Styx: Shards of Darkness Recenze Styx: Shards of Darkness

Styx: Shards of Darkness

Vojta Dřevíkovský

Vojta Dřevíkovský

14. 3. 2017 09:00 9
Reklama

Po třech letech se vrací skřetí zloděj a vrah Styx v pokračování hardcore stealthové hry, která dobrý úmysl navázat na starou školu plížiček pokazila řadou špatných technických i designových chybek. S novým enginem, spoustou času na vývoj a poučení od minula měli francouzští Cyanide šanci vylepšit všechno, co bylo na první hře špatně. Tak kde se to tedy pokazilo?

Někteří vývojáři jsou vizionáři a posouvají herní žánry nebo rovnou celé médium do nových oblastí. Jiní zase toho nového moc nevymyslí, ale dokáží odvést řemeslně zručnou práci a třeba zasadit známé prvky do nového kontextu. Bohužel takoví lidé se na Styx: Shards of Darkness nepodíleli. Spíše se zdá, že si v Cyanide řekli, že napodruhé už opravdu udělají takovou tu starou dobrou stealthovku jako z devadesátek, ale ušlo jim, že je rok 2017 a hry jsou někde jinde. Oldschool neznamená ve Shards of Darkness jen absolutní soustředění na stealth, ale spíše nenápaditý design, zastaralou umělou inteligenci, přežitou herní logiku a špatný scénář.

NENÁPADITÝ DESIGN

Druhému Styxovi chybí nadhled, který by mu dovolil vykouknout ze škatulky klasické stealthovky, do které se sám zavřel. Plní jen to nejdůležitější na seznamu všeho, co by měla stealthovka nabízet, a nepřichází prakticky s ničím dalším, nedejbože novým, co bychom jinde už dříve neviděli. V základu má Styx všechno potřebné, ale nic z toho není nijak neobvyklé: ve stínu nás nikdo nevidí a na světle ano, narážením do nábytku a hlasitým během můžeme na sebe strhnout nechtěnou pozornost, nepřátelům se lze schovat pod stoly, na trámy, do sudů, skříní i beden. Když už někdo Styxe zmerčí a vyběhne na něj s mečem, ještě má titulní skřet možnost při dobrém načasování švihy mečem odrazit svojí dýkou a útočníka zabít. Je to však nemotorné, obtížné a nefunguje to na všechny typy nepřátel, a proto je vždy lepší nevystupovat ze stínu.

Stačí málo a ze Styxe je zelená fašírka, alarm tedy ve většině případů končí rychlou smrtí.

To ostatně není zas tak těžké, neboť Shards of Darkness přichází s obřími úrovněmi. Jejich rozloha je působivá a z počtu různých schovek, cestiček a možných průchodů nelze nemít radost. Když jednu lávku stráží nepřátele, může vést cesta odpadní rourou pod nimi, přes natažené lano nad nimi nebo přes římsy okolních domů. Spousta cestiček navíc navazuje na jiné, a je tak možné se úrovněmi plynule promotat až k cíli, aniž by si vás kdokoliv všiml. Každá z úrovní přichází s hlavním úkolem a jedním či dvěma vedlejšími. Nejedná se o nic světoborného - tu je třeba něco ukrást, tu se někam dostat, tu někoho zabít, prostě klasika všech klasik. Když budete při šmejdění důkladní, často objevíte i alternativní cesty k jejich vyřešení, a tak třeba můžete místo riskantní vraždy chráněného velitele vyhledat důkaz o jeho aférce s manželkou podřízeného, položit ho na viditelné místo a počkat si, až zhrzený manžílek svého šéfa v amoku propíchne kudlou. Slast z rozlohy a bohatosti levelů ale zradí druhá polovina hry, ve které mnoho úrovní navštívíte znovu. V lepším případě alespoň prošmejdíte oblasti, které jste napoprvé minuli, v tom horším vás úkoly zatáhnou do už známých míst udělat něco triviálního, jen aby byla herní doba natažena na přijatelných 12 hodin.

ZASTARALÁ UMĚLÁ INTELIGENCE

Ať už Styx podniká výpravu na trojici letících vzducholodí, plní elfí zkoušky dospělosti nebo finguje vraždu trpasličího diplomata, život mu otravují četní nepřátelé. Ti chodí úrovněmi v krátkých naskriptovaných smyčkách, občas se někde zastaví a chvíli se rozhlížejí, ale i tak nechávají dostatek prostoru na to, aby se mezi nimi dalo proklouznout. Hra je občas tak benevolentní, že plížíte-li se tmou, lze nepříteli projít prakticky pod nosem. Obecně vzato, šeroslepost nepřátel alespoň dovoluje odvážnější akrobatické kousky po místní architektuře, i když jste obklopeni ze všech stran. Tvůrci to ale kompenzují otravně bleskovými reflexy strážců, kteří vás zpozorují. Ti dokážou okamžitě zburcovat kumpány a jít vám po krku mečem, hozenou dýkou či magickým bleskem. Hra nenabízí příliš možností, jak napravit hráčovu chybu, nepropočítaný skok nebo nezpozorovaný pár očí. Stačí málo a ze Styxe je zelená fašírka, alarm tedy ve většině případů končí rychlou smrtí. Bránit se dá jen v ojedinělých případech, a to jen jednomu nepříteli. Ani uniknout není vždy možné, natožpak tak uspokojivé jako například v Dishonored.

Kromě lidských a elfích strážců spoléhajících na zrak do hry později přibudou brouci, kteří jsou sice slepí, ale za to velice dobře slyší a je třeba kolem nich opatrně našlapovat. Nakonec se objeví i trpasličí lovci, kteří díky velkým nosům dokážou Styxe vyčmuchat. Nic, co bychom už tisíckrát neviděli a na všechny platí v podstatě ten samý přístup - vyhnout se jim. Všechny nepřátele navíc spojuje rozvinuté ADHD a když vás nemohou chvíli nikde najít, byť byste jim zavraždili kamaráda před očima, ztratí o vás rychle zájem a jdou se vrátit na své místo. Někdy prohledají blízké barely nebo bedny, aby se neřeklo, ale to vy budete chytřejší, než abyste se schovali do sudu hned vedle mrtvoly.

PŘEŽITÁ HERNÍ LOGIKA

Byť byste to ze statických obrázků asi nepoznali, Styx: Shards of Darkness není AAA hra. Unreal Engine 4 jí propůjčuje opravdu nádherný kabátek, ale při hraní cítíte, že její rozpočet byl mnohem menší. Jsou to drobnosti jako neplynulé navazování animací, ztuhlé tváře určitých postav i znatelnější pochybná rozhodnutí. Vezměme si, že za plnění úkolů dostává Styx body, kterými může rozvíjet své schopnosti v pěti různých odvětvích - stealth, útok, crafting, klonování a smysly. Některé dovednosti jsou zbytečné, pár jich je naprosto klíčových a některé, jako třeba tiché dopadnutí, bublina neviditelnosti nebo i větší inventář, jsou natolik účinné, že hru téměř rozbíjejí. Bodů je navíc tolik, že není problém odemknout skoro všechno a Styx se tak celkem brzy a snadno stane příliš mocným, že mu ani postupně rostoucí obtížnost nestačí. S výjimkou zabití jedním úderem v druhé polovině hry už máloco představuje skutečný problém.

Styxovy průpovídky jsou asi tak stejně chytré jako bonmoty Zuzany Bubílkové za posledních deset let.

Polovina hry vlastně představuje takový bod zlomu, kdy se Shards of Darkness rozpadnou hráči pod rukama a z veskrze slušné průměrné hry se stane natahovaná otrava spíchnutá horkou jehlou. Vedle zmíněného zahlcení hráče body na rozvoj a nedůstojného návratu do prolezlých úrovní povolí dosud soudržné spojení scénáře a herních mechanismů. V konkurenci “sofistikovaných” herních světů Thiefa, Dishonored a Assassin’s Creed, v nichž hratelnost reflektuje příběh, je Styx opravdu návrat někam do minulých generací. Možná to jsou drobnosti, ale opět ukazují určitou holistickou nedomyšlenost hry. Pokud se lze do města nejprve dostat pouze vzducholodí, proč to poté jde i podzemní řekou? Proč město, toho času údajně v panice, stále unaveně prochází ty samé stráže? Kdo rozhodl, že se brouci využívaní pro těžbu v dolech a náhodné divoké vosy hodí pro patrolování posvátných chrámů?

ŠPATNÝ SCÉNÁŘ

SKŘETÍ CO-OP

Styx: Shards of Darkness
i Zdroj: Hrej.cz


Pokračování Styxe láká na kooperativní režim, v němž se druhý hráč ujme kontroly Styxova klonu. Dva kámoši tak mohou vesele vraždit a provádět lumpárny výměnou za polovinu života obou postav. Bohužel nám se ani jednou nepodařilo spojit s jiným hráčem, a co-op tak ani nešel vyzkoušet.

Takových otázek hra předkládá postupně víc a víc a odpovědi na ně nemá. Mimochodem, porovnání s výše zmíněnými třemi vysokorozpočtovými sériemi jsem si nevymyslel já. Styx k němu vybízí, když na hry v prvních hodinách sám odkáže. Tenhle zelený skřet ostatně nikdy nejde pro hlášku nebo alespoň sarkastický komentář daleko, ale jeho průpovídky jsou asi tak stejně chytré jako bonmoty Zuzany Bubílkové za posledních deset let. Chybí jim vtip a zbývá jen machrování nad nepřáteli, ostatními (a lepšími) hrami, dokonce i nad hráčem samotným, na kterého sám zanadává ve stylu Batmanových protivníků kdykoliv se mu povede se Styxem zemřít.

Zde scénáristé prostě neodvedli dobrou práci. Zatímco přitrapnělé monology vykreslují Styxe jako nesympatickou a jednorozměrnou postavu, dialogy se spíše zaměřují na to, aby si hlavní postavy vyměňovaly jízlivé urážky, než aby představily svoji motivaci k uzavírání nepravděpodobných partnerství. Přitom celkový příběh jako takový vůbec špatný není. Točí se kolem podezřelého setkání zástupců elfů, lidí, trolů a trpaslíků nad podivnými drahokamy, které mají zvláštní moc nad skřety. Styx v tom nejprve vidí způsob, jak rychle a snadno zbohatnout, ale čeká na něj odhalení mnohem vážnějšího tajemství za magickým jantarem a blyštivými křemeny. Dostatečně zajímavá zápletka udržela moji pozornost i ve slabší druhé polovině hry. Dobrý dojem však naprosto roztříštilo samotné finále, které se projevilo jako konec hry, až když najednou začaly po obrazovce ubíhat titulky. Taková absence logického vyústění či jakékoliv katarze by u většího titulu byla skandální a je s podivem, že si Cyanide vůbec řekli, že tímto stylem mohou hru zakončit.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ?

Počítáme-li RPG Of Orcs and Men, má za sebou Styx už třetí herní zářez a ani jednou nešlo o žádnou velkou pecku. Tentokrát je to ještě horší než minule a místo menší, ale seriózní konkurence jen pár měsíců starého Dishonored 2, tu máme hru, která prostě není po mnoha stránkách dotažená. Pěkný grafický engine nestačí a Styx: Shards of Darkness je další z mnoha her pod křídly vydavatelství Focus Home Interactive, která se těm skutečně velkým titulům nemůže rovnat.

A mimochodem, navzdory podtitulu ve hře o žádné střepy temnoty nejde.

Styx: Shards of Darkness
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Ani druhé sólové dobrodružství Styxe není žádný zázrak. Vcelku průměrnou stealthovku rozbíjí její druhá polovina plná designerských přešlapů.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama