Super Smash Bros. Ultimate Recenze Super Smash Bros. Ultimate

Super Smash Bros. Ultimate

Martin Jirkal

Martin Jirkal

18. 12. 2018 14:55 7
Reklama

Po nadílce exkluzivních titulů, kterých se majitelům Switche dostávalo napřič celým loňským rokem, přišlo pro řadu z nich během letošního prvního pololetí nepříjemné vystřízlivění. Vždyť s výjimkou nemastného, neslaného Kirbyho vycházely prakticky pouhé porty úspěšných titulů z Wii U. Během podzimní sezóny se však Nintendo opět nadechlo a po přátelství ničícím Super Mario Party a nostalgickém výletu do Kantō v Let's Go, Pikachu! nyní hráčům servíruje neskutečně návykový mix fan servisu, party zábavy a hardcore hratelnosti, který by si žádný majitel Switche neměl nechat ujít.

PŘEDSUDKY STRANOU

Hry ze série Super Smash Bros. u nás nikdy neměly onen legendární status, kterým disponují v zemích, v nichž celá generace hráčů vyrostla v 90. letech na konzolích od Nintenda a pro něž crossover přinášející dohromady všechny postavy z jimi milovaných titulů představuje splněný sen. Naproti tomu u nás je série velmi často považována za jakousi podivnou a velmi chaotickou bojovku, v níž se soupeři odpalují mimo obrazovku a do které je takřka nemožné proniknout. I já sám jsem kdysi patřil do řad těchto nevěřících Tomášů a místy až nekritická adorace celé série a jejího duchovního otce Sakuraje Masahira mi přišla spíše jako pouhý projev typického entuziasmu západních Nintendo fanbojů, než jako důkaz samotných kvalit Smash Bros her.

Novým hráčům, kteří to se Smashem myslí vážně, bych proto doporučil, ať si nejprve projdou singleplayerovou kampaň a vyzkouší si co největší množství postav.

Ano, je pravdou, že se hra umí proměnit v naprostý chaos, kdy se v dění na obrazovce snadno ztrácí i ti nejzkušenější hráči. Zároveň je ale nutné dodat, že se jedná pouze o jednu z poloh, které hra nabízí. Všechny předměty, hrou ovládané spolubojovníky či enviromentální efekty lze totiž prostě a jednoduše povypínat. V jádru se naopak jedná o relativně přístupnou bojovku, ve které má každý ze 69 bojovníků (plus 5 tzv. „echo fighterů“, kteří jsou jen drobnými variacemi na základní postavy) zcela identické ovládací schéma. Odpadá tak nutnost memorování komb jednotlivých bojovníků jako u jiných zástupců tohoto žánru a během úvodní fáze seznamování se s novou postavou se stačí „pouze“ naučit, jaký konkrétní útok provádí na dané tlačítkové kombinaci, která se většinou skládá jen z udání směru a stisku jednoho tlačítka. Nově jsou navíc tzv. smash útoky namapovány i na pravý analog, a není již tak nutné je provádět výhradně skrze rychlé cvrknutí do levého analogu v jednom ze čtyř směrů v kombinaci s tlačítkem pro základní útok. Obdobného zjednodušení se dočkaly i útoky v polovýskoku (stačí máčknout X a A zároveň). Smash Bros tak nebyl nikdy jednodušší na ovládání a vstupní investice vyžadovaná po naprostých nováčcích se ještě více snížila.

To, aby o sobě mohl někdo prohlásit, že mu hra opravdu jde, je ale samozřejmě věc zcela jiná a skutečné ovládnutí byť jediné postavy zabere desítky a desítky hodin hraní. Novým hráčům, kteří to se Smashem myslí vážně, bych proto doporučil, ať si nejprve projdou singleplayerovou kampaň, vyzkouší si co největší množství postav a až po jejím dohrání a osahání si základních mechanismů, ať se pustí do tréninku s jedním ze svých favoritů. Úplné top úrovně asi ani tak nejspíše nedosáhnete, ale minimálně u některé ze šesti nových postav existuje drobná šance, že by se vám u nich mohlo podařit patřit k těm lepším hráčům, jelikož se s nimi i ostatní zatím pouze seznamují.

Jestli ale budete ke Smash Bros přistupovat jako ke kompetitivní bojovce, nebo jako k titulu, který vytáhnete v rámci herního večera s přáteli, je však ale zcela na vás. Tomuto rozpětí na škále hardcore a party záležitost odpovídá také míra nastavitelnosti různých pravidel či možnost pořádat týmové zápasy či rovnou celé turnaje. Zkušenější hráči budou sice vždy preferovat prosté souboje 1v1, při hraní s nováčky ale stačí přidat do mixu nějaké ty předměty či je přiřadit do týmu k nejsilnějšímu hráči a dění na bojišti se rázem stane vyrovnanější. A pokud někdo z hráčů má nahráno až nezdravé množství času s jednou postavou a je s ní prakticky neporazitelný? Není nic jednoduššího než jí v nastavení zhoršit statistiky. Škoda jen, že se tato nastavení nepřenášejí i do online bitev, pár kandidátů na zmrzačení bych totiž měl.

BOJOVKA S NEJDELŠÍ SINGLEPLAYEROVOU KAMPANÍ?!

Přestože lokální či online multiplayer tvoří jádro celého titulu, zkrátka nepřijdou ani ti, kteří hodlají trávit čas s hrou v režimu jednoho hráče. Vedle již z minulých dílů známého Classic módu, ve kterém je pro každou postavu připravena sekvence osmi unikátních arén (včetně boss fightů a platformingových pasáží), na sebe hlavní pozornost strhává režim World of Light, jež v sobě skrývá výpravnou a rozsáhlou kampaň, v níž jsem strávil něco kolem 35 hodin. Ano, čtete správně, v příběhovém režimu bojovky jsem strávil více jak tři desítky hodin hracího času. Jeho základní premisa pak spočívá v nečekaném útoku kosmické entity Galeema, který zotročí téměř veškerý známý život, a to až na nebohého Kirbyho (toho Sakurai navrhl ještě jako teenager zkraje 90. let). Zpočátku tak spočívá tíha záchrany světa a osvobození uvězněných přátel jen a pouze na jeho růžovoučkých bedrech.

V takovémto množství je jasné, že se u některých soubojů v kampani nevyhnete pocitům déjà vu, minimálně v první desítce hodin vás však autoři nepřestanou neustále překvapovat svými nápady.

V praxi se režim World of Light odehrává na poměrně rozsáhlé mapě, jenž je tvořena slepencem prostředí z těch titulů, jejichž představitelé ve Smash Bros vyskytují (za zmínku stojí především lokace inspirována Zeldou, v níž je nutné řešit i primitivní hádanky, či dungeon vycházející ze série Street Fighter). V rámci světa se pak pohybujete v rámci předem daných cestiček, které jsou lemovány stovkami encounterů s tzv. spirits, dušemi uvězněných videoherních postav. V takovémto množství je jasné, že se u některých soubojů nevyhnete pocitům déjà vu, minimálně v první desítce hodin vás však autoři nepřestanou neustále překvapovat svými nápady. Jednou na vás pošlou přesilu miniaturních nepřátel opakující neustále jeden a ten samý útok, v následujícím souboji se musíte vypořádat se silným větrem a jindy se vám v průběhu souboje přehodí levá a pravá strana v ovládání. Navíc si dali autoři u každého souboje tu práci, aby váš soupeř nějak odpovídal osvobozovanému spiritu. Jasně, někdy se jedná pouze o postavu ze stejné série, ve většině případů jdou však autoři mnohem dál. Demonstrovat to lze např. na souboji, ve kterém hráč musí čelit čtveřici šampiónů z loňského Breath of the Wild. Daruk, Mipha, Revali ani Urbosa ve Smash Bros samozřejmě jako hratelné postavy nejsou přítomni a ve skutečnosti se tak souboje účastní Donkey Kong, Inkling, Falcon a Zero Suit Samus. Určitá podobnost tam ale mezi nimi je, stačí jen trocha představivosti, nemyslíte?

Osvobozené spirity jsou vám následně nápomocny nejen v soubojích, v nichž zlepšují celkovou sílu vašeho bojovníka a poskytují mu pasivní schopnosti, ale také při prozkoumávání samotného světa. Stojí vám v cestě rozbitý most? To by to chtělo nejspíš získat do svých řad dvojici truhlářů z Animal Crossingu. Nefunkční vesmírná raketa? Člen týmu Star Fox by si s tím měl umět poradit. A na ten ostrov v dáli se také nejlépe dostanete na Laprasovi. Za sebe pak můžu říct, že jsem si průchod celou kampaní náramně užil a že především závěrečný souboj vedoucí k jedinému správnému konci (režim jich má celkem tři) naprosto překonal má očekávání, a to nejen díky perfektně zvolené variaci na ústřední píseň Lifelight. Jedinou výtku bych směřoval snad jen k vybalancování obtížnosti v pozdějších fázích, kdy jsem naprostou většinou soubojů procházel bez větších obtíží a postrádal tak onen opojný pocit satisfakce z vítězství v souboji, jež se na první pohled zdál zcela nepřekonatelný.

V neposlední řadě je World of Light také jedním ze způsobů, jak si postupně odemknout zbývající bojovníky do ostatních režimů. Těch je totiž zpočátku, možná trochu kontroverzně, zpřístupněno pouhých osm, a můžete proto zapomenout na to, že byste si hned po prvním spuštění hry mohli vyzkoušet většinu postav. Získávaní bojovníku pouze skrze příběhový režim by ale bylo velmi pomalé a naštěstí existuje i alternativní způsob jejich odemykání. To spočívá v porážení tzv. vyzyvatelů, jež se v pravidelných intervalech objevují v hlavním menu hry, a to cca po každých deseti minutách, které hráč stráví v jakémkoliv režimu s výjimkou online multiplayeru. Při poctivém a pravidelném vracení se do hlavní nabídky jsem měl tak po pár hodinách hraní vše odemknuto.

ONLINE - POVĚSTNÁ ACHILLOVA PATA NINTENDA?

Před vydáním se největší otazník vznášel bezesporu nad kvalitou a stabilitou online klání, obzvlášť po té, co bylo výslovně doporučováno v listopadovém Directu, aby si lidé pořídili pro bezproblémové hraní síťový USB adaptér. Po desítkách online soubojů však můžu s úlevou říct, že i s pouhým Wifi připojením byla naprostá většina zápasů plynulá a s výraznými lagy jsem se setkával jen výjimečně při hře čtyř hráčů.

Před vydáním se největší otazník vznášel bezesporu nad kvalitou a stabilitou online klání, obzvlášť po té, co bylo výslovně doporučováno v listopadovém Directu, aby si lidé pořídili pro bezproblémové hraní síťový USB adaptér. 

Co do režimů pak online nabízí tři varianty – klasický quickplay, quickplay pro zkušenější hráče, kteří s danou postavou překročili určitou hranici globálního skóre, a battle arény, ve kterých si hráč může s přáteli, ale i náhodnými spoluhráči zabojovat za jimi vybraných podmínek. K battle arénám se pak pojí má jediná momentální větší výtka k online složce Ultimatu (tu k prazvláštně fungujícímu matchmakingu naštěstí vyřešil patch 1.2) a to prapodivně fungující fronty na následující zápas. Nejenže během čekání není možné sledovat zápas právě probíhající, ale i pouhá změna postavy či hudby hrající v lobby vás automaticky odsune na konec řady. Doufejme, že se tato maličkost časem vyřeší v některém z následujících patchů. Již minulý díl pro Wii U a 3DS na ně byl bohatý a vedle nových bojovníků naplánovaných na příští rok v rámci season passu, lze určitě očekávat i pravidelný přísun oprav balancující sílu jednotlivých postav.

Debaty o tom, jestli Ultimate překonává dodnes milovaný gamecubový Meele, nechme stranou. Na takové zhodnocení si nepřipadám dostatečně povolán. Jednoznačně ale můžu říct, že se jedná o titul narvaný obsahem k prasknutí, který co do nabídky módů, arén, hratelných postav či jen velikostí soundtracku nechává žánrovou konkurenci dalekou za sebou. A pokud byste si měli letos vybrat jedinou exkluzivitu pro Switch, šáhnul bych právě po nejnovějším Smash Bros. Robustní a zábavný příběhový mód, ztřeštěný lokální multiplayer a vysoce návykový kompetitivní online režim v jednom balení najdete totiž pouze zde.

Super Smash Bros. Ultimate
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Největší videoherní crossover všech dob přináší naprosto nevídané množství obsahu a návykové hratelnosti. Nintendo se zkrátka vytasilo s dalším system sellerem.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama