Supreme Commander 2

První díl oslovil fanoušky masových bitek na obrovských bojištích. Dvojka se vydává odlišnou cestou a nabízí hráčům zážitek klasičtějšího ražení. Je to na škodu nebo ku prospěchu?

Supreme Commander si mezi hráči našel specifickou skupinu fanoušků. Do značné míry nejspíš podobných duchovnímu otci téhle realtime strategie, Chrisu Taylorovi. Chris rád chlastá, dělá šílená videa a hlavně se rád cítí jako generál velící stovkám jednotek, které tančí a vybuchují tak jak on píská.

Bezpochyby jde o nějaký typ duševní choroby. Naštěstí pro Chrise jí ale trpí značné množství lidí, kteří nejspíš v minulých životech byli slavnými (i méně slavnými) vojevůdci dávno mrtvých říší. Pozorovat šikující se jednotky, kterak pochodují bitevním polem a masakrují/jsou masakrovány, to prostě není pro každého.

Ke kořenům žánru

Vývojáři si uvědomili, že jednička byla v lecčems specifická a zbytečně komplikovaná. Bezesporu zapůsobil i další prvek, který je nová vydavatelská společnost Square Enix, která se se vší vervou dere na euroamerický trh.

Výsledkem je Supreme Commander 2, který přináší zjednodušení herního systému a jeho přiblížení ke klasickým realtime strategiím typu Command & Conquer. Zkrátka, SC2 je o něco normálnější RTS než jednička. Už si nehraje na velkou revoluci žánru, ale nabízí poctivou a léty prověřenou řezničinu hratelnost.

Jak už je u Gas Powered Games zvykem, singleplayerová kampaň neoplývá nijak zvláštní příběhovou aurou, komplikovanou zápletkou či snad dokonce srozumitelností. Filmečky mezi scénámi ve mně svou kvalitou i obsahem vyvolaly nostalgické vzpomínky na léta 90. a klasiky typu Imperium Galactica. Nic naplat, stejně jde nakonec jen o to, že se mezi sebou na bojišti řeže banda jednotek. To je gró celé série a vlastně každé RTS. Snad jedině Blizzard tomuhle archetypu dokáže vtisknout doopravdy zajímavé příběhové pozadí.

Zábava pro jednoho?

Kampaň pro jednoho hráče v případě SC2 slouží de-facto jenom proto, abyste si mohli vyzkoušet jak to celé funguje, co je kde nového (rozuměj "co ubylo") a kolik vydrží nové experimentální jednotky. Pochodující robotický kolos nebo létající továrna jsou ultimátními jednotkami, které svou výdrží, velikostí a vybuchujícími vraky opepřují jinak suchopárnou výměnu projektilů.

Oproti jedničce se v SC2 zjednodušil systém vynalézání, který už není rozdělen do tierů, nýbrž ho najdete v jednoduchém technologickém stromu pro který získáváte research points. Strom je rozdělen několika skupin: pozemní jednotky, letecké, námořní, budovy a ACU, takže de-facto žádná zásadní změna. Výzkum hraje tradičně stěžejní roli, může rozhodnout o tom, zda vyhrajete nebo prohrajete  bitvu. Ani ne tak v singleplayeru, kde je umělá inteligence znovu, jako už posledních 15 let napříč žánrem (čest výjimkám!), nastavena na "počkám, až vyhraješ", ale dozajista v multiplayeru.

Například v okamžiku, kdy zaslechnete líbivým hlasem pronesenou hláškou o tom, že strategická střela byla vypuštěna, je pozdě stavět sila s protinukleárními raketami. Jaderný výbuch je nevyhnutelný a vám nezbývá než uklidit předtím do bezpečí co největší počet vašich jednotek a rychle začít stavět novou základnu. A především vykoumat ta protijaderná sila!

Starý dobrý Taylor

Taylor a jeho oddaní poddaní v GPG do dvojky slíbili pestřejší prostředí bitev, a to také dodrželi. Už se nebojuje na prostých plackách zeminy sem tam okořeněných nějakou tou horou, mořem nebo ostrovem, alébrž na komplikovaných mapách s přesně danými možnostmi pohybu jednotek - pozemních, leteckých či námořních.

Takovéhle mapy se nesou právě v duchu klasičtějších moderních příběhových realtime strategií jako je C&C a v případě singleplayeru obvykle nabízejí pouze jednu cestu k vítězství, kterou vám navíc hra naservíruje na stříbrném podnose během brífinků. Skoro to místy vypadá, jako by kampaň sloužila jako druhý tutorial.

Zajímavé je sledovat, jak ve dvojce téměř pozbyly smyslu malé pozemní jednotky a fokus se přesunul na ty velké. Svazy malých lze v podstatě pojímat jako jednotlivé jednotky - rozmělnění na jednotlivé malé tančíky slouží jen k potěše oka a ducha hráče, který jako malé děcko výská radostí nad tím, když se do malých tančíků strefují malé raketky, dopadají na ně obrovské projektily artilerií a tančíky vybuchují, ale zároveň jako masožraví mravenci decimují svým nájezdem protivníkovu základnu nebo jeho svaz jednotek.

Babo raď!

Supreme Commander 2 je celý takový "normálnější". Každý, kdo někdy hrál Dune 2 ho dostane do ruky během pár minut. Bude jistě poněkud překvapen ekonomickým sytémem, ale na neustálou výrobu jednotek a větší důraz na defenzivu si rychle zvykne. Jednotlivé zápasy např. v multiplayeru nebo skirmishi pak mají často příjemný spád.

Hra navozuje příjemnou válečnickou atmosféru a celý ten tančící a běsnící 3D tyjátr vzájemně se sestřelujících jednotek je svým způsobem zábavný a příjemný na koukání. Dobře se to hraje, dobře se na to kouká a v těch lepších chvílích dokonce i počítač zvládne překvapit nějakou tou záludnější akcí - např. výsadkem jednotek právě v opuštěné části základny, kde nemáte žádnou obranu ani jednotky.

Jenže! SC2 je třeba brát i v kontextu dalších štik v rybníce, jako jsou zanedlouho vycházející Command & Conquer 4 a StarCraft 2. V porovnání s nimi vychází SupCom2 přeci jen jako ten chudší příbuzný, když fatálním způsobem přehlíží příběhovou stránku věci. Zároveň v žádném případě není etalonem žánru a ani nepřináší žádné převratné novinky - spíš naopak.