The Evil Within Recenze The Evil Within

The Evil Within

Jiří Bigas

Jiří Bigas

22. 10. 2014 08:00 11
Reklama

Konečně. Mohutný Keeper, svým obskurním vzezřením, nelítostnou povahou, ohromující silou a neochotou zemřít tak důvěrně připomínající Pyramid Heada z konkurenční hororové série Silent Hill, padl. Ta bestie má konečně dost. Kontroluju stav zásobníku a inventáře. Žádná munice, žádné součástky, žádná lékárnička ani výbušniny. No, co naplat. Hlavně, že je po něm. Stálo mě to sice několik životů, ale metodou pokus omyl jsem dosáhl svého. Sice nevím, co na mě čeká za dalším rohem, a jak to holýma rukama umlátím, ale stejně. Počkat... Cože? Ono se to zvedá?! Ne, ne, ne a třikrát ne!

Na tenhle pocit se začněte honem rychle připravovat, uvažujete-li nad tím, že se ponoříte do napínavého a temného dobrodružství jménem The Evil Within. Frustrace a pocit zmaru vás budou provázet od samého počátku zahaleného do blažené nevědomosti až po hořký konec. Dámy a pánové, pan Šindži Mikami se po třech letech od vydání Shadows of the Damned, u jehož vývoje se sešel s excentrickým designérem Goičim Sudou a dvorním skladatelem Silent Hillu Akirou Jamaokou, a po bezmála dekádě od vydání Resident Evilu 4, vrací k hororovému žánru, který v polovině 90. let redefinoval, pomohl oživit a přivést na výsluní popularity. Upřímně přiznávám, že jsem v uplynulých měsících absolutně neporozuměl skepsi, která provázela vývoj The Evil Within od samotného oznámení až po vydání před několika dny. Neviděl jsem jediný důvod, proč bychom měli pochybovat o titulu tak věhlasného designéra, jenž je podepsán přibližně pod třemi desítkami her, z nichž většina se zapsala do historie videoher zlatým písmem.

PAN UČITEL NA PRAHU PADESÁTKY ŠKOLÍ

Jednoduše jsem věřil, že Šindži Mikami nepatří do starého železa a naopak jsem se těšil, jak tento bezmála padesátník dokáže dnes zasáhnout do žánru survival hororů, který se po několika hubených letech ocitá na rozcestí. Stane se z něj díky Mikamimu znovu mainstream, anebo budou strašidelné tituly vytlačeny na okraj coby předmět zájmu nezávislých autorů? Vše nasvědčovalo tomu, že The Evil Within se nemíní spokojit s nálepkou béčkové produkce a výsledkem je skutečně prvoligový titul. Mikami v roce 2010 založil vlastní studio Tango Gameworks a o dva roky později tokijští vývojáři oznámil svůj debut tehdy ještě známý jako Zwei. Tým složený z veteránů, kteří pracovali pro Capcom, Platinum Games , Grasshopper Manufacture nebo Clover Studio pod křídly Bethesdy vsadil na engine id Tech 5 a The Evil Within je teprve třetí hrou po Rage a Wolfenstein: The New Order, která tuto technologii využívá. Všechny karty hrály Mikamimu do ruky. Neměl jsem obavu, jestli s nimi dokáže navázat na úspěch svého mistrovského díla, kterým v mnoha ohledech revoluční čtvrtý Resident Evil byl. Už po prvních pár hodinách bylo jasné, že takhle měla sága od Capcomu pokračovat. Nicméně jsem nabyl i neodbytný pocit, že tohle pokračování mělo vyjít už pár let poté. A dávno před koncem hry jsem si začal hlavu lámat otázkou: Je hra tradiční, staromódní, nebo už dokonce zastaralá? Odpověď na ni jsem dokázal najít až po mnoha dalších hodinách.

V The Evil Within neexistují chvíle oddechu, kdy jen tak hrajete. Mikami vás prověřuje neustále a pokaždé natahuje vaše nervy ve snaze překonat vlastní limity až k prasknutí.

Pod vším tím pozlátkem, které bezesporu činí z The Evil Within jeden z vůbec nejlépe vypadajících survival hororů, se ukrývá veskrze starosvětský titul. Coby detektiv Sebastian Castellanos dorazíte do neútulně vyhlížejícího ústavu pro duševně choré, abyste se stali svědky dramatické popravy svých kolegů. Jakmile překročíte práh nemocnice, roztočí se s vámi kolotoč událostí a zvratů tak divoce, že lze jen stěží dost dobře vypovědět, co vše na vás čeká. Rozhodně však nezůstanete uvězněni jen za zdmi zdejšího špitálu, jak by se snad mohlo někomu zdát. Naopak, Mikami neustále mění prostředí, tempo i styl hry. V rovných patnácti kapitolách, které vám zaberou přinejmenším stejný počet hodin čisté hry (reálně minimálně o pět více), vás zavede do strašidelného panství, na opuštěný venkov, do katastrofou zbídačené metropole, středověkých katakomb i tajuplného kláštera. Odkazuje přitom k bezpočtu jiných her a filmů, jimž na každém kroku skládá poklonu. Mikami však není plagiátor, protože zdaleka nejčastěji cituje sám sebe, aniž by výsledek působil jako by se autor jen opakoval ve snaze navázat na předchozí úspěch, který už není s to překonat.

KDYŽ HRA NEHRAJE FÉR

Vývojáři vám neustále hrají na nervy a zkoušejí vás. Hra vás doslova testuje na každém kroku. V The Evil Within neexistují chvíle oddechu, kdy jen tak hrajete. Mikami vás prověřuje neustále a pokaždé natahuje vaše nervy ve snaze překonat vlastní limity až k prasknutí. Přesně v duchu klasických japonských hororů vám hra neodpustí sebemenší zaváhání a donutí vás naučit se některé situace a souboje bezmála nazpaměť. Je to staromódní hratelnost, kterou ocení jen staromódní hráči, jimž nebude vadit, že k nim nejsou autoři fér. The Evil Within je mnohdy nesmírně frustrující počin, který vám nenapoví, co máte dělat, a jestli je postup, který jste zvolili, ten správný. Můžete to Mikamimu vyčítat jako přehmat, který není hodný videohry jednadvacátého století. Z jeho strany jde nicméně o záměr a nikoli nedopatření. Ačkoli je hra v řadě kapitol velmi akční a brutální tempo zvolní jen výjimečně ve prospěch řešení hádanek a duchařské atmosféry, bylo by chybou domnívat se, že jde o přímočarou střílečku. Naopak budete nuceni se mnoha soubojům vyhnout, nebo raději vzít nohy na ramena, protože v podstatě za celou hru nikdy na více než pár okamžiků nepocítíte úlevu nad tím, že jste až po zuby ozbrojení. Neustále se budete potýkat s nedostatkem nábojů i lékárniček a snažit se uplatnit kradmý postup. Zdejší stealth pasáže jako takové jsou totiž v hororových hrách vítaným osvěžením.

Ten, kdo chce pokořit The Evil Within, musí se smířit s tím, že je to nemilosrdná hra, která s vámi nebude mít ani to nejmenší slitování. Není náhodou, že zahraničním autorům Bethesda doporučila, aby se nepokoušeli recenzovat na základě zdánlivě standardní obtížnosti Survival. The Evil Within je pořádně těžký a představuje patřičnou výzvu, i pokud se uchýlíte k posměšně nazvanému nastavení Casual. Ve skutečnosti je to spíše Normal, zatímco prvně jmenovaná obtížnost odpovídá tomu, co si běžně představujeme pod možností Hard. Něco jako Easy v Tango Gameworks vůbec neznají. Naštěstí i v nelidském a zvráceném světě přeci jen existuje nějaké světlo na konci tunelu. Někdy přiloží ruku k dílu parťák, který kupodivu není jen břemenem, o nějž se musíte starat, a potom máte čas od času příležitost se prostřednictvím zrcadel vrátit do vašeho malého útočiště. Zde můžete investovat posbírané lahvičky se zeleným gelem do vylepšení Sebastianových vlastností, jako je doba sprintu, výdrž nebo schopnost nést více munice. Ale soustředit se lze i na upgrade zbraní, ať už jde o jejich přesnost, rychlost, účinnost nebo kapacitu nábojů.

NEPRAVIDELNÁ PRADIVLA

Naneštěstí ani tak zkušený tým vedený nesporně talentovaným designérem se nevyhnul několika problémům. Není to jeden či dva kroky vedle, ve skutečnosti jich nachodili autoři celé kilometry a v tomto ohledu už je na rozdíl od obtížnosti nebo starosvětského designu nelze připsat na vrub záhadného záměru, kterým bychom je omluvili. The Evil Within má v první řadě mnohdy opravdu velmi špatně rozmístěné checkpointy, které dále prohlubují vaši frustraci nad nekompromisní obtížností v případě, že musíte neustále dokola opakovat delší úsek zakončený čímsi, co se vám nedaří vyřešit. Pakliže chce postava kupříkladu aktivovat nějaký spínač, pochopitelně přitom upustí sebranou zbraň na blízko. Tou může být třeba sekyrka, která je doslova na jedno použití. A nebo pochodeň, kterých se všude povaluje bezpočet, ale zapálit s ní padlého nepřítele, abyste tak zabránili jeho nevypočitatelnému zmrtvýchvstání, s ní nemůžete. K tomu slouží jen zápalky – s těmi zapálíte nepřítele i přesto, že leží ve vodě. Máte jich ovšem stejně málo jako všeho ostatního a na populárního obchodníka z Resident Evil 4, u nějž byste se dozásobili, bohužel v The Evil Within nenarazíte.

Celý The Evil Within sledujete na širokoúhlé televizi s dvojicí archaických černých pruhů v poměru stran 2,35:1.

Všechny životně důležité předměty si musíte obstarat hezky postaru svými vlastními silami. Prolézáte každé myslitelné zákoutí, obíráte mrtvoly, které občas nejsou tak docela mrtvé, a rozbíjíte sudy a bedny po desítkách. Kdo by snad na tuhle strategii mrchožrouta kašlal, šeredně si to časem odskáče. Ještě tak kdyby občas nebylo sebrat kýžený předmět takové peklo. Natočit se k němu čelem prostě nestačí, a tak tancujete kolem, dokud se dílo nepodaří. Možná proto je vašemu parťákovi zatěžko sebrat v animaci lávku, přes kterou přejdete, aby se za vámi záhy přihnal houf nepřátel. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. A pak je tu samozřejmě ještě technické zpracování, které je na jednu stranu nesmírně působivé, dovoluje nejrůznější strašidelné kejkle, proměny prostředí a jeho hrůzostrašné instantní transformace, jenže to má háček. Celý The Evil Within sledujete na širokoúhlé televizi s dvojicí archaických černých pruhů v poměru stran 2,35:1. Vývojáři svou neortodoxní novinku hájí tím, že podtrhuje atmosféru a filmovou výpravnost, kritici jim oponují, že jde o berličku, bez níž by hra nedokázala běžet plynule. No, vyberte si sami, každopádně to dokáže otrávit, zvlášť, když se k tomu přidá tradičně nevkusný font u titulků, který by snad měli mít Japonci zakázáno exportovat. Titulky mají navíc tmavý stín, který částečně zasahuje do obrazu, což je dost rušivé.

KRVAVÁ POEZIE PRO STARŠÍ A POKROČILÉ

The Evil Within se s hráči nemazlí a my s ním vlastně také ne. Přestože jsme hře naložili, co se do ní vešlo, ani tak neztrácí mnoho ze svého kouzla. Možná díky tomu, že umí starším hráčům zahrát na sentimentální strunu. A nebo snad proto, že vysokorozpočtové hororové tituly stále patří mezi ohrožené druhy a člověk nemůže být tak vybíravý jako před deseti lety? Hlavně je to ale tím, že The Evil Within je přes všechny výtky skvělou hrou ze staré školy, která nezůstala nic dlužna pověsti svého autora. Za zvuku motorové pily mísící se s klasickou hudbou umíráte rukou bestiálních příšer, trnete hrůzou nad zdejšími zvěrstvy, líčíte smrtící pasti a obdivujete se zkušenému vedení, na němž je poznat sebejistý Mikamiho rukopis. The Evil Within možná podobně jako Resident Evil není ta nejstrašidelnější hra na světě, ale rozhodně je to pořádně napínavá a nervydrásající podívaná, která vás dokáže zdeptat, vylekat až k smrti i držet v nejistotě a hrůze z neznámého. A pokud přijmeme postulát, že strach ve hrách pramení z pocitu ohrožení a zranitelnosti, pak je The Evil Within strašidelnější, než dokáže leckdo snést. V dobrém i špatném slova smyslu. Jestliže jste ochotní v honbě za klasickým hororem ze staré školy odpustit staromódní, archaický až přežitý design, kterému je vlastní řada kompromisů, budete vrnět blahem.

The Evil Within
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Pokud už dlouho hledáte survival horor, který beze zbytku naplňuje definici tohoto žánru, je krutý a nelítostný, stejně jako jeho svět a nepřátelé neznající slitování, jste na správné adrese. The Evil Within vás nenechá vydechnout ani na okamžik a vycucá vás do poslední kapky. Pokud na to máte.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama