Reklama

Děj hry nás zavádí do blízké budoucnosti, kdy se zhostíme role Kurta Wolfa, velitele SWAT jednotek, který se svými dvěma parťáky musí odvrátit hrozbu nukleárního útoku na New York. Nepochopil jsem ale, proč celý tým má pouze tři členy. Jestli si takto páni autoři představují záchranu světa – budiž, ale to bych musel hrát Dooma, ne hru s licencí patrně nejznámější zásahové jednotky spoléhající na taktiku a spolupráci. Ale tak co, pokrčil jsem rameny a jal se hrát – o hru jde především.

Princip hry je dobře vysvětlen v tutorialu. Vy přímo ovládáte pouze jednu postavičku. Můžete se krčit, nahlížet za rohy, střílet, běhat, nahlížet pod dveře a házet granáty (oslepovací nebo kouřové). A hlavně můžete dávat rozkazy parťákům – to z vás dělá šéfa týmu. Bohužel, trochu těžkopádně je vyřešeno ovládání. Pomocí „R“ se přepínáte do rozkazovacího režimu, kdy pak analogovým joystickem musíte namířit na místo nebo osobu a vydat příslušný příkaz. Problém ovšem je v tom, že celý tento postup je velmi zdlouhavý, takže se mnohdy vyplatí spíše na místo dojít a udělat to ručně. Člověk si říká, že se to může hodit například při zatýkání dvou osob najednou – hodit se to může, ale opravdu není důvod to dělat. Dále pak tlačítko „L“ zaměřuje nepřátele a civilisty. Bohužel – pro výběr konkrétního cíle je potřeba stisknout další tlačítko – buď jedno ze čtyř základních nebo jednu ze směrových šipek. Je ale nepochopitelné, že hra nemá žádný systém typu „nejbližší protivník = křížek“, takže než někoho správně zaměříte, dojde k prodlevě a to může zamrzet.

Na ovládání si nakonec celkem zvyknete. Hlavní příkaz parťákům – otevření dveři a vyčištění místnosti – se dělá stisknutím čtverečku blízko u dveří. Oba dva pak nacvičeným způsobem zaujmou pozici a vykonají akci – vy je u toho kryjete. Rovněž si v menu můžete vybrat výchozí chování svěřenců – jestli budou rovnou nepřátele střílet nebo se jej spíše pokusit zatknout. Jejich konání je velmi přirozené a umělá inteligence odvádí dobrou práci. Pokud se před dveřmi zastavíte a nahlédnete pod ně kukátkem, můžete dát také příkaz k použití granátu. Krom toho všeho můžete na nepřítele pořvávat „Ruce vzhůru“ a další hlášky po stisknutí trojúhelníku. Vaši kolegové tak činí také, takže nakonec ta atmosféra ze zásahu je docela dobrá. Osoby, které se vám vzdají pak musíte spoutat a můžete je vyslýchat, občas mají co říci. Mrtvé civilisty i teroristy pak musíte nahlašovat na centrálu. Tyto činnosti mohou vykonávat i lidi v týmu, ale jak jsem naznačil výše – rychleji to uděláte, když si to oběháte sami.

Nepříliš logický prvek je zvětšování repertoáru zbraňového parku (že by SWAT tým měl na výběr jen ze dvou zbraní... aby ke konci jich byla desítka? Stejně budete používat základní samopoal a nic jiného), stejně jako „přibývání“ kapes na granáty. Po odehrané misi dostanete hodnocení za zabité i nezabité, rychlost dohrání mise, nalezení bonusových materiálů a podobně. Podle úspěšnosti se vám postupně odemykají nové herní možnosti. Stejně tak vaši vojáci povyšují – zvyšuje se jim šance na headshot, jejich pokřik na nepřátele má větší účinek atd. Co by obecně prospělo více, by bylo zvýšení rychlosti pohybu. Náš hlavní hrdina při normální chůzi připomíná želvu po dvou infarktech, při zapnutém běhu želvu po jednom infarktu. Ze hry to tak dělá velmi vleklou záležitost. Cíl mise, krom těch specifických, je také vždy nastolení pořádku, což spočívá ve vystřílení nebo zatknutí všech osob v poměrně velkých mapách. A samozřejmě téměř vždy se vám někdo schová nebo jej minete, takže hledání se protahuje a s tou pomalostí je to docela peklo.

Hlavním problémem hry je její jednotvárnost. Mění se pouze kulisy. V zásadě ve hře jen přijdete ke dveřím, kouknete se pod nimi, pošlete tam tým, vystřílíte co se dá, zatknete co se dá a hurá k další místnosti. Jednou to děláte v podzemí metra, podruhé v továrně na krabice, potřetí v luxusním hotelu, počtvrté v … je to vysloveně nuda a okouká se to, level design je čistě průměrný. Je ale pravdou, že hratelnost titulu se postupně zvyšuje – v třetí misi jsem se již celkem místy i bavil. Bohužel, v okamžiku, kdy jsem hře téměř přicházel na chuť, skončila. Dohrání hry mi zabralo čistých pět hodin. Pak jsem si ještě chtěl odemknout všechny bonusy, takže jsem dohrával některé mise s lepším hodnocením, tím jsem zabil další dvě hodiny. A ještě jsem hodinu testoval s kamarádem nijak výrazný multiplayer. Celkem osm hodin podprůměrné zábavy.

Hra navíc ani nedisponuje nějakou hezčí grafikou, hudbou nebo zvukovými efekty. Animace postaviček je dobrá, to ano, ale zbytek grafického dojmu je nemastný neslaný. Postavičky vrhají místo stínů jen notoricky známá „kolečka“, některé místa některých levelů jsou pěkné, ale jinak je to šeď na pohled – po většinu hry jsem měl pocit, že hraju hru z prvního Playstationa. Zvuků je omezené množství, stejně jako hlášek, během pěti minut se začne hra opakovat. Mezi misemi máme vyprávěný děj na pozadí (klišé nad klišé) formou renderovaných animací, jejichž kvalita nedosahuje na realtime grafiku Syphon Filter – Logan‘s Shadow, což je tedy dost smutné. A když jsme u toho – automaticky a často nelogicky se natáčející kamera je k vzteku, i když skrz zdi máte zvýrazněné nepřátele – pokud jsou v zorném pohledu týmu. Bohužel ale samozřejmě nevidíme, jestli se za něčím kryjí, takže vypálíme zásobník naprosto zbytečně.

Celkově musím s povzdechem konstatovat, že hra se nepovedla. Přes několik světlých herních momentů se SWAT Target Liberty velmi rychle zvrhne v střílečku bez stopy po taktice a hlavně je to převážně nuda, co hru táhne ke dnu. A nepomůžou jí k tomu ani krátké filmečky ze cvičení opravdových SWAT jednotek. Škoda, snad Sierra příště předvede něco lepšího. Vlastně jsem už na hru zapoměl, což doporučuji i vám.