The Dark Pictures Anthology: Little Hope

Nebudu lhát, nemám rád horory. Sice se rád bojím, ale odsud posud. Většině produkce tak rovnou nedávám šanci, protože její propagační materiály mě často odradí ještě dřív, než bych rozkoukal (nebo v našem případě rozehrál) víc než pět minut. Jakousi náhodou jsem se ale kdysi dostal k Until Dawn. Pamatuji si jako dnes, že horor, který by mě jindy minul velkým obloukem, se objevil relativně krátce po vydání v překvapivě velké slevě, a tak jsem si před Vánoci řekl, že bychom tomu mohli dát s přítelkyní šanci. Přece se nebudu bát sám! Roky ukázaly, že jsem podobný nápad rozhodně neměl sám, a Until Dawn, klasický slasher, v němž skupina středoškoláků bojuje o své přežití, bývá často řazen mezi ty nejvhodnější hry, které si mohou užít dva lidé, i když hraje jen jeden. Kromě toho, že tento status drží Until Dawn dosud – hra skvěle vypadá i po letech a stejně skvěle se i hraje – logicky už mnohem víc v hlavě držíme i studio Supermassive Games. Jeho další kroky jsou ale, diplomaticky řečeno, problematické. Pořád ale v hlavě chováme nemalou naději, že se situace změní…

CO BYLO DÁL

Po Until Dawn to jde se Supermassive Games z kopce. Nejprve se značka dřenila nepříliš povedenými hrami pro VR, ať už jde o kolejnicovou střílečku Rush of Blood, tak příběhový prequel The Inpatient. A jelikož ani Hidden Agenda, hra pro iniciativu PlayLink, neuspěla, do té doby společná cesta se Sony se rozdělila – a vývojáři z britského Guildfordu se spojili se společností Bandai Namco.

Nedá se říct, že by spolupráce znamenala lepší zítřky. Společnými silami vznikl zbrusu nový projekt menších her zahrnutých pod značku The Dark Pictures Anthology. Plán byl následující: Supermassive se vrátí k základům, které vytvořily z Until Dawn tak úspěšnou hru, rozvedou je, a vytvoří přibližně osm her, které budou principiálně úplně stejné. Právě tak vznikl Man of Medan, příběh sledující pětici potápěčů, kteří se shodou nešťastných okolností dostanou na palubu válečné lodi Ourang Medan, která se za druhé světové války za nejasných okolností ztratila při převozu nespecifikovaného nákladu. Problémů měl Man of Medan hned několik – velice rychle přestal děsit, díky kratší stopáži jste si k místním chudákům nedokázali vytvořit vztah a obecně tak šlo spíše o nepovedenou kopii slavnější hry z roku 2015, kterou jste sice mohli projit vícekrát a vidět dopady vašich rozhodnutí, ale neměli jste příliš chuti pětihodinovou pouť opakovat.

Podle stejného mustru vzniklo Little Hope.

Hádejte co, druhý příběh z hororové sbírky The Dark Pictures je vlastně stejný. Podle stejného mustru vzniklo Little Hope, příběh sledující pětici osob, kteří se shodou nešťastných okolností dostanou namísto cíle školního výletu do vesnice Little Hope, která je neslavně proslulá jako dějiště čarodějných procesů, tak jako známější Salem. A, světe div se, problémů má hra hned několik – velice rychle přestane děsit, díky kratší stopáži si k místním chudákům nedokážete vytvořit vztah a spíše jde o horší kopii slavnější hry z roku 2015, kterou můžete projít vícekrát a vidět dopady vašich rozhodnutí, ale vlastně nemáte příliš chuť pětihodinovou pouť opakovat.

PĚT ŠŤASTLIVCŮ A JEDNO NEMLUVNĚ

Little Hope přesto není Man of Medan. Je lepší. Možná nepatrně, stále se o hře dá říct to samé, ale pocitově se příběh a výprava vývojářům povedla víc. Těžko říct, co za to může. Příběh? Postavy? Zápletka? Nic z toho vlastně není nijak převratné, revoluční, ani svěží. Pokud bych vynechal detaily, dá se skutečně říct, že se díky objížďce partička čtyř studentů spolu se svým učitelem dostane do zmíněné, dnes už opuštěné vesnice, kde však dojde k nehodě, po které jen zázrakem všichni přežijí. No, všichni… všech pět hlavních postav. Řidič školního autobusu je ale nezvěstný, a tak se všichni vydávají pro pomoc. Jenže jako obvykle, i v Little Hope hraje svou roli nadpřirozeno. Na místní lesy padne hluboká mlha, která nikomu neumožňuje odejít. Jakmile se na silnici otočí a zkusí se vrátit k autobusu… vrátí se zase zpátky na místo, odkud se na cestu zpět vydali. Takže se skupina rozdělí, jedna dvojice vyrazí zpět, a aniž by se nadála, opět tou samou cestou přijde ke zbylým třem dobrodruhům, od kterých právě odešla.

Jak ale správně tušíte, mlha není ten největší problém. Skrývá se v ní totiž víc, něco, co má své kořeny daleko v minulosti. Podrobnosti si ale nechám pro sebe, stejně jako souvislost s úplným úvodem, který celému příběhu – stejně jako v Man of Medan – předchází. I struktura hry se příliš neliší. Hrajete v průběhu času za všech pět postav. S těmi procházíte různá místa (která, o tom později) a snažíte se najít kýženou pomoc. Sami přitom určujete, jak bude vaše pouť vypadat. Hra nabízí nepřeberné množství větší či menších rozhodnutí. Chcete si loknout skleničky alkoholu, nebo radši zůstanete střízliví? Změní se tím něco? A když někomu dodáte trochu kuráže… nebude sebejistý až moc? Síla vašich rozhodnutí je hlavním motorem ke znovuhratelnosti, přesto je potřeba počítat s tím, že se samozřejmě příběh nějakým způsobem odvíjí a těch skutečně kritických voleb zase tolik není. Respektive řeknu to jinak – tím, jak je hra relativně krátká, nemáte strach z vaší smrti tak dlouho jako třeba v Until Dawn.

Z jistého úhlu pohledu se mi přístup The Dark Pictures líbí, za relativně malý peníz dostáváte menší příběhy a můžete si vybrat, který z nich vás zajímá a který ne. Celý zážitek je ale doslova polovičatý, takže zatímco v Until Dawn jste se o své hrdiny báli třeba šest, sedm hodin z celkové herní doby, v Little Hope třeba tři, maximálně čtyři. Hře tak chybí intenzita, určitá míra deprivace, že už chcete být zase v bezpečí. Zemřít přitom může každý, a stejně jako v předchozích hrách od Supermassive Games i tady nemusíte do konce teoreticky vůbec dojít. O životě a smrti kromě vašich voleb rozhodují i quick-time eventy, ve kterých musíte ve správný čas stisknout správné tlačítko, případně někam zamířit a něco hodit / něco kopnout, anebo zůstat v klidu. A, opět nepřekvapivě stejně jako v Man of Medan, ani tady už není nutnost držet ovladač v absolutním klidu jako v Until Dawn, neboť Dark Pictures je multiplatformní záležitostí a je potřeba počítat s tím, že ne každý hraje na ovladači s gyroskopem. Minihra ale zůstala, v klidu zůstanete tak, že budete rytmicky přesně mačkat předem daná tlačítka. 

 STEJNÁ HRA, JINÉ VYZNĚNÍ

Mluvili jsme o stejnostech, pomalu se však dostáváme k oněm rozdílům. Akční pasáže jsou mnohdy překvapivě akční… a vlastně docela povedené. Jelikož se v rámci skupiny málokdy dostanete do situace, že byste byli na něco vyloženě sami, párkrát se stane, že ve vypjaté chvíli obraz přeskočí k někomu jinému a až v jeho roli rozhodnete o výsledku dané scény. Když říkám A, musím říct i B, bohužel se stává, že jsou akční pasáže stejně ubohé jako posledně, a tak není výjimkou, že někdo utíká před smrtícím nebezpečím, které je ale pomalé jak šnek a absolutně nemá šanci dohnat snad ani plazící se batole, ale samozřejmě všechny zúčastněné děsí k nepříčetnosti. Uvěřitelnost chování postav je bohužel někdy (ehm, často) na bodu mrazu, to je ale častý problém podobně laděných her s podobně abstraktními věcmi, na které si těžko představit nějakou smysluplnou reakci. Ke konci už toho ale bude tolik, že vás začne bolet krk s častého nesouhlasného kroucení hlavou.

i Zdroj: Hrej.cz

Kromě akčních pasáží funguje i samotné zasazení, i to, jakým způsobem jím pětice postav prochází. Vývojářům se povedla struktura vesničky Little Hope. Děj se odehrává z větší míry venku, do uzavřených lokací se dostanete jen zřídkakdy. Celou vesnici procházíte napříč po hlavní silnici, a světe div se, ono to vlastně hezky funguje. Tma, sychravo, neustálá nutnost jít dál, odhalování, co se stalo v minulosti a jak se události propsaly do přítomnosti, jak to celé skončí, to všechno je příjemným motorem, který vás žene neustále kupředu. S největší pravděpodobností jím nebude strach, ten vás opustí stejně jako v případě Man of Medan až povážlivě brzy, a děsit vás tak budou maximálně laciné lekačky. Plenky nechte schované pro vaše dítko nebo pro jiného zástupce tohoto žánru, stejně jako předchozí hry je Little Hope v tomto ohledu spíše pro nenáročné. Tak či tak, jestli se něco povedlo, je to právě prostředí.

Z logiky věci je hra tmavá – možná až příliš – přesto ale čas od času dokáže nabídnout překrásně ostré a detailní záběry, které vybízejí k ukládání screenshotů.

A celkově grafická stránky hry. Tu a tam si možná řeknete, že by trochu větší rozpočet neuškodil, v globálu je ale Little Hope pohledným titulem. Jako obvykle u Supermassive Games je největší důraz kladený na zobrazení co nejrealističtějších postav. Celému ansámblu vévodí Will Poulter (Millerovi na tripu), kterého poznáte na první pohled. Nechybí ani hlas Pipa Torrense coby Kurátora, nicméně jeho role má do obdobné role Petera Stormara pořád ještě poměrně daleko. Ostatní herci jsou sice spíše neznámí, jejich modely jsou ale neméně precizní. A to samé se dá říct o prostředí. Z logiky věci je hra tmavá – možná až příliš – přesto ale čas od času dokáže nabídnout překrásně ostré a detailní záběry, které vybízejí k ukládání screenshotů. Kdyby se k technické stránce (hru místy zlobí viditelnost titulků) a poutavému prostředí přidal ještě lepší scénář, Little Hope by vlastně nebyl problém doporučovat na potkání. Takhle je potřeba k tomu všemu přičíst nemalé ale. Když ho ale překousnete, možná si užijete i docela fajn hru. Zázrak se však nekoná.