. Základní premisa je vcelku jednoduchá: drobná dívenka se se svým právě nalezených chundelatým parťákem snaží najít někoho, kohokoliv, kdo přežil devastující záplavu, a ona by tak nemusela čelit nepřízni osudu sama samotinká. Co se lehce řekne, těžce se pak vykoná, a není přesnějšího rčení, které by na The Flame in the Flood sedělo lépe. Přežití totiž nespočívá pouze ve vyhýbání se nástrahám, které divočina (ve skutečnosti bezejmenné) hrdince staví do cesty. Jakmile se jim postavíte tváří v tvář, bývá už pozdě. Mnohem častěji budete řešit pragmatičtější věci, než jak vyzrát na vlka nebo divočáka, neboť jakmile je spatříte, tou nejlepší taktikou je vzít nohy na ramena a pelášit, ať se práší jako za kočárem. Jenže když se vydáte na několikadenní trip, dříve či později zjistíte, že před vším se utéct zkrátka nedá.

Maso, často ještě krví zbarvené, samozřejmě můžete sníst i syrové, ale hrozí vám infekce, která vás do několika minut skolí.

V první řadě musíte jíst a pít, pravidelně odpočívat a udržovat se v přiměřeném teple. Jídlo si obstaráte poměrně snadno, ale za chvilinku zjistíte, že jako býložravec byste v divočině dlouho nepřežili. Všemožné kořínky, větvičky a bylinky se v malém počtu nachází na každém rohu, a když je nouze největší, opravdu je můžete i sníst, ale mnohem větší službu vám udělají, když je zpracujete dál. Z bylinek a z vody uděláte odvary, které vyléčí všechny vaše neduhy, z větviček a z provazu se dají udělat pasti, do nichž chytíte nevinné králíčky… Jejich maso vás pochopitelně nasytí víc. Ale zatímco hrajete pouhopouhou hru, její principy jsou více než reálné. Maso, často ještě krví zbarvené, samozřejmě můžete sníst i syrové, ale hrozí vám infekce, která vás do několika minut skolí. Proto je lepší usušit ho a zakonzervovat jej solí, nebo si ho upéct na ohni - ale volba je jen na vás a na pomyslných přesýpacích hodinách, které odpočítávají čas do záhuby. A ve skutečnosti to samé funguje i v případě potřeby pít. Blahodárnou vodu vám dopřeje cokoliv, od deště, přes kaluže a řeku, až po studnu, ale pokud se v nouzi nejvyšší uchýlíte ke kalné vodě, kterou naberete z nejbližší zapáchající louže, hrozí vám opět infekce, nebo nákladnější cedění přes vámi vytvořený filtr.

HLOUPÉ ZPŮSOBY, JAK ZEMŘÍT

Teplo vcelku pochopitelně načerpáváte u ohně, nebo si jej lépe uchováváte v lepším oblečení. Z kožešin se toho dá ušít opravdu hodně, a rozdíl mezi základní látkovou soupravou a kožichem ze zvířecí kůže je opravdu markantní. Z nízké fyzické teploty plyne nachlazení, čemuž rozhodně nepomůže, pokud po prudkém lijáku promoknete až na kost. Pokud se naskýtá příležitost, dešti se dá vyhnout přespáním v nabouraném autobusu nebo v opuštěné barabizně. Koneckonců i odpočinek je důležitý, byť z jeho akutního nedostatku neplyne přímá smrt. Zkolabujete, ale přijít to může takřka kdykoliv a kdekoliv - a věřte mi, zkolabovat na rozbouřené řece nebo uprostřed smečky vlků není zrovna to nejpříjemnější, co se vám může v divočině stát. Prakticky nikdy nebudete mít ničeho dostatek, a to ani co se týče zásob, natož pak plných statistik ukazující úrovně hladu, žízně, teploty a odpočatosti.

i Zdroj: Hrej.cz

S příběhem, nebo bez?

Naše průzkumnice se do hry může vrhnout hned dvojím způsobem - s příběhem, nebo bez něj. Zápletka není nikterak objevná, vás ale stejně bude hlodat červíček, co na konci čeká. Beztak spustit se po proudu řeky jen tak bezúčelně, často po dohrání hlavního příběhu, chce kus odvahy! A dávky masochismu...

Kromě toho vám stopku může vystavit i divoká fauna nacházející se všude kolem. Vaší jedinou ochranou bude hůl, kterou se můžete ohánět a některé druhy zvířat alespoň trochu zastrašit, ale nikdy se jich nezbavíte úplně. Ne přímo. Větší pasti pak pochopitelně srazí i větší zvířata, než je králík, a kromě nabytého masa (sníst můžete třeba i vlka) a kožešiny se tak kolikrát zbavíte překážky, která vám stojí v cestě mezi vámi a vysněnou nadílkou nejdůležitějších surovin. Od začátku se bude jednat zejména o již zmíněné divočáky a vlky, ale po čase se přidají hadi, medvědi nebo větší prasata, která vás porazí a převálcují jak parní válec. Množství následků, zranění nebo fatálních nemocí je ve hře několik, a vy si nikdy nebudete jistí, zda jste na všechny eventuality připravení. Věřte mi, ve skutečnosti nikdy nejste. To si takhle říkáte, jak se vám zrovna daří, a jeden nepozorný krok na nebezpečného plaza vám rázem přidělá několik hlubokých vrásek na čele. Najednou začnete rozjímat, zda uštknutí přechodíte, nebo zda máte dostatek léčiv na výrobu protijedu. Inu, zrovna se na vás usmálo štěstí, neboť vše potřebné máte, ale bylinky je potřeba uvařit na ohni a udělat z nich teplý mok. Dobrá, na ostrůvku se oheň nenachází, tak si jeden menší táborák rozděláme, nebo to alespoň máme v plánu. Ale došlo dřevo. Co dál? Zkusíme štěstí na souši vedle. Pustíte se na divokou vodu, ale tábořiště široko daleko nikde. Přichází rozostřené vidění, hlavní hrdinka se potácí k zemi, a umírá. Hybaj o několik mil nahoru proti proudu k poslednímu checkpointu!

ZEMĚ VODÁKŮ ZASLÍBENÁ

A znovu na vodu. Jenže na vodě se objevuje první problém, kterého si na hře všimnete. Vaše drobná bárka přežije jen pár nárazů (později si vor můžete všemožně vylepšovat), ale její ovládání považuji za prkenné. Doslova. Jakmile je řeka klidná, podle čárou znázorněných proudů se dá odtušit, kam vás voda zanese. Směr můžete drobně ovlivňovat, mnohem větší skok se vám podaří za pomoci silnějšího šťouchu výměnou za vaši výdrž. Vlastním přičiněním ale velké rodeo na loďce nečekejte. Do této doby funguje vše jak má, a chyby budete dělat jen kvůli vlastní nemotornosti. Jakmile ale doplujeme na místa, kde se z líně tekoucí říčky stává divoká bestie, vaše loďka se stane takřka neovladatelnou a vy budete za pomoci skoků na poslední chvíli uhýbat veškerým naplaveninám. A pokud nebudete dostatečně zběhlí v ovládání vašeho plavidla, budete umírat i na vodě. Utopíte se. Naštěstí se s postupem času s vodním živlem sžijete, a tak frustrace plynoucí z neustálého výběru mezi návštěvou co největšího počtu ostrůvků, na kterých se nachází životodárné suroviny, a mezi bezpečným průjezdem rozvodněným korytem postupně opadne. Nepochybně to chce i trochu toho tréninku, předvídavosti a taktiky.

V době psaní recenze hra padá a zamrzá, a to poměrně často.

Lokací po cestě potkáte spousty, ale spousty z nich také minete. Budete muset volit, zda spíše risknete návštěvu okolí kostela, kde bývá voda nebo alkohol, nebo zda navštívíte tábořiště, kde najdete oheň a bujnou vegetaci, anebo zda prostě bezpečně proplujete o několik set metrů dál. Lokací, respektive jejich druhů, bohužel tolik není, a dříve či později zjistíte, že chodíte pořád dokola v podobném prostředí. Ale budiž, tohle padá na vrub designérům, ale na samotnou kvalitu The Flame in the Flood to vliv nemá. Co je horší, technická stránka hry trpí mnohem většími neduhy. Když vor proplouvá objekty, zejména v přístavišti, u kterého na každém ostrůvku kotvíte, dokážu to překousnout, ale mnohem závažnější je, že v době psaní recenze hra padá a zamrzá, a to poměrně často. Mnohokrát až takovým způsobem, že jediným řešením je vypnout celý počítač a vše zapnout hezky z fleku odznovu, a to razantně ubírá na celkové plynulosti a na výsledném dojmu z jinak perfektní hry.

TAK ZNOVA!

Ve hře samotné existují dvě obtížnosti - cestovatel a survival. Rovnou vám říkám, že i na cestovatele zažijete pěkně tuhý zážitek, ale pro masochisty je survival jako dělaný. Kromě toho, že na těžší obtížnost nenajdete zdaleka tolik zásob, tak po jakékoliv smrti si to dáte hezky od úvodní sekvence. Na cestovatele to není o moc lepší, neboť se vrátíte k nejbližšímu záchytnému bodu, kterých ve hře není zrovna dvakrát moc, ale pořád to není tak katastrofální. I když to si člověk říká takhle při psaní, po čtyřech kilometrech ve hře návrat nahoru proti proudu vidíte takřka se slzami v očích. Ale možná právě ona obtížnost a touha překonávat vlastní výkony je tím motorem, co člověka žene stále kupředu. Touha kousnout se a vydržet co nejdéle. Další den. A ještě jeden! Aspoň noc! Nebudu vám nic nalhávat, díky tomu, že projíždíte pokaždé tu samou mapu, není toho moc, co by vás u hry drželo i po dohrání. Cílovou pásku tak můžeme označit jako tu definitivní, ale pobyt na trati si setsakramentsky užijete. V tom pozitivním smyslu, kdy ulovíte vlka, který vám stál v cestě, i v tom negativním, kdy vás složí definitivně k zemi a vy, plní frustrace, spustíte kapitolku znovu.

Tady už nepomůže žádný obvaz, žádný flastr, který narovná zpolámané kosti, žádná jehla, kterou by se daly sešít ty nejhlubší rány. Antibiotika těžko nějak pomůžou - na bolest hlavy by to chtělo alespoň paralen. Co naplat, ten ve hře není. „Zatracená voda,“ odplivne si naše zkrvavená junačka. Ani mluvit už téměř nedokáže. Vzápětí jí klesá hlava, a ona umíraje, řka: „Kéž bych nemusela být tak chamtivá…“