Reklama

Ještě donedávna bych řekl, že každá strategie určená pro konzole by měla být oceněna i bez ohledu na výslednou kvalitu. Pouštět se do tak specifického žánru bez přítomnosti myši chce jednak odvahu, jednak špunty do uší kvůli všem skeptickým breptalům. Bohužel, svůj pohled jsem musel přehodnotit po odehrání na lodě zaměřené strategie Steel Horizon od japonských Konami. Pokud by mě o půlnoci vzbudil zvuk ponorkového sonaru, jen s obří dávkou sebezapření bych na ruce tříprsté indiánky odpočítával kladné prvky jmenované hry a dost možná bych ten limit ani nevyčerpal. Zkrátka a dobře, strategický průlom nenastal.

Strategie nejsou med

Prorazit se strategií na konzolích a handheldech zvlášť, je nesmírně obtížné. O to obtížněji se vše jeví při pohledu na zaměření Steel Horizon, tedy směrem do mořských vlnek k lodím a ponorkám druhé světové války. Ve hře dostanete pod velící taktovku jednotlivé lodě i celá seskupení bojujících v Pacifiku a v evropských vodách v průběhu druhé světové války. Příběh jednoho „obyčejného“ kapitána je rozdělen do více než 30 misí, ovšem přijde mi jako nechtěná žvýkačka přilepená na spodní část židle v levné restauraci. Samotný princip hraní přitom na první pohled nevypadá nikterak špatně, naopak, starost o lodě, přístavy a nová technologická vylepšení působí dobře, jenže chyba nastává v jejich realizaci.

Hlavní problém tkví v tom, že i po projetí tutoriálových minimsí je i člověk strategiemi kovaný vcelku mimo mísu. Zjišťujete, že hra je rozdělena ve dví, a to na tahovou i real-timovou část, nic neobvyklého. Vcelku logicky přicházíte na to, že tahová taktická část chce svůj klid a dobrý rozmysl, kam kterou z lodí pošlete, neboť musíte počítat jak s omezeným počtem akčních bodů, tak zároveň s všudypřítomným nepřítelem, vyskytujícím se zpravidla ve větším počtu. Hra sice působí v tomto ohledu nemastně, každá z lodí má za kolo k dispozici jen minimum akcí, tedy pohyb, přeskupení a aktivaci speciálních bonusů. Pokud na nepřátelské lodě narazíte a počtem i odvahou si troufáte na boj, hra se přepne do 3D zobrazení a nastává ten pravý mořský maglajs.

Ale pane, tohle není naše loď!

První bitva proběhne nejspíše bez vašeho zásahu, protože kvůli nevhodné kameře a desítkám rychle manévrujících lodí nebudete notnou chvíli vědět, kdo na koho a proč vysílá torpéda. Směrovým křížem se totiž nepřepínáte mezi vlastními loděmi, ale šipkami nahoru i dolu přepínáte mezi vašimi i nepřítelovými kusy plovoucích želez. Hravě se tak může stát, že si honíte triko, jak skvěle vám jde řešit nastalá bitva, a přitom se na vše díváte z pohledu protivníka. Samozřejmě, oponentské lodě nejdou ovládat, ale celá situace působí natolik nepřehledně, že si toho nejspíš ani nevšimnete.

Jo, myslím, že takhle nějak se to ovládá…

Napodruhé, kdy ukrotíte přepínání mezi jednotlivými stranami a zůstanete u svých, zjistíte, že můžete kromě vysílání torpéd určit i směr, kam lodě poplují. Hra se bez zapuzování přepne do malé mapky vodního bojiště, kurzorem nastavíte požadovanou destinaci a ono opravdu, loď nabere vámi požadovaný kurz. Řekl jsem loď, i když v jeden moment jich musíte ovládat třeba pět? Ano, takto neurčujete směr celé skupině, ale pouze jednotlivé lodi a správně chápete, že pro strategický manévr musíte hbitě určit kurs každé lodi zvlášť. To samé působí i při provádění útoku, kdy divoce skáčete z lodě do lodě a potvrzujete vypálení torpéda. Vše by působilo mnohem lepším dojmem, kdyby byly rozkazy udávány globálně pro celou skupinu, nebo alespoň byla k mání možnost pozastavení tohoto divokého kolotoče.

Krabice od bot

Po grafické stránce působí Steel Horizon o něco lépe, ovšem ani zde to na otevření šampaňského rozhodně nestačí. Na dvojrozměrné tahové části se toho příliš zkazit nedá, moře je statické a jediný pohyb tak obstarávají stíny mraků plujících po obloze. Přesun lodiček také není animován, což nepůsobí příliš hezky. Vcelku kvalitně je zpracování nabídkové menu v podobě kruhu nad lodí, jenž neurazí, ale ani nenadchne. Modelům lodí v bitevním režimu chybí na první pohled kvalitnější textury a na pohled druhý úplně všechno. V určitých momentech mi přišlo, jako kdybych naváděl po vodní hladině skupinu krabicí od bot a vrátil se ve vzpomínkách o několik let směrem k mému mládí. Otravně působí i nepřeskočitelné animace střelby lodí, opakujících se do zešílení hráče. Stále dokola omýlaných věcí je ale k dispozici více, čili takový dvouskladblvý hudební doprovod by jako malý příklad určitě stačil.

Nevidím už důvod, proč se v této záležitosti rýpat ještě o chvíli déle. Zcela na rovinu hlásám, že Steel Horizon jsou natolik špatnou a nepřístupnou hrou, že by jí měli dát šanci jen, za prvé, lodní fanatici a za druhé, herní zoufalci. Jestli prahnete po vodě, zaskočte do nejbližšího bazénu nebo koupaliště a uspořádejte vlastní lodní druhou světovou. Nebude vás to stát tolik nervů.

Verdikt

Steel Horizon jasně dokazují, že prorazit na poli konzolových strategií lze jen s obrovským štěstím. Konami ho neměli a tahle hra by se dala zasunout do šanonu omylů a nechtěných pokusů.