Reklama

Když se LucasArts před časem po neúspěchu některých her ze Star Wars vesmíru rozhodli, že raději jejich vývoj přenechají osvědčeným studiím a sami na něj budou jen dohlížet, byla to dobrá volba. Mistři RPG žánru z Bioware díky tomu udělali vynikající Knights of the Old Republic, specialisté na akční hry Raven Software stvořili skvělá pokračování série Jedi Knight a zkušení tvůrci strategií Petroglyph Games vyrobili velmi dobrou RTS Empire at War. Jenže strategie LucasArts se poté znovu změnila a vývoj dalších titulů často probíhal opět interně. Jedním z výsledků byl i rozporuplně přijatý první díl The Force Unleashed, to ale nic nezměnilo na jeho úspěchu – velmi brzy se stal nejrychleji prodávanou Star Wars hrou všech dob. Příchod dvojky tak byl téměř nevyhnutelný.

A kdo by se zlobil? Základ hry nebyl špatný, byť prostoru pro zlepšování tu bylo dost. Stačilo se zaměřit na hlavní chyby jedničky: přílišnou repetitivnost soubojů, amatérský design úrovní či rozpačitý a nepříliš dobře podaný příběh. Jenže tvůrci se bohužel vůbec nepoučili, naopak – stejné nedostatky znovu opakují. To je přitom taková škoda! Třeba příběh: zasadit ho do období mezi třetí a čtvrtou filmovou epizodu není špatný nápad. Předchozí díl navíc ukázal, že se dají v této době najít zajímavé zápletky k vyprávění. Jenže TFU II tuto šanci trestuhodně pálí. Návrat k hrdinovi z jedničky? Proč ne, učedník Dartha Vadera nazvaný Starkiller se zdá být vcelku zajímavým charakterem. Jeho smrt na konci prvního dílu navíc dovolila tvůrcům obestřít hlavního hrdinu záhadou – je to klon, nebo ne? Jenže tato záhada prakticky šumí do ztracena a upřímně, jen málokoho to bude trápit. Prostor na sbližování s hlavním hrdinou je totiž minimální, stejně jako na vcítění se do děje.

Ostatně celý příběh, který se kromě poznávání vlastní identity zaobírá hledáním ztracené lásky z jedničky, pilotky Juno, není příliš zajímavý. Nejlepším důkazem jeho promarněnosti budiž druhá kapitola hry na Dagobahu, kam přiletíte, sesbíráte několik power-upů, vyslechnete si Yodovo kázání a zhlédnete pěknou, ale prakticky bezvýznamnou cutscénu. A tak to je skoro pořád: animace sice vypadají hezky, jsou solidně namluvené, ale nic podstatného se v nich neděje. Taková škoda!

Skrze Sílu získávám zábavu

TFU II je však stále především akce a v tomto ohledu si naštěstí vede o hodně lépe. Obzvlášť ze začátku si akční pasáže zamilujete – rubat do všeho živého i mechanického pomocí dvou světelných mečů je jednak zábava, jednak díky výborné grafice skvělá podívaná. V kombinaci se schopnostmi Síly se ze soubojů stává zážitek: hodit stormtroopera z mostu, srazit dva TIE fightery za letu, poslat na robota zpátky jeho vystřelenou raketu, donutit tupého vojáka pomocí Mind Tricku vyskočit z okna, šlehat blesky na stormtroopery s jetpackem… toto jsou momenty, které si ze hry zapamatujete. Zábavná jsou i komba s mečem, stejně jako mixování různých typů Síly. Na tyto momenty budete rádi vzpomínat…

…na rozdíl od soubojů s bossy. Zatímco v normálních bitvách můžete používat vlastní vynalézavost, zapojit okolní prostředí, házet po nepřátelích bedny, mlátit s nimi o zeď, tak souboje s bossy vyžadují ještě nižší inteligenci než soužití s komunitou Ewoků. Většinou je v nich jen třeba čekat na vhodný moment, a pak správně mačkat ta tlačítka, jež se zrovna na obrazovce objevují. Jenže protože to jsou bossové, nebude to stačit jednou, ale pěkně si takovou proceduru několikrát zopakujete. Stručně řečeno: souboje s bossy jsou dlouhé a nudné.

A konec mě osvobodí

Lokací je ve hře jen málo (jmenovitě Kamino, Dagobah, Cato Neimoidia a vesmírná loď Salvation), ale jsou zpracovány velmi pěkně. Zejména počáteční pasáž na Kaminu disponuje pravou Star Wars atmosférou, ale zaujme i vznášející se město Cato Neimoidia, už pro svoji neokoukanost. Jen u Dagobahu zamrzí jeho nevyužitost - hráč by čekal, že když už ho tam hra zavede, že tam alespoň trochu delší část stráví.

Bohužel hra trpí jedním velkým nedostatkem: stereotypem. I zprvu výborné souboje se časem okoukají, zejména proto, že hra v tomto směru nabízí jen málo možností k objevování. Od začátku totiž máte k dispozici dva meče, brzy dostanete většinu schopností Síly a záhy také objevíte většinu typů nepřátel. Malou náplastí budiž, že si dovednosti můžete vylepšovat, stejně jako si měnit krystaly v meči. Navzdory tomu se ze hry časem stane vcelku stereotypní záležitost, ovšem ještě dříve, než vás to stihne začít doopravdy štvát, najednou přijde konec. Dohrání hry na střední obtížnost zabere zhruba pět až šest hodin, což je i na akční hru málo. Navíc v případě The Force Unleashed II nejde o nijak intenzivní zážitek, spíše rozpačitou jízdu plnou skvělých, ale i nudných až otravných momentů. Jen slabým doplňkem je série výzev, tedy jakýchsi jednotlivých misí, které se vám v průběhu hraní odemykají. Nejde však o nic na způsob „vedlejších misí“, jsou to ve skutečnosti jen malé „arény“, které prověří vaše schopnosti s mečem či se Sílou.

Z hlediska technologického nelze hře nic vyčítat: fyzikální engine Havok, stejně jako další technologie DMM a Euphoria fungují výborně. Zmiňovaná skvělá grafika to jen podtrhuje – řádění se Sílou má zkrátka grády, když se na to i krásně kouká. Jinak je ale druhý Force Unleashed něco jako druhá Hvězda smrti: nějakou dobu funguje, ukáže své přednosti, ale její konec přijde dříve, než byste předpokládali.