Stubbs The Zombie in "Rebel without a Pulse"

Renesanci žánru kolébajících se oživlých mrtvol odstartoval film Dawn Of The Dead, kde byly zástupy zombies paradoxně dost čilé. Ve chvíli, kdy i nestor George A. Romero sehnal peníze na pokus o comeback, bylo jen otázkou času, kdy infekce zasáhne i počítačové hry. Ze souboje licencovaných Land Of The Dead a Evil Dead: Regenaration ovšem zcela jasně jako vítěz vychází, respektive kulhá zcela původní Stubbs. Hádáte správně, Stubbs je zombie, „rebel bez pulsu“, na sobě oblek, kravatu a klobouk jako memento bývalého cesťáckého povolání, v koutku rozpadajících se úst má stylové cigárko a z prohnilého rukávu sype několik neotřelých trumfů. V první řadě je to fakt, že za tohohle všiváka budete prosím pěkně hrát, hezky z pohledu třetí osoby.

Jak správně jíst mozek

Posadit do role hlavního hrdiny mrtvolu, to chce na jednu stranu dost kuráže, na druhou - proč vlastně ne? Tak dlouho jsme těm ploužícím se prevítům nakopávali zelené zadky, že celkem logicky přišel čas, kdy nám veškerá nekřesťanská příkoří vrátí zpátky i s úroky. Zavedené klišé praví, že zombie je tupá hrouda masa, tady se karta obrátila. Za tupce je obyvatelstvo fiktivního amerického městečka Punchbowl, kde včera znamená zítra a futuristické vize padesátých let minulého století kolidují s estetikou let třicátých. Klasické bouráky si bezstarostně poletují vzduchem a na vás je, abyste tuhle nadčasovou idylku s naivními milenci na každém rohu proměnili v peklo na zemi. K čemuž vám nedopomáhej Bůh, který vás odmítá do skutečného pekla poslat, ale tmel několika herních přístupů, kdy výsledkem je... inu, pojďme si to říct hezky na rovinu.

Hráčovým úkolem je pochopitelně ničit a trhat a pálit a hryzat a žrát, žrát čerstvé lidské mozky, ať už patří támhle Joeovi od pumpy, vojákům z přilehlé základny, nebo místním bláznivým vědátorům, kteří se zoufale snaží vykoumat, jak hrozbě Stubbsem šířené zombieácké nákazy čelit. Zásadní Stubbsova výhoda spočívá v proměně všech jeho obětí v další a další oživlé mrtvoly, kterým lze přidělovat jednoduché pokyny (rozuměj = můžeš na nemrtvé kámoš hvízdnout, aby přišli) a společně pak postupovat proti čím dál zoufalejšímu nepříteli (rozuměj = gáblíku). Ale Stubbs si samozřejmě vystačí i sám, ať už klasickým a vpravdě neúnavným tahem na mozek / branku či mlaskavým metáním vlastních orgánů.

Hoď po něm játra! 

Především ale disponuje fíglem, který odrostlejší hráči pamatují třeba z Messiaha: ovládání nepřítele. Stačí donavigovat vlastní utrženou ruku - ha, Addamsova rodina! - vstříc kýžené oběti a hurá, ruka popadne nebožáka za hlavu a už je váš, tak šup s ním do boje a to zíráte, lidičky, co to hodného pana zmrzlináře popadlo! Tímhle hra nabírá grády a přináší do bezhlavých jatek něco taktizování, protože člověk toho pochopitelně vydrží míň než regenerující se zombie a zároveň, když někoho jen prachsprostě odstřelíte, nestane se z něj oživlá mrtvola a vy tak přijdete o potenciálního soudruha. K aktivování speciálních schopností musíte mít dostatečný počet vykousaných mozků a tak se hodí alespoň částečně plánovat dopředu a rozvrhnout si, koho sežrat jako prvního a s kým se pobavit později.

Tohle všechno zní možná báječně a slova jako „taktizování“ nebo „jatka“ slibují přinejmenším divoký herní zážitek, jenže to by to uvnitř muselo nějak obstojně klapat a fungovat pohromadě. Právě mizerné zapracování plejády nechutností je balvanem úrazu celé hry. K čemu vtipná schopnost posílat svou hlavu jako kuželku, když v praxi hra netvoří příležitosti k jejímu pořádnému zužitkování? Většinu času budete mozky šetřit na posednutí lidí a zbytek frajeřinek se může jít bodnout. Ze hry čpí (kromě spousty dalších smradů) zápach nedotaženosti, kdy autoři očividně chrlili zdánlivě mazané nápady, ale už se neobtěžovali promyslet jejich celkový dopad na samotnou hratelnost. Korunu všudypřítomné jednotvárnosti nasazují papundeklové úrovně beze snahy o skutečné zpestření a nad nimi scénář, postrkující hráče příběhem jako by to byla otravná povinnost, ne šance vyprávět něco zajímavého. Alespoň se tedy všechno rozumně hýbe a Stubbs je samozřejmě slaďoučký (v tom nejhorším slova smyslu), jenže zírat na dokola se opakující situace brzo unaví oči a posléze i mozek.

Což je možná záměr. Hm, hm.

Stubbs nedokulhal k cíli 

Ale k čemu pak, že z reproduktorů k tomu marastu burácí nové verze přeslazených hitů rock'n'rollové éry v podání moderních kapel jako The Raveonettes, Death Cab For Cutie (jejich „Earth Angel“ je k sežrání), Dandy Warhols nebo The Flaming Lips? Stubbs je s drzostí sobě vlastní navrch fuj, vespod ultra-fuj, doopravdy vtipný dokáže být jen v reklamních upoutávkách a na promo materiálech, zatímco uvnitř hry samotné už jen cákají hektolitry krve a všudypřítomný nihilismus ztratí dech dřív, než najdete první save point. Za šest hodin to máte celé za sebou a říkáte si, „kam se poděla ta báječně vtipná hra s rozkošným zombíkem, kterou jsem čekal na začátku?“

A především: „kam se poděly moje peníze?“