Styx: Master of Shadows Recenze Styx: Master of Shadows

Styx: Master of Shadows

Vilém Koubek

Vilém Koubek

20. 10. 2014 13:15 3
Reklama

Se svou novou hrou opsalo studio Cyanide kružnici a vrátilo se k Of Orcs and Men. Právěd odsud pochází postava jménem Styx, která dala název nové hře. Před lety měl tenhle skřet za parťáka obřího orčího hromotluka, děj jeho one man show se však odehrává před jejich setkáním. Symbolicky tím hratelnost také opustila jakákoliv šance na brutální násilí, když je Styx: Master of Shadows postaven na hardcorovém stealthu.

KE KOŘENŮM

Zapomeňte na veškerou benevolenci, kterou na vás ze všech stran chrlí dnešní „moderní stealthovky“ jako třeba série Assassin's Creed. Když vás někdo na cestě za získáním magického srdce jednoho posvátného elfského stromu zahlédne nebo jen obyčejně něco poděláte, máte problém, který nevyřešíte krveprolitím. Je to jedině dobře a srdce každého staromila, který nostalgicky vzpomíná na původního Thiefa, kvůli tomu jistě zaplesá. Na druhou stranu je toho však docíleno špatnými herními mechanismy a chybami.

Díky umírání a zkoušení nových věcí objevíte spousty alternativních cest, případně i sekce, které se vám budou zdát dokonce zbytečné.

Fakt, že v boji v podstatě skoro nic nezmůžete, spočívá v tom, že jakmile na něj dojde a nepřítel se k vám dostane do kontaktní vzdálenosti, hra vás k němu automaticky zamkne, ať už s ním bojovat chcete, nebo ne. Kamera sklouzne do fixního third person pohledu a ke slovu příchází krátká šňůra neoblíbených quick time sekvencí. Styx totiž bojuje primárně prostřednictvím odrážení nepřátelských útoků – podle druhu protivníka je třeba včasným zmáčknutím tlačítka odrazit určitý počet úderů, až pak můžete zaútočit a svého protivníka zabít. Ostatní nepřátelé (a že jich ve hře je) samozřejmě jen nepřihlíží – hází po vás nože, střílí kušemi, sekají do vás... Dokonce i v momentě, kdy provádíte smrtelné kombo, do vás stále tlučou hlava nehlava, takže ano - umírat budete. Hodně.

KDYŽ SE KÁCÍ LES...

Každé malé škobrtnutí, vyplašená stráž nebo špatně schovaná mrtvola pro vás může znamenat smrt a po pár hodinách už si budete regulérně říkat, že by těm nahrávacím obrazovkám neuškodila trochu větší péče a více obsahu. Postupem času se to nicméně bude lepšit, protože v první řadě dostanete hru do ruky a v druhé vás do vyšších obrátek nakopne zdejší RPG systém. Jenže opět, za jakou cenu? Styx má sice pár speciálních schopností, ale ani z daleka ne tolik, aby se na nich dal postavit výživný vývojový strom. RPG prvky nicméně prodávají, a tak zkrátka autoři vzali Styxovi několik základních dovedností, které by měl mít každý zabiják ve výbavě už od samého začátku a nechávají vás se k nim postupně probojovat. Citelné je to hlavně při likvidaci ze zálohy, protože dokud si za zkušenostní body neodemknete dovednosti, nebudete umět zabít, bude-li se nad vámi nepřítel naklánět z balkonu, případně budete-li na něj moci dopadnout z výšky. Styx proto minimálně ze začátku nepůsobí ani z daleka jako mistr zabiják, nýbrž jako amatér.

Abychom hře ale nekřivdili, je třeba vzápětí dodat, že „vývoj“ hlavního hrdiny a následně nové a obměňující se druhy nepřátel spolu s vedlejšími úkoly vás budou příjemným způsobem nutit měnit přístup k hratelnosti. Úrovně jsou navíc opravdu obrovské, a to vertikálně i horizontálně. Díky umírání a zkoušení nových věcí objevíte spousty alternativních cest, případně i sekce, které se vám budou zdát dokonce zbytečné – dokud se jimi příště nevydáte, abyste zjistili, že také vedou k cíli. Ten je bohužel vždy stejný, ale i tak je zdejší míra volnosti velmi uspokojivá.

Styx se navíc nebojí skákat a v assassinském duchu zdolávat kdejakou překážku. Jen při tom není ani z daleka tak elegantní či plynulý a nezřídka šplhá na pochybná místa, zatímco potřebné plošinky zcela ignoruje. Nedělá mu třeba problém vyskočit na sloupek, z jehož vrcholu plápolá oheň... A vzplanout, přirozeně. Jeho detekce záchytných bodů na římsách a různých výběžcích je naopak všechno, jen ne spolehlivá. Ještě štěstí, že můžete během hry kdykoliv ukládat, takže vám kvůli nezaviněnému ztracení postupu rupnou nervy jen párkrát.

MRTVÝ VOJÁK, DOBRÝ VOJÁK?

Umělá inteligence obrovskými lokacemi patroluje se skálopevnou hloupostí a má tendence docela rychle zapomínat. Na druhé straně mají ale nepřátelé oči i uši na správném místě a hra vás klidně odhalí, když skočíte na špatný povrch nebo se neopatrně mihnete v záři pochodně. Vojáci (případně později přerostlý hmyz a podobně) zbystří velmi rychle a prostředí prohledávají relativně pečlivě – nedělá jim problém nahlédnout i pod stůl nebo do vázy, kde se zrovna schováváte, a pak máte samozřejmě problém. Ten máte bohužel ale také když se nešikovně při pohybu otřete o nějaký objekt a povalíte ho, což je značně kontroverzní rozhodnutí. Židle od vás například odskakují velice rády a tropí při tom mnoho hluku. Takové koště skryté ve stínu taky dokáže značně zkomplikovat situaci, a korunu tomu nasazuje fyzikální engine jako takový.

Zabijete-li někoho blízko zdi, máte dobrou šanci, že se s ní mrtvé tělo dostane do kolize a ona ho od sebe doslova odstřelí několik metrů daleko.

Předvídat, jak se bude chovat nově vyrobená mrtvola, je kvůli němu v podstatě nemožné, protože mrtvé tělo při kontaktu se zemí stihne klasická vlna křečí a záškubů. Voják najednou padá z římsy a vy s tím nemůžete nic udělat. Zabijete-li někoho blízko zdi, máte dobrou šanci, že se s ní mrtvé tělo dostane do kolize a ona ho od sebe doslova odstřelí několik metrů daleko. A AI vůči tomu není slepá. Samozřejmě se dá namítnout, že je vždycky lepší nezabíjet, ale omlouvaly by se tím zcela zjevné nedostatky technologie, z nichž měl herní průmysl vyrůst už před spoustou let.

VE STÍNU

Stejně tak by se pomalu měl rozloučit i s Unreal 3 enginem, na kterém Styx běží a který není zpracovaný s kdovíjakými dovednostmi – hra vypadá opravdu zastarale. Animace jsou navíc dost tuhé a design prostředí se vám dříve či později začne přejídat. Zdi se zkrátka dají dělat jen na určité množství způsobů, obzvláště, když se vaše hra vizuálně tváří jako temnější verze Fable.

A v podobném duchu by se dalo pokračovat dále. Styx je zkrátka hra, kde jsou dobré vlastnosti stíhány těmi rozporuplnými. Ostříleným veteránům stealthového žánru jistě udělá radost svou vysokou obtížností a zanedbatelnou mírou tolerance pro chybu – jim bychom hru doporučili zkusit. Ostatní si ale musí zvážit sami, zda vysoká náročnost z části vynucená chybami a špatnými rozhodnutími je přesně to, co chtějí ve svém volném čase zdolávat. Obzvláště, když jim z něj hra ukousne něco přes patnáct hodin.

Styx: Master of Shadows
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

V jádru podařený pokus vytvořit oldschoolovou stealthovku. Od vyššího hodnocení ho však drží obal z rozporuplných rozhodnutí, nedotažeností nebo regulérních chyb.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama