Tell Me Why

Dontnod má pro mě specifické místo na mapě herního průmyslu. Nejsem vyloženě fanouškem Remember Me, Vampyr na mě stále ještě čeká, ale ten zbytek, hodně specifický a stále zdaleka ne tak bohatý zbytek, ten mi sedí náramně. Řadím se mezi hráče, kteří označují původní Life is Strange za jednu z nejlepších her dosluhující generace Xboxu One a PlayStationu 4. Zdaleka ne tak snadno se ale shodnu s většinovými názory na pokračování. Jakkoliv Life is Strange 2 není tak samozřejmý hit jako předchůdce, pořád mi přijde, že jde o další důkaz, že Dontnod zkrátka umí vyprávět příběhy. Jelikož ale začínají někteří pochybovat, s o to větším zájmem jsem přistupoval k Tell Me Why. Ke hře, jejíž vydání někteří možná ani nezaznamenali. Není neuvěřitelné, jak rychle se může jedno z nejoceňovanějších studií dostat pod váš osobní radar toho, co vás zajímá?

ZKRÁCENÁ VERZE

Stoprocentně bychom mezi vámi našli i někoho, kdo by namítnul, že ve výčtu her francouzských vývojářů chybí ještě Life is Strange: Before the Storm. Příběhový prequel zřejmě nejznámější hry z produkce Dontnodu však nevznikal tam, nýbrž ve studiu Deck Nine. Vytahuji ho ale záměrně. Dontnod možná i díky Before the Storm zjistil, že každá série nemusí mít nutně pět epizod, ale že stačí jen tři. Tell Me Why vám tak zabere jen přibližně devět hodin v závislosti na tom, jak jste pozorní, pečliví a jak vás zajímají věci okolo.

Tři epizody, to může znamenat dvě věci: Buď jde o extrémně nahuštěný zážitek soustředěný do bloků bez zbytečné omáčky, nebo jde o komornější zážitek. B je správně. Tell Me Why nemá ambice dělat deset příběhových veletočů, nesleduje hromadu osudů a hrdinové ani neprochází tak složitým osobnostním rozvojem jako dvojice sourozenců v Life is Strange 2. Přál bych si, abyste z toho teď nevyvozovali, že je Tell Me Why nezajímavá hra – není. Jen se autoři soustředí na osobní příběh, který je zbytečné roztahovat víc, než je potřeba. Než se pustíme do konkrétnějšího popisu, jen si postesknu, že ani tak se bohužel nepovedlo vyvarovat zbytečně „herních“ pasáží, které ale Dontnodu z nějakého důvodu příliš nejdou. Jak se některým podobným příběhovým adventurám vyčítá jejich filmovost a absence herních pasáží, to nejzajímavější se u Tell Me Why odehrává ve chvílích, kdy jen sedíte a mlčky si vychutnáváte to, co si na vás vývojáři přichystali.

I tentokrát půjde o příběh dvojice sourozenců, a asi správně tušíte, že ani tady jejich vývoj neprobíhá jako v pohádce. Jenže na rozdíl od Life is Strange 2, kdy příběh odstartuje tragická událost, se tady tragická událost už stala – před deseti lety. Ta sourozence na léta rozdělila, a příběh začíná ve chvíli, kdy se Tyler se svou sestrou Alyson znovu shledává, aby společně prodali dům, ve kterém vyrůstali.

NA SAMOTĚ U LESA

Tam tehdy vyrůstali se svou matkou, jejíž smrt před deseti lety vyústila v rozdělení dětí a dorůstání bez toho druhého na oddělených místech. Jakkoliv sice dvojice o tehdejším dění hovoří, hovoří vždy jen v náznacích a celý příběh je odkrýván postupně. Při procházení domu se navíc vrací nejrůznější vzpomínky. Děti – dnes už plnoletí – si oživují zážitky, prochází své osobní věci stejně jako majetek matky, který je potřeba protřídit, vyházet nebo naopak nechat. Najdou tak například Knihu goblinů (tzv. Book of Goblins), kterou jim Mary-Ann nakreslila a děti si podle ní hráli, a která je až překvapivě důležitá z gameplay hlediska.

Tyler a Alyson nejsou obyčejné děti. Bohužel (zatím?) nezjistili, jak se vracet do doby, v níž vyfotili fotografii, a ani jeden z nich neovládá telekinezi. To jediné, co dokáží, je „spojit se“.

Ještě ale k příběhu, byť už jen co nejvíce ze široka. Čím méně toho budete vědět, tím jako tradičně lépe. Dontnod se totiž jako obvykle nebojí dotýkat ve hrách netradičních témat. V prvním Life is Strange se řešila sexuální orientace Max i Chloe. Druhé Life is Strange poukazovalo na problémy imigrantů ve Spojených státech, jakkoliv bychom v obou hrách jistě nalezli více témat, které stojí z tohoto hlediska za zmínku. Tell Me Why řeší stigma, kterými prochází transgender osoby. Tyler… totiž nebyl Tylerem od narození, což v jistém slova smyslu tvoří druhou linii příběhu a žene jej kupředu.

Víc už ale vědět nepotřebujete. Cokoliv dalšího zjistíte až v průběhu hraní. Z jistého úhlu pohledu se tak dá říct, že tak Tell Me Why nevybočuje z tradice a opět řeší to, co nikdo jiný na trhu. A opět k tomu využívá osvědčené metody. Nadpřirozeno.

SPOJENI PUPEČNÍ ŠŇŮROU

Tyler a Alyson nejsou obyčejné děti. Bohužel (zatím?) nezjistili, jak se vracet do doby, v níž vyfotili fotografii, a ani jeden z nich neovládá telekinezi. To jediné, co dokáží, je „spojit se“. Od narození dokáží komunikovat bez toho, aby na sebe promluvili. Sdílí myšlenky zkrátka tak, že si je telepaticky předají. Navíc, když se soustředí, dokáží vyvolat určitou vzpomínku z minulosti a přehrát si jí znovu. Často i třeba jen náhodou, když se rozezní hudba, kterou kdysi dávno slyšeli v místní sámošce.

Je to stejné jako v případě Telltale, o každé další hře se mluvilo jako o horší než jako o té předchozí, ale jestli tomu něco rozhodně nepomáhalo, tak fakt, že všechny byly-stejné-jako-přes-kopírák.

Právě tyhle gameplay pasáže jsou samozřejmě ty nejlepší, protože představují něco atypického a zpravidla vám odhalí další část příběhu. Stejně tak působí nápaditě využití Knihy goblinů, tedy příběhů, které jako malé děti sourozenci slyšeli nesčetněkrát a nyní, po několika letech, přichází na to, že se v nich nachází nejrůznější alegorie na jejich vlastní život, nebo možná přímo šifry, které jim někdy otevřou zavřené dveře. Z toho mimochodem vyplývá… že musíte vládnout angličtinou a že budete docela dost číst. Vzhledem k tomu, že je Tell Me Why příběhovou adventurou, by vás to ale nemělo nijak zvlášť překvapovat.

KOLEM DOKOLA A JEŠTĚ JEDNOU

Ta nudná část se skrývá v momentech, které působí naroubované na sílu. Nevadí mi, že jste často vhozeni do nějaké lokace a vaším úkolem je pobíhat kolem dokola a hledat něco konkrétního, ale taková věc se stane v každé epizodě několikrát. Zkrátka zabíjíte čas před tím, než se posunete dál, takže svému kamarádovi například pomáháte přerovnávat sklad. Zábava? Ne, a naneštěstí taková činnost ani nesouvisí s příběhem. Je jen otázka, jak moc jste na takové části hákliví nebo ne, protože fakt je, že se táhnou od Life is Strange jako stříbrná nit a možná jste je hráli už víc než třicetkrát.

Možná, že pokud se zajímáte čistě o Tell Me Why, možná vám nic takového vadit nebude. Já už ale začínám být na tuto formuli alergický. Je to stejné jako v případě Telltale, o každé další hře se mluvilo jako o horší než předchozí. A jestli tomu něco rozhodně napomáhalo, tak fakt, že všechny byly-stejné-jako-přes-kopírák. U Dontnodu se začínám bát stejného schizmatu. Nemyslím si, že jsme došli do této fáze. Jakkoliv se někomu druhé Life is Strange nemuselo líbit a mělo v sobě nudné pasáže, příběhově se jednalo o velice zdařilou hru. Tell Me Why je stejné. Příběh zkrátka stojí za to, i když si k němu musíte dojít po stále stejné cestičce.

A upřímně, cestičce, která není ani příliš hezká. I to je další věc podobná příběhu Telltale. Dontnod se zkrátka neposouvá. Já vím, že to do této recenze příliš nepatří, ale chci vyjádřit názor. Emoci. Jsem zvědavý, jak se povede Twin Mirror. To možná napoví. Možná také ne. Tell Me Why totiž vyšlo jen na PC a Xboxu a zdá se, že Dontnod vytvořil hru, skoro se chce říct, na zakázku Microsoftu a jeho Game Passu, kde je dostupná ode dne vydání všech tří epizod (vycházely asi s týdenním rozestupem) – však také Microsoft figuruje coby vydavatel. Twin Mirror ale vyjde pod hlavičkou Bandai Namco, z trailerů nicméně vypadá zase velice podobně. Uvidíme, s čím nás vývojáři příště překvapí. Prospěla by jim změna, a to nejen změna vydavatele. Považte, vždyť hry studia vydával už Capcom, Square Enix, Focus Home, Microsoft a teď se přidá i Namco. Chtějí skutečně všichni to samé?